číslo 12 / 2007

Televizní glosář

...JANA JAROŠE

Koho zaujmou přívaly filmů?

   Čas od času spatříme na obrazovce kolekci filmů, které natočili studenti filmových škol. Zdaleka se již nejedná jen o pražskou FAMU, další učiliště nalezneme ve Zlíně, rovnou dvě dokonce v jihočeském Písku. Většinou jsme první pokusy začátečníků ve filmařské branži mohli sledovat zásluhou České televize, nyní se však rozhodla svou troškou (nebo spíše pořádnou trochou) přispět do mlýna i Nova. Sesypala rovné tři desítky titulů - ovšem včetně videoklipů - a nabídla je v šestihodinové přehlídce nazvané Noc filmových nadějí, jejíž jedinou vadou byla doba vysílání: případný zájemce si musel počkat do rovné půlnoci z pátka 2. na sobotu 3. 3., aby si pak po dalších šest hodin mohl vychutnávat více či méně podařené hříčky hrané, animované, ba vzácně též dokumentární. Převažovala patrná sebestřednost, někdy pohlcující předmět výpovědi, občas však zablýskl vtipný nápad. Třeba pohádkový syžet Červené Karkulky vybízí k nesčetným variacím. Nelze zde vyjmenovávat veškeré pozoruhodné položky, ale možná bychom si mohli zapamatovat několik jmen: například zlínského studenta Tomáše Hubáčka nebo „famácké“ posluchače Tomasze Winského a Jiřího Kunsta.
   V sobotu 3. 3. večer (na ČT) následoval přímý přenos předávání Českého lva. Stěží lze tuto akci - mám na mysli jak předávání, tak přenos - považovat za směrodatnou, o hodnotách oceňovaných filmů toho příliš nevypovídá, zato se zhlíží ve vlastní šklebné tváři, kterou marně vnucuje jako nebetyčně zábavnou. Základním neduhem Českých lvů je posedlost oceňováním za každou cenu; ještě asi nikoho nenapadlo ceny neudělit, pokud se nevyskytne takové dílo, které by si je bez jediného stínu pochybnosti zasloužilo. Plně se to týká i Menzelova přepisu Hrabalova románu Obsluhoval jsem anglického krále.
   Konečně v neděli 4. 3. - opět na ČT - jsme se mohli aspoň místy zasmát při sledování (sebe)vražednické hříčky Šťastní sebevrazi. Scenárista Miroslav Sovják a režisér Igor Chaun sice nevymysleli nic světoborně objevného, dokonce jsou krotcí i v navozování morbidních cynismů. Směšně neúspěšné pokusy zprovodit se ze světa znala již němá groteska, která je dovedla mistrně vypointovat. Ve Šťastných sebevrazích se však syžetová linie rozplizla a dýchavičně vlekla, autoři nezužitkovali ani vysloveně obrazové gagy, třeba přiřícení vlaku k oběma hrdinům, kteří se v očekávání konce pohodlně uvelebili na kolejích. Přesto se toto středometrážní dílko vymyká ze šedi televizních inscenací, vtipně napsané dialogy a sympaticky odlehčené herectví Miroslava Táborského a Veroniky Freimanové si své příznivce zajisté našly.

Autor je filmový a televizní publicista

Foto archiv