číslo 19 / 2007

Rozhlas Plus

Host do domu

Co si člověk uvědomí v Antarktidě

„V Antarktidě bývá někdy opravdu hrobové ticho: ani hladina se nepohne, tučňáci nešpitnou, není slyšet vůbec nic. Na druhou stranu může být špatné počasí a silný vítr, který způsobuje ohlušující rámus. Navíc tam má člověk dost času na přemýšlení, takže se může podívat na svět a svůj život úplně jinýma očima, než je schopen v každodenním shonu civilizace. Člověk si tak uvědomí, že je na světě vlastně jen na chvilku a že je úplně maličký.“ Takovou zkušenost udělal při svém čtyřměsíčním pobytu na polské výzkumné stanici předseda Polární sekce České geografické společnosti Michal Janouch. Nedávno ve vysílání Hosta do domu Českého rozhlasu 2 - Praha připomenul, že letos v březnu začal Mezinárodní polární rok - který ovšem skončí až v březnu 2009.

Proč je Mezinárodní polární rok tak dlouhý a co je jeho smyslem?
Polární noc a polární den se na jižní a severní polokouli střídají jinak a je potřeba, aby tento rok pokryl dvě sezony, proto je tak dlouhý. Někdy se mylně uvádí, že se jedná o slavnost, což není pravda. Je to vědecký program, největší za posledních padesát let. První Mezinárodní polární rok se uskutečnil v letech 1882–1883, druhý v letech 1932–1933 a třetí, charakterizovaný jako mezinárodní geofyzikální rok, proběhl v letech 1957–1958. V té době se dostala druhá vlna českých vědců do oblasti Antarktidy. Polární rok, který právě začal, je tedy už čtvrtý v pořadí.

Znamená to, že vědci chtěli spolupracovat v oblasti polárního bádání už na konci 19. století?
Takovou potřebu měli mnohem dříve, protože výzkum polárních oblastí a touha dostat se tam je samozřejmě mnohem starší. Ale na konci 19. století bylo už jasné, že polární oblasti - jak Arktida na severní polokouli, tak Antarktida na polokouli jižní - ovlivňují střední zeměpisné šířky, to znamená, že utvářejí klima nejen v Evropě, ale i ve středních šířkách na jižní polokouli.

Jaké je hlavní téma Mezinárodního polárního roku?
Důležitých témat je více, například medicína se zajímá o vliv chladu na lidský organismus, populární jsou také geologické výzkumy, dále bádání spojené s výzkumem Marsu, protože třeba vozítka NASA byla testována v mrazových pouštích Antarktidy. Ovšem nejvíce skloňovaným tématem jsou dnes změny klimatu,  jejichž svědky jsme podle mého názoru částečně už nyní.

Jaký bude náš podíl na celé akci?
Naši vědci se zapojili hned od počátku jak na severu v oblasti Špicberk, kde skupina Speleo Řehák ze Semil provádí velký výzkum jeskyní v ledovcích, tak na jihu na první české oficiální vědecké stanici na ostrově Jamese Rosse.

Jste předsedou Polární sekce České geografické společnosti. To je vaše povolání, nebo hobby?
I když se meteorologií, klimatologií, měřením celkového ozónu v atmosféře a ultrafialovým zářením zabývám v Solární a ozonové observatoři Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové, je polárnictví mým hobby. Polární sekce sdružuje všechny zájemce o polární oblasti a je jedno, jsou-li to profesionálové, nebo ne. Česká geografická společnost je nejstarší vědeckou společností u nás - pracuje od roku 1894. Každý rok pořádáme seminář s mezinárodní účastí, abychom si mohli vyměnit zkušenosti a navázali nová přátelství.

Co člověka vlastně táhne do extrémní zimy?
Pro mě to byl klukovský sen. Ale polární zima je úplně jiná než zima ve střední Evropě. Antarktida je oblast plná kontrastů a člověk si teprve tam jasně uvědomí, že Země funguje trochu jinak, než jak jsme si v posledních desetiletích zvykli, když jsme si vytvořili svůj vlastní „lidský“ svět.

Na přelomu let 1994–1995 jste se zúčastnil výzkumné expedice. S jakým týmem jste ji absolvoval?
Tehdy se přibližně po pětadvaceti letech opět rozbíhal polární výzkum Antarktidy s českou účastí. Byli jsme na ostrově Krále Jiřího, tedy blízko antarktického poloostrova v souostroví Jižní Shetlandy, na 19. antarktické expedici Polské akademie věd na stanici Henryka Arctowského. To byl první Polák, který se dostal do Antarktidy. Plavil se tehdy na plachetnici Belgica s takovými velikány, jako byl Amundsen.

Do své knihy 180 dní ve službách Krále Jiřího jste zapsal osvědčenou zkušenost polárníků: „Člověk v polární expedici bývá šťasten nejméně dvakrát: když vidí první ledovou kru a když za sebou nechává tu poslední, aby mohl v jejím zajetí zase příště pracovat.“ Je to vaše zkušenost?
Ano, tehdy jsem to tak cítil. Ono se lehce řekne „ledová kra“, ale málokdo si uvědomí, že je velká třeba jako dva paneláky a člověk je proti ní neuvěřitelně malý. A když při průjezdu Drakeovým průlivem, tedy bránou do Antarktidy, zuří bouře, člověk si rekapituluje mnohé ve svém životě a říká si: „Kam vlastně jedu? Co mě čeká?“ Je to opravdu velké neznámo a člověk se začne na mnoho věcí dívat úplně jinýma očima.

Je 180 dní dlouhá, nebo krátká doba?
Je to strašně krátká doba! V Antarktidě vás čekají úplně jiné pohledy, než na jaké jsme zvyklí z civilizace. V ledovcích i pod nimi je život a speciálně na pobřeží nebo v oblasti antarktického poloostrova jsou „oázy“, tedy už odledněné části, kde můžete pozorovat kolonie mnoha druhů tučňáků, rypoušů sloních, vidíte chaluhy velké, celou řadu mechů a lišejníků a podobně. My jsme měli to štěstí, že jsme pozorovali vývoj mláďat tučňáků od nakladení vajíček až po jejich odchod na volné moře. Člověk tam každý den pozoruje, jak se příroda mění, jak reagují zvířata. Týden mi tam uběhl stejně rychle jako v Čechách den.

Neříkejte, že se vám nezastesklo po rozkvetlé louce?
To samozřejmě ano, ale na druhou stranu znovu připomínám: kdo se jednou do Antarktidy podívá, má ve skrytu duše velkou touhu se tam vrátit!

A bylo něco, co vás skutečně zaskočilo?
Nejvíc asi rozlehlost toho kontinentu a masa ledu, která se na něm nalézá. Když člověk stojí u čela ledovce, má pocit malého mravenečka a hlavou se mu mihne: „Vždyť já v podstatě vůbec nic neznamenám!“

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto archiv