|
|
 Michal
Viewegh, spisovatel
Líbí se mi vaše sebeironie, s kterou se o sobě vyjadřujete –
„povrchní humorista, hokynář v obchodě kulturou, továrna na
literaturu“. Je známo, že sebeironie souvisí s obranou
vlastního já. Jak je tomu u vás?
Rád bych věřil, že i v mém případě je sebeironie známkou
zdravého sebevědomí. Člověk, který si nevěří, není obvykle
sebeironie schopen. Když si plešatý člověk umí dělat upřímnou
legraci z toho, že nemá vlasy, pak je opravdu „nad“ problémem,
ale jakmile je dané téma tabu, vždycky to signalizuje něco
nedobrého. A tohle platí pro všechno – pro sex, rodinné
vztahy... Humor, ironii chápu jako životní filozofii, jako
životní názor, není to jen nějaká okrasa textu. Humor dokáže
demaskovat, odhalit pokrytectví. Jeden citát: „Humor je
způsob, jak zneškodnit realitu, když se vám snaží skočit po
krku“.
Kromě Báječných let pod psa jste byl kritiky stírán téměř
za každou knížku. Zůstal jste ale konzistentní, a vlastně svůj
boj s kritiky ustál a vyhrál. Tím, že jste změnil postoj ke
kritice. Říkáte, že od loňska už na kritiky nemyslíte, protože
stejně žádný z nich nezmění váš způsob psaní. Nedobral jste se
tak vlastně určité tvůrčí svobody pramenící z této
nezávislosti?
V podstatě jste to řekla za mě. Před půldruhým rokem jsem si
dal předsevzetí – připouštím, že trvalo příliš dlouho, než
jsem k tomu dospěl –, že o kriticích nebudu mluvit. Díky tomu
jsem se opravdu zklidnil. Logicky jsem konečně došel k bodu,
kdy jsem si uvědomil, že stejně nikdy nebudu psát jinak, než
jak jsem psal dosud. Žádná recenze mě nikdy nikam neposunula,
nic podstatného mi neodhalila, většinou mě pouze rozčílila.
Víc už o tom říkat nechci.
Situace, které nás ohrožují – a těžké nemoci,
nevyhnutelnost smrti mezi ně patří –, významně přeskupí náš
žebříček hodnot. Paradoxně se stáváme svobodnější v tom
smyslu, že se tolik neohlížíme na názory druhých a jednáme a
vyjadřujeme se podle vlastní vnitřní pravdy. Tímhle způsobem
lze získat řadu nepřátel, ale zároveň je v té uvolněnosti
odměna za nenahraditelnou ztrátu. Prošel jste touhle proměnou?
Prošel, s jedním upřesněním. Vlastní žebříček hodnot se nijak
dramaticky nemění. Málokdo by totiž mezi hodnotami, které
uznává, zmínil něco jiného než lásku, přátelství, rodinu,
zdraví a tak dále. Ale když zažijete smrt bližního, začnete v
tyhle věci víc věřit. To je ten rozdíl. Ten žebříček se nám
„zvnitřní“. Už to jenom nedeklarujeme. V posledních pěti
letech mi umřeli babička, děda a otec – a současně se mi
narodily dvě děti. Byl jsem u všech umírání i obou porodů.
Musel bych být úplný ignorant, aby mě taková zkušenost aspoň
trochu nezměnila. Člověka pak opravdu přestanou zajímat
každodenní peripetie v sociální demokracii nebo v ODS. Už se
nad tím tolik nerozčiluju. Zápal a rozhořčení některých mých
starších fejetonů mi dneska přijdou komické.
Alena Sojková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 3.
12. |
