|
|
 Dvě
historické reflexe
Stávající výhrůžky a dětinské trucování Mirka Topolánka vůči
České televizi dokazují jeho nepochopení smyslu médií veřejné
služby. Zároveň však potvrzují, že své poslání reflektovat
politické dění dnes Česká televize plní. Ještě průkaznější než
v žánru aktuálního zpravodajství a publicistiky jsou
v poslední době výsledky dlouhodobější reflexe domácí
politiky. Čerstvým příkladem je dvojice tematicky návazných
dokumentů, které koncem listopadu uvedl druhý program ČT.
Formálně odlehčenější hrou na rekonstrukci deset let starého
„politického dramatu v papírových kulisách“ byl dokument
Radima Procházky Papírový atentát. Mozaiku archivních záběrů
komentovaných s dnešním odstupem někdejšími protagonisty
„Sarajevského atentátu“ na Václava Klause v listopadu roku
1997 pobaveně ilustrují proměny diorámatu na téma tradované
legendy o podlém útoku padouchů na neomylného vůdce. Veselé
balení však skrývá solidní dávku informací o širokém kontextu
události, která definitivně ukončila úvodní
radostně-budovatelskou etapu polistopadového vývoje a v mnohém
předznamenala další osudy České republiky. Důkaz, že i naši
vyvolení politici umějí „zavrtět psem“ a účelově vyfabulovat
příběh určený k zapamatování, byl velmi názorný.
„Korupční skandály, oslabení policejních týmů, chystaná vražda
novinářky, prorůstání podsvětí do státní správy, účelové změny
zákonů, nárůst preferencí Komunistické strany. To vše patří do
stability, kterou zemi zajistila opoziční smlouva.“ – tak zní
úvodní konstatování dokumentu Vládneme, nerušit, který podle
stejnojmenné knihy Erika Taberyho natočil režisér Tomáš
Kudrna. Následujících devět kapitol přináší faktografickou
inventuru faktů, které vše, co bylo řečeno, věcně dokumentují,
analyzují, potvrzují a ústy někdejších svědků komentují.
Dodávat cokoliv ke Kudrnově a Taberyho analýze důsledků
někdejšího bezprecedentního podvodu na voličích a (slovy
Václava Havla z dokumentu) „spiknutí“ dvou principiálních
ideologických oponentů, je zbytečné. Tehdy vystavený účet
splácíme dodnes. Odmítnutí účasti ve filmu nasvědčuje, že si
to možná uvědomují i Václav Klaus a Miloš Zeman.
Hlavním předpokladem úspěchu v české politice se dnes zdá
umění kšeftovat a bez uzardění popřít včera hlásané pravdy.
Orwellovská „jáma pamětnice“, ve které denně nenávratně mizejí
včerejší slova a skutky, funguje dokonale. Televizní obrazovka
se svou nekonečnou průtočností vteřinových senzací a aktualit
jí v tom zdatně pomáhá. Tentokrát však vyrazila Česká televize
proti proudu. A uspěla.
Klip s udiveným Miroslavem Mackem, který v Kudrnově dokumentu
cynicky přiznává: „V politice přece jde jenom o vliv, ne? O co
jiného? A o moc. A o rozdělování peněz. Copak jde v politice o
něco jiného?“, by se pak mohl stát vhodnou znělkou všech
budoucích televizních předvolebních kampaní. A možná vůbec
veškerých vystoupení politiků na veřejnoprávní obrazovce.
Jan Svačina, televizní publicista |
