|
|
Žádnou jinou zemi bych si nevybral!
Jsme v Amershamu, městečku vzdáleném dvacet sedm mil od
Londýna. Hlavní ulice se tu jmenuje stejně jako v New Yorku:
Broadway. Dřív tudy jezdívaly dostavníky. Dnes po ní jedeme
stříbrnou hondou s mým hostitelem, překladatelem z deseti
jazyků Jaromírem Dražilem, který ve Velké Británii prožil
polovinu svého života. Dokument o Jaromíru Dražilovi uvede
Český rozhlas 2 – Praha v sobotu 8. prosince ve 20.05 hodin.
 Je
počátek července, na kontinentu panuje vedro k zalknutí, tady
mají docela pošmourno. „Takové počasí je pro tuto letní dobu
typické?“ ptám se. Dostávám lakonickou odpověď: „Tady je
pošmourné počasí typické pro každou roční dobu.“ Zastavujeme
před romantickým domkem z prastarého hrázděného zdiva. „Tady
jsme bydleli, když jsme před jedenačtyřiceti lety přijeli do
Anglie,“ vypráví Jaromír Dražil „Neměli jsme vůbec nic. Někdo
nám dal postýlku pro naši dceru a jednu postel pro nás, která
měla jenom tři nohy. Místo té čtvrté jsme postavili sloupek
z cihel. Spávali jsme v pokoji v prvním patře, tam, co je to
arkýřové okno. Jednou ráno otevřeme oči a vidíme, že přímo
před našimi okny zastavil dvoupatrový autobus a lidi se nám
koukají rovnou do postele. Moje žena o tom pak vyprávěla někde
v obchodě a hned druhý den nám lidi začali nosit ke dveřím
různé dárky. Mezi nimi jsme našli i záclony.“
Pan Alois ji doprovází...
Kdo by neznal písničku Po starých zámeckých schodech? Tak ten
pan Alois, který každý večer po schodech doprovází svou pannu,
byl dědeček pana Dražila a ta panna byla jeho babička.
„Dědeček byl administrátorem Národního divadla v letech 1913
až 1923. Pohyboval se v uměleckých kruzích a znal taky Karla
Hašlera. Jednou mu vyprávěl o tom, jak zamlada randil se svou
slečnou, a Karel to zapsal do písničky.“
Otec pana Dražila Václav byl filmovým producentem, a tak se
úzce znali s mnoha lidmi z oboru. Chodili k nim muzikanti,
skladatelé, herci, režiséři... Blízkým rodinným přítelem byl
například Martin Frič. Když byl Jaromír malý, hrával si s jeho
dcerou Evou.
„Rodiče mě nutili, abych šel taky k filmu. Usmysleli si, že ze
mě udělají filmového režiséra. Ale já jsem nechtěl. Mě bavily
jazyky. Nějakou dobu jsem na Barrandově opravdu pracoval. Po
vojně jsem se seznámil s hochem, který studoval na jazykovém
gymnáziu. Říkal mi, že chtějí se spolužáky nastudovat anglicky
hru Pygmalion, ale nemají nikoho, kdo by jim to režíroval.
Nabídl mi, jestli to nechci zkusit. Řekl jsem: Proč ne? A to
pro mě byla osudová chvíle. Roli Lízy Doolittlové totiž hrála
jistá Franci, která se později stala mou manželkou. Prostě
jsem ji napřed režíroval na jevišti, a pak jsem ji dorežíroval
až k oltáři.“
Zájem o jazyky měl Jaromír Dražil odmalička. Za protektorátu
chodil na Obchodní akademii do Resslovy ulice. V té době se
v Praze vyučovaly jenom dva exotické jazyky, japonština a
arabština. Tak si to s jedním kamarádem rozdělili: na Jaromíra
vyšla japonština. Kamarád se později stal profesorem arabštiny
na Karlově univerzitě. A Jaromírovi se japonština později měla
velice hodit...
Půl života v nové vlasti
 Ulice,
ve které pan Dražil bydlí, leží ve čtvrti Little Chalfont a se
jmenuje Loudhams Road, U hlasité šunky. Typické britské domky,
jeden jako druhý, muškáty na oknech, s milimetrovou přesností
dokonale zastřižený anglický trávník. Všechno přesně jako z
učebnice angličtiny.
Jedenačtyřicet let, které Jaromír Dražil žije v nové vlasti,
to je už dost dlouhý kus života. V jeho případě přesně ta
druhá polovina. Aniž bych chtěla lichotit, musím říct, že ten
věk na něm opravdu není znát. Co pro něj znamenala ta první
půlka, prožitá v Československu?
„V Československu se mi prostě přestalo líbit. Měl jsem
politické problémy, tak jsem se rozhodl, že by bylo lepší žít
někde, kde ty problémy mít nebudu. A když se nám s manželkou
naskytla první příležitost, prostě jsme odešli do Anglie.
Nikdy jsme toho nelitovali. Lidé na nás byli od začátku
nesmírně milí. Nedá se říci, že bychom měli emigraci
připravenou, ale zároveň jsme nešli úplně do neznáma. Moje
manželka v Anglii strávila nějaký čas v době války a měla tu
pár přátel.“
Manželka pana Dražila pracovala celý život jako učitelka a on
sám se živil jako překladatel ze šesti jazyků do angličtiny.
Teď se mu dávná znalost japonštiny hodila. Přidal k ní
korejštinu, o běžných jazycích jako němčina a francouzština
nemluvě. Hned na začátku ho čekala náročná zkouška, protože
česká kvalifikace mu tady byla k ničemu. Mezi uchazeči z
celého světa obstál s nejlepším bodovým výsledkem a díky tomu
měl otevřené dveře k zajímavé práci. Specializoval se na
technické překlady. Brzy se stal členem cechu překladatelů,
pracoval jsem v několika časopisech jako redaktor recenzních
rubrik. Dodnes píše recenze v různých jazycích.
