Město chrámů, katedrál a létajících mužů
Pavla Jazairiová se v další ze svých mexických reportáží
zaměřila na město Mexiko, s dvaceti miliony obyvatel
ekonomické centrum střední Ameriky, krásné a zajímavé místo,
kde žilo a tvořilo mnoho architektů a umělců.
Aztécký chrám a křesťanská katedrála
Srdcem starého města je náměstí Zócalo s katedrálou, která se
tyčí jen kousek od místa, kde stál starý aztécký chrám, srdce
aztécké říše.
Z hlediska evropských dějin není vykopaný chrám zase tak
starý. Jeho stavba začala teprve roku 1325. Byl několikrát
rozšířen, což doprovázely vždy početné oběti. Roku 1487
dostali bohové krev a život dvaceti tisíc lidí.
 Návštěvník
prochází mezi starými kameny a čte si vysvětlivky. Podobně
jako v jiných starých chrámech je tu socha Chac moola. Muž
ležící na zádech s pokrčenými koleny hledí na příchozího v
očekávání obětin. Chac mool je posel bohů, mísa na jeho břiše
je určená pro uložení lidských srdcí.
Pyramida! Hora postavená člověkem, která spojovala pozemskou
rovinu s nebesy a s podsvětím. Kolem pyramidy se plazili
kamenní hadi, uvnitř se uchovávaly obětiny. Byly to nádoby,
sošky, kamenné masky, obětní nože, kosti jaguárů, lastury a
lebky – zejména obětovaných dětí.
Pod povrchem velké pyramidy objevili archeologové starší
struktury. Ukázalo se, že pyramid bylo celkem šest a jedna
překrývala druhou.
Po příchodu Španělů měla pyramida ustoupit křesťanské
katedrále. Ta se začala stavět roku 1573 ve slohu ryzího
španělského baroka.
Zócalo je lemováno honosnými paláci. Na místě jednoho z nich –
národního paláce, kde úřaduje mexický prezident – se
rozkládalo sídlo císaře Montezumy. Dobyvatel Cortéz ho dal
zbořit a na jeho místě postavil pevnost. Zprvu v ní bydlela
Cortézova rodina, později španělští místokrálové.
Prezidentský palác má dvě pozoruhodnosti. Nalézá se zde zvon,
který roku 1810 ohlásil začátek mexické války za nezávislost,
a na jeho zdech vytvořil velký mexický malíř Diego Rivera v
rozpětí let 1929 až 1935 jedny ze svých nejpozoruhodnějších
„murales“ – nástěnných maleb.
Znala jsem některé Riverovy obrazy, ale pochopila jsem je
teprve v Mexiku – to jsou ty barvy a ti lidé! Mezi jinými
nástěnými malbami je tu pohled na tržiště někdejšího zaniklého
Tenochtichlanu – živý barevný trh, kde se prostí lidé
potkávají se vznešenými. Aztékové oblečení do světlých látek
přinášejí velké rohože, vesničanky nabízejí ovoce, zeleninu,
klasy různobarevné kukuřice. Děti mají přivázané na zádech
stejně, jako je nosí dnes. Na trhu ordinuje lékař, stará žena
peče placky. Na pozadí bílých květů kaly nabízí své půvaby
tetovaná černovlasá krasavice. K prodeji je ještě nádobí,
otroci, paže z obětovaného zajatce i aztécká lahůdka - malý
vykrmený psík, který se vyčítavě dívá na svého pána. Vzadu
vidíme jezerní Tenochtitlán a jeho nádherné chrámy.
Mexiko a průmyslová doba
Bydlíme ve středu města, ve stylovém hotelu z 19. století. Je
dobře udržovaný a kupodivu i dost levný. Nejbližší stanice
metra je Zócalo. První, co při výstupu z podzemí vidíme, je
katedrála. Před ní jako obvykle roztáčí svůj nástroj
flašinetář.
Mexičtí flašinetáři jsou vyhlášení. V khaki uniformách
postávají před kostelem, před divadlem, na rušném rohu ulice –
kdekoliv, kam chodí hodně lidí. Pracují vždy ve dvojici –
jeden uvádí nástroj do chodu, druhý vybírá.
