číslo 27 / 2007

Titulní rozhovor

Břetislav Pojar, režisér, výtvarník, animátor

Co říkáte tomu, že vám bude Křišťálový glóbus předávat právě Renée Zellwegerová?

Že je to zvláštní, když slavná světová herečka předává cenu režisérovi, který do svých filmů „obsazoval“ převážně loutky...

Jak vnímáte tuto poctu?

Abych se přiznal, dost mě překvapila. Ale nakonec to beru tak, že to je svým způsobem ocenění celé „naší“ éry – myslím tím loutkovou tvorbu od  šedesátých let výše.

Na letošním Anifestu v Třeboni jste měl trochu neobvyklý programový blok: představil jste vlastní výběr filmů jiných tvůrců. Skoro všechny byly ve znamení humoru – proč?

Tvůrci se zpravidla na festivalech snaží uvádět díla se závažnou myšlenkou nebo problémem. Ale měly by tam taky být filmy, při nichž se sál baví a může si oddechnout. Chtěl jsem tam takové mít – a to byl první důvod mého výběru; taky jsem se snažil předvést, jak se od sebe liší humor jednotlivých národů.

Jaký je podle vás český animovaný humor?

Podle mne ho lze charakterizovat na jedné straně jako čapkovský, tedy jemný, křehký, často i poetický, a na druhé jako satiru. Tu u nás umíme dobře, a někdy pěkně ostrou. Naproti tomu nedovedeme udělat takovou razantní grotesku, jakou umějí třeba Američané nebo Angličané. Možná to je proto, že takový humor většinou nemá ambici prezentovat velkou myšlenku, chce pouze bavit. Když vezmete například první Disneyovy filmy – to je přece čistý humor. My Češi vždycky potřebujeme nějakou „podpůrnou“ věc, myšlenku, abychom se jí mohli zasmát.

A který humor máte radši vy?

Střídám to. Ale ten jemný mi jde možná líp.

Když jste brzy po válce začínal u Jiřího Trnky,  zrálo už ve vás rozhodnutí, že se osamostatníte?

To jsem chtěl ještě než jsem k Trnkovi šel. Ale pak mě strhl svou osobností a tím, co uměl, takže jsem u něj zprvu vůbec nemohl přemýšlet o režii. Nebyl čas. Trnka dokázal každého tak zaměstnat, až mu bylo úzko. Navíc tam byla zvláštní dělná atmosféra, všichni jsme se učili. I Trnka. Učil se dělat scénář a filmové řemeslo vůbec. Vždyť byl původně výtvarník. Mohl jsem pracovat s ním, přestřihával jsem mu určité věci a pod jeho dohledem stavěl scénu. Velmi brzy už jsem mohl dělat i sám, docela svobodně, jen jsme si vždycky dohodli základní styl.

Přesto jste začal sám režírovat ještě jako jeho animátor.

Je pravda, že jsem na Trnku trochu tlačil. Když to nešlo u něj, odskočil jsem si občas jinam – třeba k dokumentu, asistoval jsem Jiřímu Krejčíkovi. Ale první samostatnou režii mi umožnil přece jen Trnka: bylo to v době přípravných prací na natáčení Starých pověstí českých. Ty se připravovaly velmi dlouho, bylo tedy třeba lidi ve studiu něčím zaměstnat. Tehdy mi Trnka nabídl, abych realizoval scénář Perníkové chaloupky, který tam už nějakou dobu ležel. V původní podobě se mi nelíbil, proto jsem si ho přepsal a pak natočil.

Podílel jste se téměř na všech slavných Trnkových filmech. Váš Neklan ze Starých pověstí českých je dodnes populární…

S Pověstmi to bylo zajímavé: Trnka je vlastně nechtěl dělat, měl tehdy úplně jiný plán: celovečerní hraný film o loutkáři Matěji Kopeckém. Svým způsobem se totiž pokládal za jeho pokračovatele. Určitě by v něm byly i animované části, už se na to i připravoval. Jenže ten projekt mu neschválili a tak se dostal ke Starým pověstem českým. Chvilku se ošíval, ale potom ho téma začalo zajímat.

Podnětem ke Starým pověstem českým byla tehdejší obrovská „jiráskovská“ kampaň, které se posměšně říkalo „pět kilo Jiráska do každé rodiny“, že?

