|
|
 Příběh
Hanina kufříku
Říká vám něco jméno Hana Bradyová? Osud této židovské dívky
z Nového Města na Moravě, která ve třinácti letech zahynula
v koncentračním táboře v Osvětimi, znají miliony dětí po celém
světě. Zasloužila se o to ředitelka Tokijského centra pro
studium holocaustu Fumiko Išioka.
Kufřík jako symbol života
„Všechno začalo hnědým kufříkem,“ vypráví Fumiko Išioka. „I
v Japonsku jsme chtěli děti seznámit s holocaustem, aby lépe
pochopily, kam až mohou vést předsudky a rasová
nesnášenlivost. Pro výstavu Holocaust viděný dětskýma očima
jsme shromáždili mnoho dobových materiálů a fotografií, ale
stále to nebylo ono. Chtěla jsem získat něco skutečného, co by
dnešní děti spojilo s tragickými příběhy jejich židovských
vrstevníků, které se odehrály před šedesáti lety.“
Fumiko se vydala do muzea v Osvětimi, aby získala alespoň
několik autentických věcí, které patřily zavražděným dětem. Za
pár měsíců do Tokia opravdu přišel balík, ve kterém byla
dětská ponožka, botička, svetřík, plechovka jedovatého plynu
cyklon B, ale především hnědý kufřík s velkým bílým nápisem:
Hana Brady, 16. května 1931, Waisenkind.
„To bylo v roce 2000,“ pokračuje Fumiko. „Kufřík jsme umístili
do skleněné vitríny v centrální části expozice. Upoutal
především malé návštěvníky. Pronásledovali nás množstvím
otázek: Co v něm bylo? Kdo byla ta Hana? Co se jí stalo a kam
s tím kufříkem jela?“
Fumiko proto zahájila rozsáhlé pátrání, které trvalo téměř
rok. Po boku měla Malá křídla, skupinku dětí, která pravidelně
pomáhá v Tokijském centru, vydává časopis a snaží se šířit
informace o holocaustu mezi dalšími japonskými dětmi. „Kufřík
odkazoval ke smrti anonymního dítěte,“ vysvětluje, „ale já
z něj chtěla učinit symbol života. Chtěla jsem dětem ukázat,
jaký krásný a šťastný život prožila jeho majitelka, aby lépe
pochopily, co bylo zmařeno.“
Napříč kontinenty
Fumiko nejprve napsala do Jad Vašem, památníku holocaustu
v Izraeli, a také do muzea holocaustu ve Washingtonu. Ale o
Haně Bradyové nevěděli nic. Až v Osvětimi po čase našli její
jméno na seznamu: přijela tam z Terezína. Fumiko zjistila, že
se děti v Hanině věku v Terezíně učily malovat. Dochovalo se
na čtyři a půl tisíce jejich kreseb, co kdyby mezi nimi byly i
Haniny? Napsala do Terezína a za pár týdnů jí skutečně přišly
fotokopie pěti obrázků s vlastnoručním Haniným podpisem. „Hana
nám byla zase o krok blíž, ale její tvář jsme stále neznali,“
líčí Fumiko. „Protože jsem se zrovna chystala na pracovní
cestu do Londýna, rozhodla jsem se, že se při té příležitosti
zastavím v Terezíně.“
Ráno 6. července roku 2000 vystoupila z autobusu na hlavním
terezínském náměstí. Nedomluvila si předem žádnou schůzku,
k dispozici měla jediný den a samozřejmě neuměla česky. Přesto
objevila, že Hana měla v Terezíně o tři roky staršího bratra
Jiřího, a podařilo se jí v Praze najít i jeho spoluvězně Kurta
Kotouče. Od něj získala Jiřího adresu do kanadského Toronta.
„Hned po návratu jsem mu napsala dopis. Bála jsem se, že kvůli
bolestným vzpomínkám nikdy neodpoví, ale chtěla jsem mu
napsat, co pro mě i pro děti Hanin osud znamená.“ Ovšem
zanedlouho jí od Jiřího přišel čtyřstránkový dopis plný
krásných vzpomínek na Hanu a z obálky vypadly její fotografie.
Jiří Brady se dokonce brzy vydal do Tokia.
