číslo 33 / 2007

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Kučerovci zpočátku, později a nyní

Od padesátých let minulého století měli na scéně domácí populární hudby zvláštní postavení Kučerovci – vokálně-instrumentální skupina, v jejímž čele stál Václav Kučera. Hudební inspiraci hledala v exotických krajích a její popularita byla mimořádná a  dlouhodobá. Na tyto slavné časy Kučerovců navazuje nástupnická formace, kterou po smrti Václava Kučery už pětadvacet let vede Jan Hromas (zpěv, kytara a havajská kytara). S ním si povídal autor pravidelného vzpomínkového pořadu Staří, ale dobří, který vysílá ČRo 2 – Praha v sobotu v 17.05.

Jak jste se stal členem skupiny Václava Kučery?

Když jsem se vrátil z vojny, nastoupil jsem do country kapely, kterou vedl Jindra Mládek. Pracoval tehdy na Pragokoncertu a jednou mi řekl, že Venca Kučera hledá zpěváka a kytaristu. Tak jsem zaklepal u pana Kučery doma a dozvěděl jsem se, že nehledá kytaristu ani zpěváka, nýbrž basistu. Nicméně mě pozval dál, nabídl mi pstruha a půjčil kytaru, abych mu něco zahrál. Dopadlo to dobře a od roku 1971 jsem se stal členem Kučerovců.

Byl jste jejich příznivcem už před tím?

Znal jsem mnoho jejich písniček, ale musím říct, že mimořádně velkou příznivkyní Kučerovců byla moje maminka. Když se dozvěděla, že s nimi budu hrát, rozplakala se.

Když jste stal jedním z Kučerovců, jejich nejslavnější roky ale byly pryč…

To je pravda, přesto jsme měli stále mnoho příznivců, a to nejenom v Čechách, ale  i na Slovensku a především v Polsku, kde Kučerovci tehdy plnili první stránky novin. Pamatuji si na vyprodanou halu ve Wroclawi nebo plný stadion ve Varšavě. Myslím, že jsem si ještě dokázal přičichnout ke slávě. A pokud jde o Slovensko, tak tam to bylo vždycky úžasné. Slováci jsou temperamentnější než my a díky tomu i lépe vnímají naši muziku.

Jak máte pana Kučeru uloženého v paměti?

Zejména jako příjemného člověka a vynikajícího vypravěče. Dokázal při dlouhých cestách autobusem tak poutavě vyprávět, že jsme ho vydrželi napjatě poslouchat celou dobu a najednou jsme zjistili, že jsme u cíle. To pak pan Kučera své vyprávění uzavíral slovy: „Já vám to dopovím příště“.

Kdy začala vaše kapelnická léta u Kučerovců?

Václav Kučera vedl kapelu šestadvacet let a já už mám za sebou také čtvrtstoletí. Kapelníkem jsem se stal v roce 1982 na jeho přání.

V čem se podle vás liší současní Kučerovci od těch, jejichž klasické nahrávky především z padesátých let mají lidé nejvíce v paměti?

Za mého vedení prošli Kučerovci několikerými změnami ve zvuku a hudebním výrazu. Už Václav Kučera si přál zvuk skupiny zmodernizovat, zelektrizovat. Já jsem v první fázi svého kapelnického působení přibral klavíristu, který hrál na syntetický nástroj, a k tomu jsme měli trubku, baskytaru a velké bicí. Trochu jsem tu muziku posunul někam jinam, protože jsem si myslel, že zároveň plním přání pana Kučery. Toto seskupení vydrželo do sametové revoluce. Pak se četnost vystoupení rázem snížila a bylo mnohem obtížnější kapelu živit. Po dvou letech, kdy jsem jakoby trucoval a neměl chuť s Kučerovci cokoliv dělat, jsem stále více slýchal hlasy, které mě vybízely, abych pokračoval dál a že Kučerovce musím udržet. Shodou okolností jsem potkal na Chodově paní Milicu Teysslerovou, vynikající hráčku na exotický nástroj – paraguayskou harfu. Skupina, v níž hrála ještě se svým bývalým manželem Honzou Pospíšilem a kontrabasistou Petrem Kozlem, se v té době také rozpadla. Nabídl jsem jí, že bychom se spojili pod názvem Kučerovci. Já jsem do tohoto projektu dodal zpěvačku a hráče na bonga. V této partě jsme se zvukově vrátili k tomu, jak kdysi Kučerovci hráli, což je z našich cédéček, myslím, velice zřetelně cítit. Jestliže jsme v té první sestavě nevydali žádnou desku, tak ta druhá už jich má na kontě celou řadu. Snažíme se nabízet to, co bylo pro Kučerovce typické: melodiku, rytmiku a dynamiku.

Žije ještě někdo z původní sestavy Kučerovců?

Vloni jsme prvního listopadu oslavili šedesát let tohoto tělesa a na oslavu přišel poslední žijící zakládající člen, pan Vladimír Procházka. I přes vyšší věk je to stále zdatný muž svěží mysli. Má nás všechny rád a dodneška nám fandí.

Je známo, že Kučerovci sice zpívali písničky z  Tichomoří, Jižní Ameriky a Indonésie, ale sami se tam nemohli ze známých historických důvodů podívat. Jak je tomu s cestováním do těchto  exotických míst ve vašem případě?

Dnes je samozřejmě všechno jinak, ale za bývalého režimu byl s cestováním opravdu problém. Udržoval jsem spojení s indonéským velvyslanectvím, kde mi dávali kazety s písničkami a zkontaktovali mě s rodilými mluvčími, kteří mi stahovali texty a dělali překlady, což nebyla žádná legrace vzhledem k tomu, že v Indonésii se mluví nepřeberným množstvím jazyků. Po listopadu roku 1989 jsem prásknul do koní a odcestoval do Ameriky, ale, bohužel, nedostal jsem se do Mexika, protože jsem nevlastnil multivízum, a tak jsem se alespoň dotkl severního břehu řeky Rio Grande.

JIŘÍ KASAL

Foto archiv