Jistě, začalo to Jiráskem, ovšem u Trnky to bylo trochu složitější, protože vycházel i z Vančury a na celé věci ho nejvíc zajímalo výtvarné řešení. Znamenalo to pro něj svým způsobem pokračování Mánesa a Alše.

V šedesátých letech vás proslavil cyklus příběhů o medvídcích Pojďte pane, budeme si hrát. Kdo s tím nápadem přišel?

Autorem námětu byl Ivan Urban. Pro mne na tom byly nejzajímavější možnosti, které se mi nabízely. Měl jsem v té době už zkušenosti s reliéfními loutkami, takzvanými poloplasťáky, a věděl jsem, že s nimi mohu dotáhnout všechny „medvídkovské“ metamorfózy, které vymyslíme.

Medvídky nadšeně přijímají diváci všech generací i po desetiletích. Proč podle vás stále tak fungují?

Myslím, že je to otázka štěstí. Jeden můj kolega říkával: když chceš udělat dobrý film, potřebuješ dobrý námět a scénář, musíš to všechno dobře zrežírovat, ale určitě musíš mít štěstí. Já to štěstí občas mám. I když ne vždycky.

Český animovaný film pro děti je skoro vždycky aspoň trochu pro dospělé, což je asi i váš případ.

U nás dokázala udělat film pro malé děti Hermína Týrlová, někdy i Zdeněk Miler. Napsat scénář a vymyslet báječné figurky uměl Václav Čtvrtek – myslím tím jeho Rumcajse, Rákosníčka a další, které pak tak pěkně režíroval Zdeněk Smetana. Ale skoro všichni ostatní vytvářeli sice dětský film, ovšem ve skutečnosti byl spíš napůl pro děti, napůl pro dospělé. Autoři se snažili, aby něčím zaujali malé diváky a zároveň i dospělé. Dnes je na to termín rodinný film. Třeba naši „medvědi“ měli největší úspěch u mládeže nad šestnáct. Podobné je to třeba s pohádkami v rozhlase. Vím o spoustě dospělých, kteří si některou s chutí naladí. Já je v rozhlase taky rád poslouchal, mnohé byly vynikající.

Ve tvorbě pro děti se často nevyhnete vážným tématům: třeba ve vaší Zahradě je cítit téma smrti…

Ano, někdy se dotknete věcí, které jsou dětem dosud vzdálené; třeba postavička Milovník zvířat v Zahradě umře, což už možná trochu zachází za dětské chápání. Ale smrt je všudypřítomná, děti ji často zažijí i ve skutečnosti, nemá smysl se jí vyhýbat.

Proč jste se do Zahrady, která vznikla na základě Trnkovy literární předlohy, vlastně tenkrát pustil?

Slyšel jsem ji nejprve číst v rozhlase, myslím, že v podání Karla Högera, a moc mě to zaujalo. Pak jsem teprve dostal do rukou knížku. Můj film ale Trnku dost přesahuje, ani to jinak nešlo. V textu je mnoho motivů, které jsem musel rozvinout, vyřešit po svém. V literatuře to uděláte dost jednoduše, autor napíše: „Starý pán umřel a zahrada zarostla.“ A je to. Ale já potřeboval, aby tam po starém pánovi něco zůstalo, především zvířata. I proto je tenhle film možná obrazově složitější než některé jiné.

Studoval jste výtvarné umění, přesto na svých filmech zpravidla  spolupracujete s výtvarníky. Proč?

Studium trvalo jen krátce. Ale hlavně – při práci animátora jsem všechno zapomněl. Trnka mi sice dával volnou ruku co se týká dekorací, ale panáčky jsem radši nechal na něm. Takže jsem tam zapomněl kreslit. Když třeba jen půl roku nekreslíte, potom umíte nakreslit leda dráty, ne kresby. Je to stejné jako u klavíristy nebo houslisty: pokud netrénuje, ztratí zručnost. Já se vrátil ke kreslení až v Kanadě, protože tam je takový zvyk, že všichni dělají všecko. Léta jsem pracoval pro kanadskou společnost National Film Board.

Jak se vám podařilo tu práci získat?

