Návrat na titulní stránku

číslo 26 / 2007

Jak to vidí


Jaromír Štětina, senátor

Obraz Albrechta z Valdštejna

Slavnostní obědy pro oficiální delegace a hlavy států, které navštíví Senát, se odehrávají v nejkrásnější místnosti Valdštejnského paláce, v Rytířském sále. Hodovním stolem je dlouhá, předlouhá tabule, u níž z obou stran sedí na přeskáčku, jak velí protokol, členové české senátní delegace a členové delegace zahraniční. Uprostřed tabule sedí pak předseda Senátu naproti příslušnému státníkovi.

Nedávno jsem měl tu čest zúčastnit se oběda s prezidentem blíže nejmenované země: pro smysl mého vyprávění není důležité, odkud vzácná návštěva přicházela.  Seděl jsem mezi dvěma ministry oné nejmenované krajiny, občas jsme prohodili slovo a sledovali špalír číšníků přinášejících aperitiv. Pak jsme všichni zdvořile naslouchali rozpravě hlav našich delegací, což mi dalo možnost  upřít zrak na jediný obraz, který visí v Rytířském sále: obraz jezdce na vraném hřebci. Dobře se tu na stěně zdobené původními koženými tapetami ve třpytu lustrů z Kamenického Šenova vyjímá. Tím jezdcem je Albrecht Eusebius Valdštejn, fascinující postava našich dějin, muž zázračného vzestupu a smrtelného pádu, osobnost rozporuplná, jedinečná a velkolepá.

Vévoda frýdlantský na nás shlížel z výšky shovívavě, dost možná, že jsem v jeho očích zahlédl i úsměšek nad marností pozemských klání a světskou slávou. Najednou jsem nevěděl, jak se s Valdštejnem vyrovnat. Jak se vyrovnat s tím, že na nás shlíží postava, která svou brutalitou zobrazovala stav Evropy třicetileté války, člověk známý svým velkopanstvím, mrazivým charakterem a chudobou citů. Muž, který považoval zradu za pragmatický a užitečný krok ať už to byla zrada vlastní víry, zrada moravských stavů, kolaborace s habsburským císařem či jeho paktování se Švédy proti témuž císaři, jemuž kdysi věnoval pokladnu svého vlastního regimentu, kterou  vlastnoručně ukradl. Zpupná bestie, jak mu dodnes někdy historici říkají, která mířila k výšinám české královské koruny a skončila propíchnuta v Chebu kapitánem dragounského pluku Walterem Deverouxem.

Dnes shlíží ze stěny paláce, který postavil a mlčky se účastní našich dnešních politických dějů. Ví, že mu nic nebudeme vyčítat a že se s ním před hosty z daleké ciziny tak trochu chlubíme. Čas je milosrdný a přináší rovnováhu. Neuplynulo ani čtyři sta let a zpupný egoismus zrádce je vyvážen jeho organizační genialitou. Pravda, není zapomenuto Valdštejnovo rekvírování  majetků pobělohorských českých disidentů, ale ani velkolepé koncepce budování valdštejnských měst, výstavba úžasné armády, Valdštejnovy fortifikační plány...

Víme, že budovu, v níž dnes obědváme, nechal postavit z ukradených majetků českých šlechticů, že pyšné sídlo, které mělo konkurovat Hradu,  stojí na pozemcích Pražanů, které nemilosrdně vyhnal. Ale dokážeme s pýchou ukazovat palác s nepřeberným množstvím komnat, velkolepou zahradou, fantastickou sallou terenou.  Když tu občas bydlíval, sužován galantní nemocí, vyžadoval absolutní klid: psi nesměli štěkat, zvony nesměly zvonit a ulice, která se dnes jmenuje Valdštejnská, musela být vystlána slámou, aby kola povozů nedrkotala.

Obraz do Rytířského sálu patří, právě tak jako patří Valdštejn do našich dějin. Ale napadá mě, že by bylo spravedlivé na dubová vrata paláce přibít slova  jiného muže oněch temných dob: „Byli jsme ponecháni v dědictví domu rakouskému, a tím i papeži. Ti nám nikdy nepovolí svobodu svědomí... Byli jsme opuštěni, stranou odhozeni, vydáni na pošlapání, my ubohé trosečky rozptýlené po cizích národech… Byla nám uťata veškerá naděje na návrat k otcovským hrobům.“  Jan Amos Komenský. Přemýšlím, jestli by si s námi dnes sednul ke stolu pod obraz vévody z Frýdlantu.