|
|
 Emil
Filla velkoryse i nově
Zdá se, že s bádáním o tvorbě jedné z nejvýznamnějších
osobností české a evropské kultury první poloviny 20. století,
našeho předního avantgardisty Emila Filly (1882–1953), stejně
jako s nepředpojatou diváckou recepcí jeho díla jsme se ocitli
znovu na startovní čáře. Předchozí, často dosti opatrnické i
protimluvné názory na Fillu zůstaly (po)zapomenuty tváří v
tvář nové, pročištěné podobě jeho díla, soustředěného v
brilantní výstavní retrospektivě připravené Národní galerií ve
spolupráci se Správou Pražského hradu. Jde do jisté míry o
projev inovovaného „základního výzkumu“, uskutečněný
v autorském pojetí ředitele Sbírky moderního a současného
umění Tomáše Vlčka.
Přínosem výstavy je její názornost, daná vývojovou
přehledností a rovněž i kurátorskou akribií při výběru děl:
jsou zde zastoupena téměř všechna vskutku špičková. Pro
teoretiky a historiky umění se tak retrospektiva stává výzvou
k novému zhodnocení, možná i přehodnocení Fillova
kvantitativně neobyčejně rozsáhlého díla, odborně tím
náročnějšímu, čím více je samo již podmíněno či zpětně
interpretováno jeho vlastními teoretickými postuláty a
koncepty. Jde o úkol o to naléhavější, že se toto dílo dočkalo
shrnující přehlídky a monografie více než půlstoletí po smrti
svého tvůrce.
Připomeňme, že Filla byl nebývalá, renesanční osobnost: malíř,
grafik, sochař, pronikavý a průbojný kritik, historik a
teoretik umění, filosof kultury i spisovatel. Cílevědomý a
odvážný muže, organizátor, diplomat, odbojář i vězeň
nacistického koncentráku. Myslitel vedený bytostnou potřebou
uvědomovat si smysl své tvorby skrze její kořeny a genezi.
Šaldovým příměrem to byl primus inter pares, prvý mezi sobě
rovnými. Jeho přínos modernímu českému umění byl
nepostradatelný: především rozpoznal převratnou kvalitu
picassovského a bragueovského kubismu a spolu s Otto
Gutfreundem se stal u nás jediným, kdo dokázal kongeniálně
rozvinout jeho poetiku v analytické i syntetické fázi. Pro
rozvíjející se moderní české umění získal velmi důležité
kontakty v Paříži, Berlíně i Holandsku. Mezi jeho
nepřehlédnutelné aktivity patří také významný podíl na
založení fauvisticko-expresionistické Osmy i kubistické
Skupiny výtvarných umělců, stejně jako jeho iniciační role ve
spolku Mánes v letec dvacátých a třicátých...
Výstava poskytuje přehled vývoje a proměn Fillovy tvorby v
jednotlivých stylových etapách. Několik tematických bloků
sleduje tento vývoj od počáteční lyrické exprese přes mohutný
přínos kubistický k surrealizujícím tématům žen a monster,
ústícím do slavného cyklu Bojů a zápasů, dále pak k obrazům,
inspirovaným umělcovým vězněním v Buchenwaldu, následnému
cyklu zbojnických Písní a konečně k několika ukázkám cyklu
panoramat Českého středohoří, vznikajícím ve Fillově
poválečném, a později i popřevratovém azylu v peruckém zámku.
Cesta výstavou je tak zároveň i cestou dokládající jak
rozmanitost vlivů bezprostředně na Fillu působících (Munch,
Picasso, Braque, ale i africká plastika, staré skytské umění,
renesanční bronzy a čínská tušová kresba), tak umělcovu sílu
při jejich překonávání k umělecky odpovědné syntéze.
Velkorysou Fillovu retrospektivu v Jízdárně Pražského hradu
lze navštívit do 31. října.
Jaroslav Vanča, scenárista, pedagog FAMU a výtvarný
kritik
Foto Národní galerie v Praze |