Hledala Hanu a našla Jiřího
 Sourozence
Bradyovy stejně jako jiné židovské děti vytlačovala
z normálního života protižidovská opatření. Když už nesměli
ani do školy, stali se jeden druhému vším. „Že rodiče nežijí,
jsem zjistil hned po válce, ale o sestře jsem dlouho nic
nevěděl,“ vzpomíná čerstvý osmdesátník Jiří Brady. Vypadá
nanejvýš na sedmdesát a z Kanady, kam krátce po Únoru 1948
uprchl před další totalitou, přijíždí do Česka i několikrát za
rok. „Stále jsem doufal, že se Hana někde objeví. S osudem
rodičů jsem se smířil; přáli by si, abych vedl dobrý život,
tak jsem se snažil nedělat jim ostudu, ale s Hanou to bylo
jiné. Byla tak mladá a já byl její starší bratr a měl jsem ji
chránit. Za její smrt jsem se cítil odpovědný. Celý život mě
to trápilo. Když přišel ten dopis, nesmírně mi to pomohlo.“
Fumiko Išioka a Jiří Brady se rychle spřátelili a Fumiko mu
brzy oplatila návštěvu: „Hledala jsem Hanu a díky ní jsem
našla Jiřího. Tolik mě obohacuje. Nejen že dokázal přežít
Osvětim, ale hlavně se mu podařilo začít úplně nový život.
Dnes má tři dospělé syny, dceru Laru Hanu a sedm vnoučat. Z
jediného zachráněného života se narodilo tolik nových, to bylo
to nejhezčí překvapení na konci mého pátrání.“
Začít znovu žít a sblížit se s lidmi pro Jiřího po návratu
z koncentráku nebylo jednoduché: „Mezi mnou a mými spolužáky
bylo, obrazně řečeno, moře. Neměli jsme se o čem bavit. Když
k nám přišel na návštěvu strýc, který prožil válku v Anglii, a
chtěl po mě kartáč na boty, a to ‚na černé, ne na ty hnědé‘,
připadal mi směšný. Lidé si často mysleli, že je lepší o ničem
nemluvit, že se tak lépe zapomene, ale to nebylo možné. Moji
kamarádku, jejíž rodina vlastnila čokoládovnu ve Velimi, hned
po válce vzali do Kanady, dostala auto a šla na univerzitu. V
Osvětimi prošla tím nejhorším, a teď byla najednou s dětmi,
které neměly o válce ani ponětí. Nakonec spáchala sebevraždu.“
Jiří Brady přeži v koncentráku i díky tomu, že se vydával za
instalatéra. Nikdy předtím sice takovou práci nedělal, ale
řemeslu se za pochodu nakonec naučil a to se mu pak hodilo i
v Kanadě. Našel o dvacet let staršího kamaráda z Terezína a
spolu pak v Torontu založili instalatérskou firmu. Ovšem půl
roku nato mu našli tuberkulózu. Po dvouleté léčbě se už
k fyzické práci vrátit nesměl, a proto začal najímat lidi, což
se ukázalo výnosnější, než když pracoval sám. Nakonec
zaměstnával na dvě stě lidí. „Přišel jsem ve správné době, kdy
se tam úžasně budovalo. Na co člověk sáhl, v tom mohl uspět,“
skromně dodává ke svému úspěchu. „A navíc, já se ničeho nebál.
Když jsem měl problémy, podíval jsem se na ruku, na svoje
číslo a bylo po starostech.“
 Námět
pro Hollywood
Knížka kanadské autorky Karen Lewinové Hanin kufřík o Fumiko,
dětech, Jiřím a Haně vyšla v pětačtyřiceti zemích a byla
přeložena do více něž třiceti jazyků včetně češtiny. Získala
řadu ocenění, v Kanadě se stala předlohou úspěšné divadelní
hry a dnes se o ni zajímá dokonce Hollywood. Světoznámý
kanadský režisér Larry Weinstein, který se proslavil především
dokumenty o hudbě a hudebnících (u nás jsme mohli vidět
například jeho film Beethovenovy vlasy vyrobený v koprodukci
s Českou televizí), právě natáčí film V Hanině kufříku: „Bude
to hraný snímek i dokument v jednom, jakési doku-drama.
Dramatickými prostředky vypráví a rekonstruuje život Hany, ale
zároveň dokumentárním způsobem zachycuje skutečné postavy,“
představuje svou práci režisér.
Fumiko, Jiřího a všechny, kdo se podíleli na hledání majitelky
hnědého kufříku, natáčí přímo „na místech činu“ – v Terezíně,
v Praze nebo v Osvětimi. „Dokumentuji události, které se už
staly, takže oni vlastně hrají sami sebe,“ doplňuje.