Flašinety se do Mexika dovážely z Berlina v 19. století, ještě
předtím, než vypukla mexická revoluce. Přiváželi je italští
přistěhovalci, jimž flašinet zajišťoval živobytí hlavně v době
karnevalu. Postupně si Mexičané na tento nástroj zvykli.
Flašinet byl velmi oblíbený zejména v době takzvané
porfiriády, za vlády diktátora Porfiria Diaze (1876–1910).
Diaz vládl Mexiku tvrdou rukou. Zbídačil rolníky a vydíral
dělníky. Za jeho vlády se půdy i dalšího bohatství mexické
země zmocnila elitní menšina, ale v zemi byl mír. Pod Diazovým
vedením vkročilo Mexiko do průmyslové doby. Byl zaveden
telegraf, telefon, hlavní město s pobřežím spojila železnice.
Navzdory tomu měli Mexičané porfiriády dost. Revoluce, která
vypukla roku 1910, přerostla v občanskou válku. Ta trvala
deset let, přinesla hlad a nemoce. Prosperita se vracela
pomalu, ale v čtyřicátých letech minulého století už žilo v
městě Mexiku více než půldruhého milionu obyvatel. Počet
staveb převyšujících 120 metrů zařadil město mezi přední
světové metropole.
Architekti a muralisté
Jedním ze špičkových architektů byl Luis Barragán (1902–1988).
Cestoval po Evropě, učil se u otce moderní architektury Le
Corbusiera. Nechal se inspirovat světlem, barvami a tvary
krajiny. Slavná je jeho skupina vysokých barevných věžovitých
soch na okružním bulváru Camacho. Jeho vlastní dům,
pozoruhodný svou jednoduchostí a zároveň propojením vnějšího a
vnitřního prostoru, byl zařazen na seznam dědictví UNESCO.
 Dalším
známým architektem byl Juan O‘Gorman, syn irského malíře a
Mexičanky. Také jeho ovlivnil Le Corbusier a funkcionalismus.
V tomto stylu postavil dům malíři Diegu Riverovi. O‘Gorman
stavěl a maloval. Kdo navštívil moderní areál Mexické
univerzity, zná obrovskou mozaiku, která pokrývá celý povrch
budovy Mexické ústřední knihovny. Hlavním námětem je aztécká
civilizace a dobytí Mexika.
Juan O‘Gorman patří mezi mexické muralisty, autory velkých
nástěnných maleb. Nejznámější z nich je pravděpodobně Diego
Rivera.
Diego Rivera a Frida Kahlo – velká móda v Mexiku! Jejich
portréty i karikatury najdete všude, na upomínkových
předmětech i na igelitových taškách. Probírá se jejich
soukromý život – krásná, nadaná, ale nemocná Frida a o mnoho
starší mohutný Rivera –, jejich rušné nevázané soužití, jejich
talent i sláva. Mexičané jsou na tuto dvojici velmi hrdí.
Diego Rivera se hlásil k levici, jeho díla jsou realistická a
sociálně a politicky zabarvená – z mého pohledu velmi
pozoruhodná. Návštěvník je může zhlédnout například v
prezidentském paláci nebo také v bývalém krásném starém
klášteře, kde dnes sídlí ministerstvo školství. Rivera maloval
lidi při práci, aztécké i mexické hrdiny, revoluci, občanskou
válku, ale také slavnosti. Na velké nástěnné malbě v muzeu,
které nese jeho jméno, jsme si prohlíželi kolektivní portrét
mexických osobností počínaje Cortézem a jeho družkou Marinou
až po politiky dvacátého století.
Komunista Rivera prožil rušný život plný zvratů. V třicátých
letech navštívil Moskvu, ale pro své antisovětské aktivity byl
odtud vyhoštěn. Roku 1933 v New Yorku vytvořil pro
Rockefellerovo Centrum fresku, která byla následně zničena,
protože z ní Rivera odmítl odstranit portrét Lenina.
Několik obrazů Riverovy životní družky Fridy Kahlo lze spatřit
ve vzdálené periferní galerii, ale v muzeu moderního umění
zastoupena není.
