|
|
 Jaromír
Štětina,
senátor
Osamělost přespolních běžců
Několik dní před výročím 17. listopadu odhlasoval Evropský
parlament rezoluci k summitu EU – Rusko, který se brzy
odehraje v Lisabonu. Představuji si kolorit takového pléna:
drtivá rozlehlost sálu, důstojná dikce vystupujících,
diplomatické úsměvy v kuloárech, šustot lakýrek a vědoucnost
ve tvářích. Pak se najednou o slovo hlásí jedna česká
poslankyně. Bere si slovo a říká: „Odmítám být loutkou a
stydím se za všechny, kteří z neznalosti, zbabělosti a hlavně
malých ekonomických výhod tuto loutku Rusku dělají. Rusko není
partnerem Evropy... Proč mu Evropský parlament dodává takovou
váhu? Proč dodává legitimitu režimu KGB?“
Auditorium zpozorní. Drobná poslankyně dodává:
„Rusko pokračuje ve vyhazování zmrzačených čečenských těl
z ruských helikoptér přímo nad Čečnou. Rusko vězní tisíce
odpůrců režimu, pokračuje v ilegálních soudech s politiky
jiného Ruska. Pokračuje v ilegálním věznění Chodorkovského.
Jak a kdy vyšetří smrt Anny Politkovské?“
Jakýsi poslanec se nakloní k tomu druhému a říká: „Kdo to je?
Ta, co teď mluví?“
Kolega se dívá do papírů: „To je ta Češka, přeci. Jmenuje se,
jmenuje se Jana Hybášková.“
A Jana Hybášková pokračuje: „Rusko nás drží jako rukojmí své
energetiky. Ať se podřídí zásadám energetické charty, dovolí
dostavět plynovod Nabucco, umožní rovnou soutěž na evropském
energetickém trhu, přestane stavět tolik ničivý a škodlivý
baltský plynovod a stane se opravdovým partnerem Evropy.“
Poslanci se dívají jeden na druhého: „Co to říká ta česká
poslankyně? Copak nezná reálie dnešního světa? Potřebu
lukrativního pragmatismu? Racionální diplomacie?“ Někde se
objevují významné úsměvy.
Ale česká poslankyně je k nezastavení. Mluví o potřebě radaru
v Česku a jeho přispění k bezpečnosti Evropy a nakonec
uzavírá: „Tato rezoluce je ukázkou slabosti. My z Čech víme,
že chovat se takto vůči Rusku se opravdu nevyplácí. Již z úcty
k odkazu českých politických vězňů, všech, kdo se stavěli
proti okupaci, tvrdě odmítám tento evropský appeasement.“
Poslankyně balí papíry a odchází z budovy. Z dálky je budova
obrovská a osamělost člověka, který řekl něco jiného než
ostatní, nesnesitelná.
O pár dní později, 17. listopadu večer postupují na Václaváku
od muzea dolů odpůrci radaru, komunisté, plamenní pacifisté a
zmatení studenti, jejichž vnitřní sílu a smysl pro
spravedlnost zneužily bolševizované politické špičky. Kráčejí
pomalu, v rytmu bubnů. Náhle proti nim vybíhá muž. Je sám.
Navzdory posměchu celé tři minuty mává americkou vlajkou. Před
tím tu celou hodinu hrstce naslouchajících vysvětloval, jakou
bezpečnostní garanci pro nás spojenectví s USA v rozpolcené
Evropě znamená. Vím jak se jmenuje. Osamělí běžci si zaslouží
jméno. Je to písničkář Zbyněk „Ziggy“ Horváth. |