„Samozřejmě že nebylo lehké je přesvědčit, ale měl jsem
štěstí, protože když jsme se s Jiřím poprvé setkali, v Torontu
zrovna běžel velký festival dokumentárních filmů, na kterém
uváděli retrospektivní přehlídku šesti mých filmů. Jiří se na
ně zašel podívat a pak souhlasil.“
Larry Weinstein navzdory svému židovskému původu prý film o
holocaustu nikdy natáčet nechtěl: „Nikdy jsem ani nenavštívil
žádný koncentrační tábor, nechtěl jsem se nořit do takové
hrůzy, ale teď jsem byl šestkrát v Terezíně a čtyřikrát
v Osvětimi. Díky přípravám natáčení jsem si dokázal udržet
odstup, ale poslední návštěva Osvětimi mě strašně sebrala.
Úplně mě tam pohltila ta strašná, depresivní atmosféra, nemohl
jsem se z toho dostat. Hlavou se mi honilo: Proč na tom filmu
dělám? Co je na tomhle tématu pozitivního? Vždyť je to jedna z
nejhorších věcí v dějinách... Bál jsem se, že to nedokončím.“
V té době mu nejvíc pomohl právě Jiří. „Je to neuvěřitelný
člověk s ohromným smyslem pro humor. Jeden příklad za všechny:
Když jsme byli jsme v Osvětimi, během prohlídky potřeboval na
toaletu. Ty jsou v první budově v přízemí, tak šel dolů a paní
tam mu řekla, že musí zaplatit. Jiří jí odpověděl: ‚Hmm, když
jsem tady byl naposled, tak jsme platit nemuseli.‘
A ona na to: ‚Tady se za záchod platilo vždycky.‘ A on: ‚Mohu
vás ujistit, že když jsem tady byl naposledy já, tak se tu
opravdu neplatilo.‘ Tohle je Jiří, pozitivní za každých
okolností.“
Karel a Markéta Bradyovi, rodiče Jiřího a Hany, měli obchod
v Novém Městě na náměstí. Pracovali šest dní v týdnu a v okolí
byli známi jako štědří lidé. Tatínek byl dobrovolný hasič,
divadelní ochotník, sokol a sportovec. Každý rok pomáhal
pořádat lyžařské závody a finančně podporoval mladé umělce.
Koupil jednu z prvních soch Vincence Makovského, za kterou se
prý Mistr později trochu styděl. Maminka jednou týdně posílala
Hanu s balíkem jídla a staršího oblečení na předměstí, aby je
rozdala chudým.
Podle Larryho Weinsteina dnes Jiří dělá v Kanadě vlastně
totéž: „Jeho rodiče byli opravdu dobří a pozitivní lidé, to je
mi čím dál jasnější. A myslím, že i Hana byla nádherný, veselý
a milující člověk. I když se nad nimi stále víc stahovaly
mraky, oni se i na tom zmenšujícím se prostoru snažili žít co
nejlépe. Jiřího síla a láska pochází od rodičů a tento vklad
přežil i všechno zlo v Osvětimi.“
Na chvíli se zamyslí a dodává: „To je ohromná inspirace. Zní
to asi divně, ale já ten film dělám vlastně pro něj.
A taky pro Fumiko, protože všechno se to rozhýbalo díky ní.“
Spanilé jízdy
Jiří a Fumiko spolu objíždějí školy po celém světě a vyprávějí
dětem o osudu malé Hany i příběh jejího kufříku. Často je
doprovází i Jiřího dcera Lara Hana, která má na starosti
veškerou korespondenci: „Máme svoje internetové stránky
www.hanassuitcase.ca, kde najdete všechny potřebné informace.
Píší nám tisíce dětí, hlavně z Kanady, Ameriky, ale stále
častěji i z Evropy, především z Francie a z Německa.
Nejčastěji o tom, že si až díky Haně uvědomily, jak je rodina
důležitá.“
Hanin příběh je podle Jiřího názoru také účinnou zbraní proti
rozmáhající se šikaně: „I proti nejmenšímu bezpráví se musíme
postavit, protože velké zlo začíná u malých věcí. Dospělí se
jen těžko přeučí, ale děti můžete ovlivnit.“
Lenka Svobodová, redaktorka Redakce náboženského
vysílání Českého rozhlasu
Článek vznikl na základě rozhlasového pořadu Hanin kufřík
z nového dokumentárního cyklu Českého rozhlasu Dobrá vůle.
Najdete ho i na internetové adrese
www.rozhlas.cz/nabozenstvi pod heslem Dobrá vůle. |