Největší poklady mexické země
Pokud jde o umění a kulturu, je mexická metropole
nevyčerpatelná. Jen muzeí jsem napočítala dvě desítky. Muzeum
města Mexika, muzeum výtvarného umění, muzeum revoluce, Modrý
dům, ve kterém bydleli Diego Rivera a Frida Kahlo, i muzeum
jejich přítele Lva Trockého, který byl v Mexiku zavražděn. V
hradu na hoře Chapultepec – Hoře lučních kobylek – dříve
přebývali mexičtí prezidenti a dnes nabízí expozici mexických
dějin.
Jedno muzeum by nikdo, kdo Mexiko navšívil, neměl opomenout.
Je to Národní antropologické muzeum a patří mezi nejlepší
svého druhu na světě. Autorem objektu postaveného roku 1960 je
mexický architekt Pedro Ramírez Vázquez. Dlouhý podélný dvůr
ozdobený velkou fontánou ve tvaru slunečníku je ze tří stran
obklopen jednopatrovou halou. Přízemí patří prehispánským
kulturám – Aztékům, Toltékům a Mayům, nálezům u Mexického
zálivu, vykopávkám z Teotihuacánu, prvního mocného státu v
Americe, i nálezům z Monte Albánu, které dokumentují
civilizace národů Zapotéků a Mixteků. Na prohlídku muzea
nestačí ani celý den, tolik je tu úžasných exponátů: keramika,
nádobí, nástroje, sochy, také makety nebo repliky některých
pozoruhodností – mayských hrobů a nástěnných maleb. Z
aztéckých artefaktů čerpal inspiraci i Diego Rivera.
První patro muzea je věnováno současným mexickým kulturám.
Tady jsou lidové kroje, předměty, které lidé dodnes užívají,
dokumentace slavností. Je to barevné, zajímavé, fascinující!
Muzeum antropologie leží na kraji lesa Chapultepec, velkého
lesoparku, kam se obyvatelé metropole chodí nadýchat čerstvého
vzduchu. Kdysi zde nalézali útočiště aztéčtí kočovníci,
později zde bydlela aztécká šlechta.
Voladores, létající muži
 Na
kraji lesa, před vstupem do muzea, je vztyčen třicetimetrový
stožár a kolem něj obchází pět mužů v kroji. Červené kalhoty,
černé vysoké boty, rudé pláštěnky, bílé košile, čelenky
ozdobené květy a stuhami. Jsou to voladores, létající muži
národa Totonaků.
Obcházejí kolem stožáru a hrají na flétnu. Pak lezou jeden po
druhém nahoru a sejdou se na malé plošince na vrcholu stožáru.
Tam jsou navinuty čtyři silné provazy. Čtyři muži si uvážou
provaz kolem těla. Pátý je bude roztáčet.
Muži se spustili do prázdna – pomalu v letu hlavou dolů
klesají k zemi. Stuhy vlají ve větru. Muž na plošince hraje na
flétnu. Hudba skončí, když se jeho druhové dotknou pevné země.
Je to prastarý obřad a správně se má konat pouze jednou za
padesát dva let. Každý z létajících mužů by se při něm měl
dvaapadesátkrát otočit.
Čísto 52 je důležité. V předkolumbovském Mexiku existovaly dva
kalendáře. Jeden odpovídal solárnímu roku s 365 dny, druhý
roku rituálnímu, který měl dnů jen 260. Jednou za padesát dva
let se v jednom dni kalendáře shodly. V ten den se ze stožáru
spouštěli voladores. Na obřad se uchystali se vší důsledností
– postili se, zachovávali cudnost. Než vystoupili na stožár,
omluvili se stromu, z kterého byl zhotoven. A pak se spustili
dolů, z každé světové strany jeden. Na zem s sebou přinášeli
slunce a děšť, největší poklady mexické země.
Pavla Jazairiová, publicistka a spisovatelka
Snímky Jiří Hůla
Článek vznikl na základě reportážního pásma Pavly Jazairiové
Město Mexiko: Cesta prostorem a časem, které uvedla Víkendová
příloha stanice Vltava. |
