|
|
Klima Země se opravdu mění a otepluje
Dva roky po vyjití anglického originálu se k nám díky
nakladatelství Dokořán dostává kniha významného australského
zoologa a palentologa, ale především aktivisty v oblasti
ochrany krajiny a popularizátora problematiky globální změny
klimatu, profesora Tima Flanneryho. Jak vyplývá i z jejího
titulu Měníme podnebí, autor si neklade otázku, zda
lidstvo způsobuje svou činností oteplování zemského povrchu,
či nikoliv. Naopak od prvních stránek přináší ověřené a
přesvědčivé argumenty vědeckých prací z posledních let. Ty
tento vliv spalování fosilních paliv a produkce skleníkových
plynů jasně dokládají. V první části knihy je popsán
klimatický systém Země a cesty, kterými ho člověk ovlivňuje –
pozvolna, ale s možnými dalekosáhlými následky. Nečekejte
ovšem fyzikální poučky a vzorce. Ilustrace vlivu teploty na
absorbci oxidu uhličitého oceány na příkladu teplé plechovky
s limonádou i další přirovnání mohou sice odborníkům připadat
nepřesná, ale přitom trefně vystihují principy popisovaných
jevů. Současný stav klimatického systému a srovnání vývoje
globální teploty s obdobími před mnoha miliony let tvoří pouze
vstup do problematiky. Dále nám autor představuje
pravděpodobné první oběti změn klimatu, jako je například
australská žába tlamorodka zázračná, a příklady již dnes silně
ohrožených druhů rostlin a živočichů i celých ekosystémů –
korálových útesů, horských pralesů tropického pásma, polárních
oblastí Arktidy a Antarktidy. Výstupy z modelů, které
předpovídají další chování klimatického systému Země v blízké
budoucnosti, uvozují kapitolu, která se zabývá problémy, jež
s vysokou pravděpodobností postihnou i nejpřizpůsobivější
živočišný druh planety – člověka.
 Trochu
optimismu do těchto chmurných vizí vnáší popis systému, kterým
si lidstvo v průběhu osmdesátých let minulého století dokázalo
poradit s produkcí polyhalogenových uhlovodíků. Tyto látky, u
nás známé jako freony, narušovaly ozonovou vrstvu Země a nebýt
globálního zákazu jejich výroby, vnímali bychom dnes sluneční
světlo jako faktor, který nás přímo ohrožuje na životě.
Poslední dvě části jsou věnovány jednak současné – podle
autora zoufale nedostatečné – snaze o mezinárodní řešení
celého problému (její páteří je Kjótský protokol, který dosud
nepodepsaly Spojené státy ani Austrálie), jednak vlastním
návrhům řešení. Zde jsou zváženy možnosti využití
alternativních zdrojů energie nezávislých na fosilních
palivech, mimo jiné i energie jaderné. Některá doporučení pro
osobní angažovanost v úsporách energie a využívání
alternativních zdrojů jsou však z pohledu průměrného
Středoevropana těžko pochopitelná, realizovat je lze spíše v
Austrálii či v Texasu.
Závěrečné stránky jsou místy hodně vizionářské – předpokládají
mj. zřízení mezinárodní komise pro kontrolu klimatického
systému Země i s možností jejích vlastních ozbrojených složek
jako obdoby modrých přileb OSN. Ovšem záměr, který si
Flanneryho kniha klade, to neoslabuje: čtenář je na základě
vědeckých faktů informován o tom, že člověk klima Země
ovlivňuje, že to pro živé organismy i pro něj představuje do
budoucna vážný problém a že je potřeba tento problém řešit.
VÍT ŠRÁMEK
Autor je vedoucí útvaru ekologie lesa Výzkumého ústavu lesního
hospodářství a myslivosti |
