 Tomáš
Netopil, dirigent
Čeho si všímáte na první zkoušce s novým orchestrem?
Zajímá mě, jak začnou hrát a reagovat na moje gesta.
Co vám na profesi dirigenta připadá nejsložitější – a mění se
to s lety?
Zpočátku jsem řešil hlavně to, abych měl dobře naplánovanou
zkoušku a vše stihnul, abych se dokázal soustředit na každý
jeden nástroj, abych jasně formuloval připomínky… To ale
s věkem odchází a zůstává čistý rozum a jasná mysl k práci.
Dnes mě jednoznačně nejvíc zajímají vztahy s orchestrem – a
výsledek.
Jak k hudebníkům přistupujete?
V době studentských začátků jsem chápal muzikanty a sebe jako
skupinu známých, možná i přátel. Pak jsem si ale musel
zvyknout na to, že orchestr je jeden subjekt, já sám jsem
druhý, nějakou dobu spolupracujeme, pak si řekneme nashledanou
a jdeme svou cestou. Přátelství mezi dirigentem a hudebníky
nebývá ku prospěchu věci. Lidé přemýšlejí o věcech, které
s muzikou nemají co dělat – proč se kamarádím s tím člověkem a
ne s jiným… Ale samozřejmě že loučení je někdy velmi smutné.
Zrovna nedávno jsem v Turíně a pak i v Manchestru u BBC
Philharmonic zažíval pocity srovnatelné s těmi, které
provázejí dítko v závěru letního tábora nebo školy v přírodě.
Nechce se mu opustit své kamarády.
Pomohla vám v citlivých záležitostech mezilidských vztahů také
výchova z domova?
Spíš zkušenosti z kroměřížské konzervatoře a z jejího
orchestru – tam jsem coby houslista odehrál spoustu hodin, od
druhého ročníku jsme spolupracovali i na letních dirigentských
kurzech ve Zlíně, tři týdny jsme sledovali různé dirigenty….
Jaký vám vyhovoval?
Žádný, proto jsem začal dirigovat!
V tom případě vás poprosím o definici ideálního dirigenta.
Když sedím v orchestru, musím z něj cítit, že má absolutně
jasno, že mě nijak nevyužívá k hledání pseudoproblémů, chci,
aby co nejrychleji zmapoval situaci, vyřešil ji a abychom
svižně pokračovali kupředu. Jen tak může být zkouška zajímavá
i pro orchestrální hráče.
Kdybyste měl možnost sestavit si „orchestr snů“, jaké
národy by v něm určitě byly zastoupeny?
Smyčce bych nakombinoval z českých a anglických hráčů, líbí se
mi česká vroucnost, cit pro přirozenou frázi, a anglická
preciznost, velice luxusní, noblesní, nikoliv upjatá. Žestě
bych obsadil Italy – mám krásné vzpomínky na jejich barevnost
a zpěvnost, a Seveřany – tam mě fascinovala hluboká, temná
barva jejich nástrojů i lyrika provedení. Dřeva bych sestavil
z Němců a Čechů – ti do mého vysněného orchestru určitě patří
a v kombinaci s německou precizností by to mohlo dobře
fungovat.
Jarmila Brodská, publicistka
Snímky Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. dubna. |
