|
|
 Rudolf
Matys,
básník a publicista
Drobná variace na jazykové téma
Před nějakým časem jsem si na tomto místě letmo povšiml
některých jazykových „lapsů a kolapsů“, jak jsem je víceméně
nahodile zaslechl v rozhlasovém vysílání. Je to očividně stále
živé téma – téměř vzápětí mi přišlo od čtenářů a posluchačů
několik dlouhých, šmahem souhlasných dopisů, tři z nich si
dokonce zjistili můj telefon. A všichni přidávali k diagnózám,
zjištěných při mé chvilkové procházce jazykovou nemocnicí, i
další chorůbky a prohřešky.
Všímali si různých poruch mluvního projevu některých
moderátorů a redaktorů, ale třeba i překotného toku mluvy,
v němž se mluvčím spojují jednotlivá slova, a navíc polykají
jejich koncovky, takže výsledkem občas bývá málem
nesrozumitelná mluvní haše. Upozorňovali i na častý výskyt
příliš otevřených, „pražských“ vokálů, na nepřirozené intonace
kladených otázek, někteří také na to, že se přestává
respektovat typicky český důraz na předložku. A ovšemže, jako
už tolikrát, nejostřejší námitky a odsudky se týkaly
vulgarismů ve vysílání.
Tady se ovšem s přísnými jazykovými moralisty trochu
rozcházím: živý jazyk totiž není ohrožován vulgarismy, zejména
pokud jsou užity skutečně funkčně (například v beletrii), a už
vůbec ne nástřiky prvků češtiny obecné a hovorové. Za mnohem
horší než jsou drobné prohřešky proti jazykové korektnosti
považuji hříchy proti „duchu jazyka“. A proto si myslím, že za
vulgární jazyk je třeba považovat především jazyk primitivní,
toporný, „esemeskově“ šablonovitý, redukovaný na jakési
prefabrikované slogany, zdeúředně jalový, a může se přitom,
trapně a marně, domáhat superušlechtilé stylovosti třeba
užíváním infinitivů na –ti! Zanaříkám si tu na něco jiného než
trochu purističtí kritici, snad ale i podstatnějšího, o čem
jsem přemýšlel už nejednou.
Nejednou už byl jazyk přirovnán k jakémusi složitému
ekosystému a jeho poruchy a znečisťování k hrozícím
ekologickým pohromám. Také v jazyce některá slova, zejména
bohužel právě ta konkrétní, přesná, plastická, slova s pamětí
a lidsky autentická, zanikají a vymírají, zatímco jiná, ta
umělá, různé jazykové rychlokvašky, se naopak trestuhodně,
bezohledně a se závratnou rychlostí přemnožují, jako zhoubný
plevel, jako hmyz, když je sucho. A podobně jako pro přírodu
je i pro jazyk nebezpečný rozvoj monokultur, a základně
důležité uchování bohatě diferencovaného a variabilního
prostředí, v němž se dobře daří významových odstínům, valérům.
A je tady i aspekt řekněme hodnotový, a psychologický. Pokud
je jazyk tak trochu naší vizitkou a zrcadlem, a to myslím je,
pak přece může taky platit, že jsme-li povrchní, vyznáváme-li
tuctovité hodnoty a rezignujeme na vlastní osobitost, máme-li
sklon k úhybnému myšlení a konání, projeví se to i v našem
jazykovém projevu. A naopak: ztratím-li cit pro vyjadřování
přesné, nešablonovité a odstíněné, nemůže to snad mít zpětný
vliv i na kvalitu mého vnitřního života a na úroveň mých
vztahů k druhým?
Že je až to moc odvážný „diagnostický“ předpoklad? A že tohle
všechno má vztah k jazyku, jaký slyšíme v našich médiích, jen
velmi volný? Možná, ale přece jen to snad stojí aspoň za
zamyšlení... |
