|
|
 Zdeněk
Velíšek,
redaktor České televize
Válka jinýma očima
Po celé září se ve světě a zejména ve Spojených státech hodně
hovořilo o tom, jak dál v Iráku. Reálným výsledkem je de facto
pokračování dosavadní strategie prezidenta Bushe. Nezáleželo
na tom, kolik se proti ní navršilo argumentů. Všechny
dohromady nevážily tolik jako fakt, že nikdo neví, co může být
větší pohromou: zda vojáky z Iráku odvolat, nebo je tam
ponechat. A ještě jeden fakt byl pro ty debaty typický, ač
zůstal nepovšimnut: nikdo nenabídl řešení, co namísto vojáků.
To nikdo neuvažoval či nechtěl uvažovat o nevojenských
aspektech možného řešení?
Právě tak se hodně diskutovalo a dál diskutuje o tom, jak dál
v Afghánistánu. NATO se tam snaží posílit svou vojenskou
přítomnost, diskutuje se o rizicích, jimž jsou stále víc
vystaveny zahraniční vojenské kontingenty.
V obou případech bezkonkurenčně dominuje zprávám, debatám i
strategickým rozhodnutím vojenská stránka problému. Přitom už
se nahlas, i když asi stále ještě ne dost rezolutně, ozývá, že
vojenské řešení ani v jednom z obou případů neexistuje. Řekl
bych, že tomu tak je od samého počátku. Už mnohokrát se
konstatovalo, že „král je nahý“, a přesto se pořád někdo snaží
tvrdit, že „to rytířské brnění a meč u pasu“ mu velmi sluší.
Jediné, co snad ve výčtu Bushových chyb při rozpoutávání a
vedení válek nebylo vysloveno dost důrazně, je možná toto:
proti zákeřné metodě sebevražedné guerilly zvolil Bush metodu
konvenční války, jak ji vedli stratégové dvacátého století.
Dobýval „chytrými“ střelami i obrněnými divizemi, ovládal
terén navyšováním vojenské přítomnosti. Ale neničil
skutečného, neviditelného nepřítele. Svými názory o tom, co
činí velmoc mocnou, zůstal Bush v minulém století. A svou
metodou masového nasazení zbraní a vojáků nepřátele jen
rozmnožoval. To poslední mohl ještě omezit, kdyby jeho
politika v „osvobozených zemích“ měla také dostatečně
hmatatelnou nevojenskou tvář. Kdyby byl fatálně nezanedbal
vytvoření nové, spravedlivější, ale také materiálně
zabezpečené společnosti v obou „osvobozených“ zemích.
Slyšel jsem v minulých dnech zmocněnce OSN pro Afghánistán
z doby po zahnání bin Ládina do úkrytu Lachdara Brahímího, jak
si na BBC stěžuje, že rekonstrukce Afghánistánu nedostala po
rozprášení Tálibánu šanci. Řekl k tomu: „Věci by dnes v
Afghánistánu vypadaly jinak, kdyby nás tehdy byl někdo
poslouchal“. Pevně věřím, že totéž by se dalo říci o Iráku,
kdyby tam mise Spojených národů, která měla mít hlavně
humanitární aspekt, neskončila tak nešťastně smrtí dvaadvaceti
pracovníků bagdádského ústředí OSN. Po útoku teroristů byly
aktivity OSN v Iráku utlumeny na minimum. Washington na jejich
obnovení ani příliš nenaléhal. Až v poslední době.
Možná byste neřekli, že i v České republice bychom našli důkaz
toho, že se vyplatí vsadit na nevojenské aspekty řešení
konfliktů a na nezištnou pomoc. České mírové mise spolupracují
s dětským hnutím Stonožka. A jejich příslušníci dobře vědí
proč. Symbol Stonožky je už známý od Bosny a Kosova až po
Irák. Ne ve všech městech a vesnicích, ale určitě všude tam,
kde se objevily sanitky, na které vydělaly peníze děti, nebo
kam přišla jiná pomoc, na kterou pomohly získat prostředky
děti. Nejdříve české, pak i z jiných zemí bohaté poloviny
světa.
V čem vlastně spočívá originalita a účinnost Stonožky? Hnutí
založené Češkou Bělou Gran Jensenovou žijící v Norsku (a dnes
už opět doma v Česku), se správně jmenuje Na vlastních nohou.
Stonožku mělo původně jen ve znaku, ale to slovo se ujalo i
jako druhý název hnutí. Není to dobročinná nadace jako mnoho
jiných. Je to skutečně hnutí, organizované zejména učitelkami
a učiteli mezi školními dětmi. Děti malují obrázky, které se
pak prodávají po celém světě ve formě pohlednic. Tak začíná
charita. Tak ale začíná rovněž výchova k solidaritě. Něco, na
co se zoufale zapomíná. Něco, co má přitom tak velkou moc.
Šťastnější děti pracují pro dobro těch nešťastnějších. Obrázky
„stonožkových dětí“ kupují jednotlivci i nesmírně bohaté
obchodní společnosti. Děti ve válkou zničených oblastech vědí,
že ve světě s nimi je někdo solidární. A toho „někoho“ pak
může personifikovat i voják mírové mise. Stejně významná je i
druhá stránka aktivity: děti malující obrázky vědí, že jejich
práce je důležitá. Jejich život dostává v té chvíli ušlechtilý
smysl.
Čeští vojáci sloužící v Kosovu měli potíže s materiálním
zajištěním své práce ve prospěch zuboženého obyvatelstva.
Přitom bez konkrétních výsledků nemohli získat obyvatelstvo na
svou stranu. A to bylo životně důležité i pro jejich obranu.
Citelnou změnu zaznamenali, když je Stonožka začala zásobovat
předměty, které umožnily zahájit třeba vyučování v poškozených
školách nebo zlepšit práci ošetřoven.
Zdaleka se nejednalo o kapku v moři. Protože každý dar – od
panenky či pastelek po sanitku nebo renovovanou školu –
způsobil zvrat v místních poměrech.
V současné době čeká příslušníky české armády nebezpečný úkol
na jihu Afghánistánu. I tam nesmírně potřebují mít místní
obyvatelstvo na své straně. České děti, které se účastní práce
v hnutí Stonožka, vědí, jak tomu napomoci.
Na druhé straně Atlantiku opakuje prezident svému národu znovu
a znovu jednoduchou myšlenku: je lepší bojovat s teroristy z
al–Kajdá v Iráku než na vlastním území. To je jistě pravda,
ale jen z jeho hlediska. Z hlediska Iráčanů a možná i obyčejně
lidsky uvažujících Američanů už ne. |