Já měl vždycky sklon zkoušet věci, které zatím nikdo nezkusil, dělal jsem všechny druhy animovaných filmů. Asi si toho v Kanadě všimli. V šedesátých letech chtěli tamní filmoví producenti dokázat, že jejich patnáctimilionový národ má nárok na vlastní kinematografii. A pozvali si na pomoc pár filmařů z Československa, mezi nimi i mě. Slavný tvůrce animovaných filmů Norman McLaren mi nabídl, abych udělat film. Já to vzal, i když to bylo riskantní. Naštěstí hned první můj „kanadský“ film dostal Zlatého medvěda v Berlíně a druhý Zlatou palmu v Cannes. Takže jsem získal poměrně slušné renomé a pracoval pak pro Kanaďany delší dobu. V šedesátých letech se u nás poněkud uvolnil politický režim, tak to šlo. Později jsem do Kanady nějakou dobu nesměl.

Pracoval jste také na zakázku OSN...

Ano, jeden z mých kanadských filmařských partnerů získal práci v Organizaci spojených národů, a jako producent si u mne objednal film o závodech ve zbrojení. Dost náročné téma! Pamatuji se, jak mi ten producent sáhodlouze vysvětloval, co všechno nesmím, abych některý národ neurazil, aby byl film přijatelný pro celý svět. Nakonec jsem to pojal jako satiru a ten film pak dostal cenu poroty v Cannes.

Po úrodných padesátých až sedmdesátých letech přišel určitý útlum animovaného filmu, který se podařilo překonat až v poslední době. Proč ta hubená léta?

Ten útlum vznikl tím, že krátké metráže byly vytlačeny z biografů, najednou jako by tam nepatřily. Mohly se vidět jen výjimečně, leda v artových kinech. Dokonce jsem slyšel, že ve smlouvách s některými americkými distribučními společnostmi bylo ustanovení, že před jejich filmy nebude nic jiného než upoutávky na další filmy příslušné firmy. Dlouho tak existoval jediný distributor – televize. Jenže ta současně omezila výrobu jen na večerníčky pro malé děti, o jiné animované snímky nebyl zájem.

Z posledních snímků, na kterých jste se podílel, připomenu celovečerní animovaný film Fimfárum 2, na motivy Werichových pohádek. Znal jste Jana Wericha?

Znal, a docela dobře. Líbilo se mi na něm, že i ve stáří byl pořád na svět zvědavý. A stále v něm zůstával kus sympatického uličníka. Byl také velice moudrý, měl trefné soudy o životě i o společnosti. Dokázal věci a jevy postavit do absolutně jiného zrcadla, než bývá běžné. A měl skvělé nápady, pořád něco vymýšlel. Také hrál. Když přišel někam, kde byl třeba jen náznak publika, okamžitě hrál. Měl to zkrátka v sobě.

Vychází podle vás český animovaný film pořád ještě z kořenů „otců-zakladatelů“, nebo je výrazně jiný?

Z těch kořenů v něčem stále vychází, hlavně pokud jde o řemeslo, ale tematicky jsou autoři už jinde. Vždyť pohled na svět se vyvíjí od generace ke generaci. Současní filmaři také mají některé věci probojované. Za mých dob bylo například skoro nemyslitelné udělat film výlučně pro dospělé diváky, zatímco dnešní autoři už vlastně s ničím jiným ani nepočítají. Bohužel mají kvůli tomu pořád problémy s televizí, která tvorbu pro dospělé stále neakceptuje.

„Dospělé“ animované filmy se ale naštěstí objevují v distribuci, především v klubových kinech i na DVD, takže se k divákům dostanou.

Ano, DVD a internet už vládnou světem. Myslím, že způsob distribuce filmů, a nejen animovaných, se vlivem nových nosičů velmi brzy radikálně změní.

Ale možná je škoda, že se pak diváci nedostanou „mezi lidi“. Je přece jen rozdíl, když film vnímáte v pospolitosti, nebo sám u obrazovky.

Ještě tu jsou festivaly, na těch lze dobré, řekněme nekomerční filmy vidět, a často se tam setkávají s velkým úspěchem. Jenže festivalové publikum je zvláštní, od normálního kina se dost liší.

Oklikou jsme se dostali zpátky ke karlovarskému festivalu, aktuálně se tedy ptám: Jaké snímky ze své tvorby jste vybral pro festivalové publikum?

Budou se tam uvádět dvě série, jedna beze slov a druhá s filmy, kde se mluví. V té první jsou například snímky O skleničku víc, Lev a písnička nebo Bombománie. Ve druhé třeba Zahrada a jeden či dva příběhy z cyklu Pojďte pane, budeme si hrát – určitě nebude scházet K princeznám se nečuchá.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto Jarka Šnajberková