Číslo 46 / 2007.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s violoncellistou.
Jiřím Bártou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jan Halas, publicista

Bylo to všechno zbytečné?

V dušičkovém čase přepadají člověka nejrůznější myšlenky a zvláště když mu není dvacet, nepřekypují optimismem. Do duše se pomalu ale jistě vkrádá životní bilancování a pokud nejsme buddhisti z Vinohrad (jak s oblibou říká profesor Halík), je nám jasné, že jak jsme žili tak jsme žili a žádná nová příležitost s tím něco udělat nám dána nebude. A tak mne dušičkově napadá, jestli jsem náhodou neudělal chybu, když jsem se celý život zabýval jedinou věcí – rozhlasovým literárním vysíláním. Mělo to všechno smysl? Nezabýval jsem se něčím naprosto okrajovým, něčím, co je určeno k brzkému zániku? Něčím, co je určeno jen pro pár podobně postižených jedinců? Různé průzkumy poslechovosti napovídají, že podobné otázky jsou zcela důvodné. Lépe řečeno byly by důvodné, kdyby člověk všem těm průzkumům věřil. Ono to ale nejde, z vlastní zkušenosti vím, že to nejde.

Možná se vám také stalo, že náhle zazvonil telefon. Ozval se příjemný hlas mladé dívčiny, která se nejdřív omluvila, že vás okrádá o čas a poprosila vás o odpověď na některé otázky, týkající se poslechu rozhlasu. V průběhu let se mi několikrát stalo, že první otázka zněla, zda máme v domácnosti někoho mladšího pětatřiceti let. Když jsem odpověděl záporně, slušně mi poděkovala za spolupráci a položila sluchátko. Z toho mi bylo jasné, že všichni posluchači starší pětatřiceti let jsou hodni nedůvěry (jak blahé paměti kdysi prohlásil John Lennon) a mohou se třeba uposlouchat, pro výzkumníky je to zcela irelevantní. Jednou jsem se s tou slečnou (nevím, jestli to byla stále ta samá) dostal dál a dokonce se mne zeptala, kterou rozhlasovou stanici poslouchám. Když jsem jí odpověděl, že to tak prostřídávám, občas Vltavu, občas Šestku, zavládlo na druhém konci aparátu ticho. Pak nesměle špitla: „Ale já jsem se vás ptala na rozhlasové stanice a vy mluvíte o něčem, co já tady v těch papírech vůbec nemám!“ Tak jsem ji ujistil, že poslouchám zcela regulérní stanice Českého rozhlasu, že mne vůbec nezajímá, jaké stanice má ve svých papírech a že své návyky měnit nehodlám.

Nechci samozřejmě všechny výzkumy poslechovosti házet do jednoho pytle. Jsou i serióznější. Nejsem také naivní a nevyvozuji z faktu, že občas narazím na posluchače Vltavy i tam, kde bych je vůbec nehledal, že poslech (nikoli příslech) rozhlasu je masovou záležitostí.

Optimismus do žil mi na semináři Sdružení pro rozhlasovou tvorbu v Poděbradech vlil Václav Moravec. Hovořil o digitalizační přeměně BBC a o rozšíření palety nabídky v souvislosti s tímto technickým procesem. A víte, která z nových stanic je druhá nejúspěšnější? BBC 7, stanice, která vysílá nepřetržitě literárně dramatické pořady z bohatého archivu britského rozhlasu. Vyvozuji z toho přesvědčení, že jsem zbytečně nežil. Dovedu si totiž docela dobře představit, že stanici tohoto typu by mohli obstarat čtyři lidé – dva redaktoři, provozní a ekonomka. A vím také, že v našem rozhlasovém archivu na tisíce výtečných pořadů usedá prach (to samozřejmě jen symbolicky, vládne tam čistota a pořádek).


  Rozhovor s Jiřím Bártou                    Jak to vidí Petr Koudelka                   Valdštejn ve světě Jaroslava Durycha