|
|
 Když
nenávist
sahá doslova za hrob
Už i k nám pronikl zvyk pořizovat dvě verze téhož filmu –
jednu pro kina, druhou (seriálovou) pro televizi. Platí to
rovněž pro snímek scenáristy Vladimíra Körnera a režiséra
Milana Cieslara Krev zmizelého, kterou Česká televize
rozdělila do čtyř celovečerních částí (od neděle 18.
listopadu, ČT 1, 20.00). Autoři se rozmáchli prostorově i
časově. Příběh pendluje od Baltu přes Sudety až po Belgické
Kongo, začíná se odvíjet v roce 1939 a uzavírá se počátkem
šedesátých let minulého století.
V úvodu spatříme, jak odhodlaný potomek livonských rytířů Arno
von Lieven (Václav Jiráček) prchá před bolševiky, obsazujícími
Lotyšsko, rozhodnut zapojit se do bojů proti Rusům, osud jej
zavane do střední Evropy. Ale ještě větší strasti čekají po
válce na ty, kdo se mu pokusí pomoci. Komunisté nastolí „rudý
teror“, vyžívají se v ponižování bezmocných, zvláště stárnoucí
nemocniční uklízečky Helgy (Vilma Cibulková), která se do Arna
zamilovala. Je obviněna z kolaborace – vždyť pracovala v
německém lazaretu...
V souvislosti s ďábelsky zrůdnými komunisty se však ocitáme na
velice tenkém ledu: obraz padouchů je jednorozměrný stejně
jako kdysi v komunistických filmech, jen s opačným znaménkem.
I tady ničemové projevují nenávist jdoucí doslova až za hrob,
jak naznačují scény s vykopáváním či ukládáním lidských
ostatků. Körner příliš spoléhá na průkaznost vysvětlovacích
pasáží, kdy postavy povzneseným hlasem osvětlují své pohnutky
či deklamují úvahy.
Motivicky nevyvážený, vizuální i vypravěčskou expresivitou
zahlcený snímek spoléhá na postavy, pojaté jako neproměnné
veličiny. Některé, najmě ženské, jsou však věrohodně napsané i
zahrané. Cibulková vytvořila postavou Helgy svou životní roli.
Nejen obličejová maska zachycuje proces předčasného stárnutí,
herečka se bezvýhradně noří do ženy zdeptané krutým údělem,
bezmocně drcené, ale přesto chránící své jediné poklady –
vzpomínku na milého i svou dceru.
Krev zmizelého vyvolal protikladnou odezvu. Na internetu si
můžeme přečíst jak krajní odsudky („šílená slátanina“), tak
nadšené reakce („takhle na mne už dlouho žádný film
nezapůsobil, ukazuje, že komunismus byl stejné svinstvo jako
nacismus“). Jenže právě tyto společenské aspekty jsou sporné.
Autoři spíše zatemňují, zjednodušují. Sotva se dotkli
dilematu, jakým byl třeba boj proti bolševismu po boku
nacistů. A komunistická víra se v jejich pojetí rovná
zločinecké mentalitě. Takže: jednotlivosti mohou být někdy až
uhrančivé, avšak celek svou zmatečností stěží uspokojí.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Česká televize |
