Číslo 52 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s herečkou.
Magdalénou Borovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Rudolf Matys, básník a publicista

Dobrá zpráva – žádná zpráva?

Je to možná už hodně omletá písnička, ale nedá mi to… František Gel krátce po druhé světové válce inicioval rozhlasový pořad Bílá kronika, v němž představoval mravně obzvlášť cenné a následováníhodné činy anonymních jedinců i skupin: tedy nejrůznější projevy obětavosti, nezištnosti, solidarity, všedního hrdinství. Pořad měl ve své době mimořádný ohlas, a také proto se po listopadu 1989 ke Gelovu podnětu přihlásila jedna rozhlasová stanice stejnojmenným pořadem. Pořad ale bohužel dlouho nevydržel, zatímco černé kroniky, dříve se skromně krčící někde v koutku, bujely a bujely, až se prodraly na první stránky novin, a to i těch nebulvárních, a neméně do čela zpráv soukromých elektronických médií. Etické vzory měly mizernou pověst: všichni ti „hrdinové socialistické práce“ i další modly na socialistických oltářích byli povětšinou jen protagonisty falešně optimistické, znechucující, někdy až groteskní propagandistické hry.

Ale celá záležitost se jistě nedá redukovat jen na rezidua minulosti. Informace se stala především zbožím, a je tedy třeba dbát hlavně o její prodejnost. A ta celkem právem počítá s odvěkou přitažlivostí témat eticky temných: zločinnost všeho druhu, podvodnictví, lupičství, mordy, nejrůznější psychické zvrhlosti, to všechno přece odjakživa zaručovalo široký ohlas, už dávní autoři pokleslých morytátů a majitelé pouťových atrakcí s dvouhlavými telaty o tom věděli hodně. Naproti tomu „pozitivní“ morality mívaly spontánní úspěch, jen pokud byly zasnoubeny s kýčovou sentimentalitou iluzivních pohádek pro dospělé.

Psychologické a sociologické pozadí hloubkového a univerzálního působení současných médií už zevrubně analyzovaly stovky knížek. Na jejich stránkách můžeme mimo jiné číst, že celý svět se už stal médiem, a jako by tedy už nebyl tím, čím skutečně je, ale tím, co se o něm vypráví. Svět je v tomto mediálním vyprávění sice extrémně nebezpečný, ale nad všemi možnými ohroženími se zároveň nedotknutelně vznáší komerční bezproblémový ideál mládí, úspěchu a bohatství, maximální spotřeby a maximální zábavnosti, který postrádá stíny a je ovšem ze své vlastní podstaty eticky naprosto bezpříznakový. A tak se atraktivními, protože dráždivými a zajímavými, můžou snadno stát i hraniční polohy lidské psychiky; a nezdrženliví psychopati, zloději, defraudanti, podvodníci, ba i šťastně uprchlí vrahové se díky své mediální popularitě pohodlně usidlují v kategoriích VIP po boku jiných komerčně zdatných celebrit (i těch politických) a chtě nechtě už jen tím u mnohých získávají obdiv. Ostatně málokdy čtu článek s jednoznačným osobním stanoviskem jeho autora, že se mu třeba nelíbí, nebo je mu aspoň líto, že se to či ono stalo. Směšný požadavek, že? To se snad máme vrátit do časů Čapkových či Poláčkových?

Exempla trahunt, příklady táhnou, říkalo se po staletí. A platí to bohužel i dnes. I když vliv „mediálních masáží“ na reálné nekalé činy recipientů bývá vehementně zpochybňován, řada psychologů i kriminalistů o infekčnosti těchto vzorů ví své. A co tady vůbec se slušností, skromnou obětavostí, nezištností? Okrajová, spíš „povinná“ záležitost, jinak nuda, ubohý anonymní průměr, navíc se to nijak moc nevyplácí. Je to namáhavé, obtížné, a taky hloupé, až nepravděpodobně naivní, a ve svém obtížně pochopitelném „idealismu“ tedy často i podezřelé. Jaká je to pak radost, když se třeba zjistí že za aktivitami některé (zejména humanitně nebo charitativně zaměřené) instituce se (taky!) skrývá nějaký ziskuchtivý podvod. A i když se taková informace nepotvrdí, skvrna na osočeném většinou už zůstane, zejména v časech, kdy dementi je pro mnoho redakcí už neznámým pojmem – a pokud se jej už kdo domůže, musí nejdříve podstoupit vleklé útrapy soudních procedur.

Nevolám tu po jakékoli restrikci „práva na informaci“, a už vůbec ne po povolání Mirka Dušína na trůn mravní bezúhonnosti. Jen se mi stýská po trochu rovnovážnějším pohledu na svět, po větším přídělu světla. Jde tu už přece o elementární psychickou hygienu. A jako pro tělesnou hygienu je základní potřebou voda, pro „hygienu duše“ je jí naděje. I ona je stále ještě na trhu, jen se rozhlédnout! Zrovna Český rozhlas to ledaskdy činí!


  Rozhovor s Magdalénou Borovou                             Zkraje týdne Leo Pavláta                            Fejeton Ivana Krause