číslo 7 / 2007

Navštivte

Menzel tentokrát Hrabala spíš „ilustroval“

Mnohaleté tahanice kolem filmových práv na román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále byly tak masivně medializovány, že je zná snad každý; mnozí Jiřímu Menzelovi přáli, když svou při nakonec vyhrál. Přinejmenším proto, že je autorem úspěšných hrabalovských adaptací a že ostudně dlouho netočil. A jistě i proto, že Menzelovy filmy jsou „rodinným stříbrem“ české kinematografie. „Vyhrává“ však také jeho nový film? Nepíše se to snadno, ale spíš nikoliv.

Menzelův Anglický král je přitom efektní a vizuálně působivý, atraktivní i hereckým obsazením, kulisami a dekoracemi a promyšlenou zvukovou koláží dobové i původní hudby. Autor tu na „hrabalovské“ základně rozehrává velkolepou feérii barev, zvuků, velkých i komorněji pojatých scén. Mladý Jan Dítě i zde míří ze skromných maloměstských lokálů do luxusních restaurantů s oslnivými interiéry, aby skončil v lesní chatrči. Chce být milionářem a má k tomu dobře nakročeno. Než se cosi v soukolí dějin zvrtne, pilně sbírá poučky zkušenějších, tu a tam naštve závistivé kolegy, rozkošnicky obkládá ňadra dívek květinami, tapetuje si bankovkami stěny. Je to (skoro) jako u Hrabala - a není to Hrabal.

Jistě, román s tak bohatou až bujnou obrazností, s dějem lehce plynoucím od štace ke štaci a téměř tanečním krokem překračujícím dějinné zvraty - ale zároveň s hlubokým ponorem do podstaty české povahy i naší historie - není snadné natočit. Či spíš, snad to ani bezezbytku nelze. Avšak v předchozích snímcích podle Hrabala dokázal Menzel převést na plátno cosi jako „hrabalovský“ životní pocit, pohled na svět, smysl pro jeho magické reálno i absurdno zároveň; jakoby se v těch předchozích filmech odehrávalo splynutí dvou uměleckých duší. Zatímco v „anglickém králi“ spisovatele většinou pouze ilustruje. Dosáhne k jeho výšce jen občas a pouze tam, kde se mu daří nejen malebně kreslit, ale vyjádřit atmosféru doby i její kategorické imperativy, jež Hrabal pojednává v půvabně zkarikované, jemně pokřivené podobě. Menzelovi se to nejvíc daří v první části filmu, kde předvádí podmanivou oslavu živočišné radosti z rozkoší, kdy si můžeme svobodně objednávat menu, máme-li na účet. I zde však režisér spíš vytvořil jen sled barevných epizod, které jsou samy o sobě půvabné a atraktivní, ale nespojují se (jako u Hrabala) do silného, oslnivého proudu - do příběhu, který zasahuje vědomí i podvědomí a vysílá nepřeslechnutelné poselství.

Druhá část příběhu, v níž na hrdinu Jana Dítěte spadla obrazně i doslova klec - okupace a protektorát, komunistický kriminál, společenská degradace po propuštění - je už jen jakýmsi rychlokursem lidských důsledků, jež s sebou přinesly přemety české historie. Zde už také začíná citelně vadit, že z původního textu se ve filmu leccos důležitého vytratilo, a některé epizody tak zůstaly bez vnitřní i vnější motivace. Čím dál monotónněji také působí nevýrazný herecký projev představitele mladého Dítěte Ivana Barneva, jenž zvláště v konfrontaci se zralým hereckým výkonem Oldřicha Kaisera vyznívá jednotvárně a chudě; vypadá to, jako by „uměl“ jen jednu či dvě polohy. Byť je uplatňuje snaživě, celkovému dojmu neprospívá. Vedle Kaisera se naštěstí ve výrazných rolích blýsknou i Marián Labuda, Milan Lasica, Martin Huba či Josef Abrhám a také mladá hvězda německého filmu Julia Jentschová. Za uznalou zmínku stojí také přínos Aleše Březiny jako autora hudební složky filmu.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto archiv