Číslo 15 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s pěvkyní.
Dagmar Peckovou.





 


Ruskou literaturou křížem krážem

Olomoucký rusista, znalec ruské literatury, ruského válečného tématu a česko-ruských vztahů Miroslav Zahrádka (1931) vydává v druhém, rozšířeném vydání Toulky s ruskými spisovateli (OFTIS, Ústí nad Orlicí 2007). Je to práce stojící na půli cesty mezi odbornou rusistikou a memoáry; mohli bychom také parafrázovat název jedné knížky Josefa Hrabáka v podobě Můj život s ruskou literaturou.

Úvodní „toulka“ začíná příznačně Puškinem, jehož autor spojuje především s literární geografií. Zajímavé pochybnosti v něm vzbuzuje postava Gogola, jak vyplývá z nového „přečtení“ Gogolových děl včetně Tarase Bulby, Mrtvých duší nebo autorových „maloruských“ či „petrohradských“ povídek. Podobně jsou koncipovány toulky s Lvem Tolstým nebo Maximem Gorkým.

Zahrádka měl od mládí to štěstí, že byl díky svým studiím a stykům často velmi nablízku řadě ruských spisovatelů. Dokládají to působivé a cenné pasáže popisující osobní setkání například s Andrejem Siňavským, Viktorem Někrasovem, Daniilem Graninem, Grigorijem Baklanovem, Viktorem Astafjevem nebo Vasiľem Bykavem, tedy autory nejednoznačnými, rázovitými, osobitými. Pozoruhodná jsou pozorování o díle Šolochovově a Bulgakovově. I když neobsahují nic převratného, vrhají tyto osobní poznámky a zážitky na zmiňované osobnosti ostřejší světlo.

V případě populárního a tolik diskutovaného Čingize Ajtmatova musím s autorem souhlasit: Ajtmatovova „literární smrt“ v devadesátých letech minulého století není jistě úplná a mohla být – a někdy i výjimečně byla – předvídána mnohem dříve. Možná vše začalo neuvěřitelně přeceněnou, byť sympatickou „školskou“ novelou Džamila. Na román Ajtmatov nestačil a jeho umělé ornamenty byly už vyžilé: jádro jeho tvorby zůstává v šedesátých a dílem v sedmdesátých letech.

Ivo Pospíšil, literární vědec


  Rozhovor s Dagmar Peckovou                   Jak to vidí Věra Nosková                   Olomoucký herec František Řehák