„Když jsme odcházeli z vlasti, věděli jsme, že se nebudeme
moci nikdy vrátit, že je to napořád. Počítali jsme s tím. Na
život v cizí zemi jsme si zvykli velmi snadno, my i naše
dcera, které bylo v době odchodu osm let. Jakmile se naučila
nové anglické slovo, to české vypustila. Takhle si to v hlavě
vystřídala během půl roku. Česky zná jen pár slov. Nesnažili
jsme se, aby si češtinu uchovala, chtěli jsme, aby co
nejrychleji a co nejlépe zapadla do prostředí, kde bude žít.
Angličany jsme si od začátku zamilovali. Jsou trochu zvláštní,
ale ta jejich zvláštnost má svůj šarm. Když jsme se
přistěhovali do Amershamu a začal jsem jezdit podzemkou do
práce, zjistil jsem, že každý z místních má na nástupišti své
stálé místo. Našel jsem si tedy místo, kde nikdo nestál, a
začal jsem ho považovat za své. Vedle mě stával pán, který si
své místo zabral jistě už několik let předtím. První rok jsme
se prostě neviděli, protože jsme si nebyli představeni. Druhý
rok už jsme se na sebe při setkání malilinko pousmáli ve
smyslu: Tohoto pána jsem už patrně někde viděl, kdepak to asi
mohlo být? Třetí rok už jsme na sebe i mírně pokynuli hlavou.
Čtvrtý rok jsme si řekli Good morning! a pak i nějakou
standardní frázi o počasí. Ovšem tak rychle, jenom za čtyři
roky, jsme se sblížili jenom proto, že jsme četli oba stejné
noviny. Kdyby každý z nás držel v ruce jiný plátek, asi bychom
se tak rychle neseznámili.“
Život musí jít dál
 „Dojíždět
autem do Londýna je zcela zoufalé. Myslím, že už jsem tam
nebyl autem skoro dvacet let. Je tam velmi silný provoz a není
kde zaparkovat. A jezdit podzemkou večer je dost nebezpečné,
protože se tam pohybují výbojní, podnapilí a zdrogovaní lidé.
Když chceme jít třeba do divadla, jezdíme jenom na odpolední
představení. Samozřejmě, každý si v sobě nese vzpomínku na
nedávné teroristické útoky, ale život musí jít dál. Vezměte to
z jiné strany: když teroristé třeba v jednom autobuse zraní
několik lidí, stejný počet se jich v jiné části země zraní
nebo zabije v normální dopravě a taky si s tím nikdo neláme
hlavu. Angličané jsou prostě chladní a jen tak rychle je něco
nevzruší. Navíc tady máme zkušenosti s teroristy z Irska, a
tak už všichni otrnuli. Lidé jsou ostražitější, to ano. Když
třeba někdo zapomene v metru nějaké zavazadlo, cestující to
hned ohlásí. Přijede policie, kufr někam odveze, odpálí ho a
je po kufru. A chudák zapomnětlivec ví, že se může zlobit jen
sám na sebe, protože to byla jeho chyba. Měl si na své věci
dávat větší pozor. Ale doopravdy se nebezpečí terorismu nikdo
nebojí.“
Domek manželů Dražilových je plný suvenýrů z cest, zejména po
Asii a Indonésii. Zatím byli „jenom“ v šedesáti sedmi zemích
světa. Třikrát objeli zeměkouli. Prý je to docela prosté. Když
jedete na opačný konec světa, třeba do Austrálie nebo na Nový
Zéland, je jedno, kterou stranou se vracíte zpátky. Kterou
zemi by si pan Dražil vybral k žití, kdyby si už nezvolil
Anglii?
„Žádnou! Když jsem sem přijel, cítil jsem, jako bych se vrátil
do dávno zapomenutého domova. Když jsem se učil anglicky, jako
bych si vzpomínal na svůj rodný jazyk z minulého života. Těžko
říct, jestli se cítím víc Čechem nebo Angličanem. Pochopitelně
po jedenačtyřiceti letech je mi angličtina bližší než čeština.
Kromě několika krátkých návštěv v Praze jsem čtyřicet let
neviděl českou televizi, neslyšel český rozhlas, nečetl českou
knihu. Dnes mi dá větší práci číst česky než anglicky. Kromě
toho český jazyk prošel za ta léta značným vývojem, přibyly do
něj nové výrazy, které já už neznám. Když mě čeká setkání s
krajanem, musím si najít slovíčka, prostě si musím svou rodnou
řeč trochu oživit.“
Opouštím pracovnu Jaromíra Dražila s obrovskou knihovnou plnou
v knih v orientálních jazycích. Jsou v ní slovníky
jedenasedmdesáti různých jazyků, například tahitštiny,
maorštiny, ovšem nechybí mezi nimi Slovník jazyka českého a
Dějiny zemí koruny české v datech. Čtyřicet pět metrů knih!
Míjíme také dvoje elektrické klávesy, protože hudba má
v životě pana Dražila stále pevné místo. Stojí to trochu
přemlouvání, ale nakonec mi na rozloučenou přece jen zahraje
„Po starých zámeckých schodech...“ A pak se vydávám zpět na
cestu do města červených telefonních budek a černých
starobylých taxíků.
Jitka Škápíková,
rozhlasová dokumentaristka
Snímky Jitka Škápíková |
