číslo 5 / 2007

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Jak se George Mráz dostal k jazzu

Ve jméně význačného muzikanta je jakoby mimoděk obsažen dvojí život píseckého rodáka, který své muzikantské mládí prožil v Čechách, avšak od konce šedesátých let - po ročním působení v mnichovském klubu Domicile - spojil svou kariéru se Spojenými státy americkými už jako kontrabasista světové úrovně. Opravdu není mnoho instrumentalistů českého původu, kteří by spolupracovali s takovou plejádou velikánů svého žánru. Už namátkový seznam je dostatečně výmluvný a pro našince až neuvěřitelný: ze slovutných instrumentalistů jmenujme Dizzyho Gillespieho, Oscara Petersona, Stan Getze, Stephana Grappelliho, Jimmyho Smitha, ze slavných vokalistů Ellu Fitzgeraldovou, Tonyho Bennetta, Carmen McRaeovou, Joea Williamse, Singers Unlimited... Vedle Jana Hammera mladšího a Miroslava Vitouše proslavil dvaašedesátiletý Jiří Mráz nejvíce českou jazzovou školu. Od devadesátých let - jak prozradil autorovi pořadu Staří ale dobří, vysílaném ČRo 2 - Praha v sobotu v 16.30 - se věnuje rovněž vedení vlastního kvarteta a sólovým autorským projektům.

Mládí jste prožil v Táboře, v době pro jazz málo laskavé. Jak na ty časy vzpomínáte?

Nějaké časy zde byly hezké, jiné horší. Nejprve jsem to zkoušel na housle, na střední škole už jsem byl však zcela v zajetí jazzu. Pro jazz to v tomto městě špatné nebylo. Nevím, jestli Tábor byl nějakou světlou výjimkou, ale stěžovat si v tomto ohledu nemohu. Zásadní problémy jsme neměli, když jsme skladby napsali česky, a ne anglicky. Hudba samotná s politikou neměla nic společného, notám málokdo rozuměl.

Co vás vlastně k jazzu přivedlo?

Vždycky v neděli odpoledne jsem poslouchal rádio a tam hráli klasické operety. Jednou do toho programu ale strčili na hodinu Louise Armstronga. To mě ohromilo, jak svým burácivým hlasem vystřídal ty operetní zpěváky. Začal jsem usilovně přemýšlet o tom, proč se mi ta jeho muzika tak líbí. To byl začátek mé cesty k jazzu. Pamatuji si, jak jsme pak zkoušeli ve škole v chemickém kabinetu hodinu před vyučováním. Sedm hodin ráno není zrovna ideální čas pro hraní jazzu, ale když je vám třináct let, tak vám to příliš nevadí.

Nikdy jste od té doby o své orientaci na jazz nezapochyboval?

Od té doby jsem už hrál jenom jazz. I když jsem navštěvoval konzervatoř, večer už jsem zase byl u jazzu.

V šedesátých letech si mnozí čeští špičkoví jazzmeni ještě přivydělávali taneční hudbou. Patřil jste k nim také?

To ne, ale v letech 1962–63 jsem někdy hrál třeba v  Divadle Na zábradlí, kde zaměstnávali jazzové trio. Mimochodem, tehdy jsem se seznámil s Václavem Havlem, který tam byl také zaměstnán. Bohužel, od mého odchodu do Ameriky jsem se s ním už osobně nepotkal. Dostal jsem od něj pár vzkazů a pozvání na Hrad. Jenže vždy jsme se minuli. Buď byl nemocný, nebo odletěl do USA, když já jsem byl v Čechách.

Už jste mluvil o svém odchodu do USA. Vy jste ale neemigroval, že?

Ano, oficiálně jsem neemigroval. Od druhé poloviny šedesátých let už byl možné více cestovat z Československa na Západ. Často jsem tehdy jezdíval hrát do Německa a Holandska. V roce 1968 jsem dostal stipendium na Berkeley School v Bostonu. Mezitím přišel 21. srpen a já jsem se v září rozhodl stipendium využít.

Kdy jste Jiřího změnil na George ?

Já sám jsem to neudělal nikdy. V pasu mám stále své jméno, samozřejmě bez háčků a čárek. Jinak to byla věc náhody. Jednou jsem si v bance otevíral konto, ale bankovní úředníci měli nepřekonatelné potíže s mým křestním jménem. Tak jsem jim asi po deseti minutách řekl, ať tam napíšou George. A to jsem začal používat i mezi muzikanty, protože jsem neměl čas a chuť třicetkrát za den hláskovat své jméno.

Vzpomenete si na své první hraní v newyorských klubech?

Ano, ten večer si vybavuju. Hrál jsem s Clarkem Terrym. A myslím, že Honza Hammer byl také s námi.

Byly ty americké začátky těžké?

Neřekl bych. Oni mě v Americe trošku znali, poněvadž jsem udělal už pár desek, ještě než jsem tam přijel. Dostával jsem kšefty hned od začátku, takže jsem nějaké velké problémy s prosazením neměl.

Žádný z českých jazzmenů nemá tak ohromující muzikantské zkušenosti jako vy. Hrál jste s velkým množstvím světoznámých muzikantů, navíc z dosti odlišných oblastí jazzu. Jak jste se vyrovnával s někdy asi značnými stylovými odlišnostmi?

Je pravda, že se někteří lidi specializují na určitý způsob muziky. Já - snad zásluhou kvalitního vzdělání na konzervatoři - jsem se ale naučil hrát s různými muzikanty. Mě ty styly příliš nezajímají, důležitá je pro mne pouze výsledná úroveň.

Přijímal jste v USA pozvání do studia na natáčení jiné muziky, než je jazz?

Natočil jsem zhruba tisíc desek, ale můžu říct, že z devadesáti devíti procent se týkaly jazzu. Hudbu k reklamám, jingly a podobně jsem nikdy nedělal.

Na počátku sedmdesátých let jste v německém Villingenu natáčel společně s pianistou Oscarem Petersonem s vynikající pop-jazzovou vokální sestavou Singers Unlimited. Zůstalo vám to natáčení v paměti?

Trochu ano. Singers Unlimited nebyli zrovna můj styl, ale zpívali výborně. S jejich vedoucím, Genem Puerlingem, jsem se pak ještě několikrát potkal.

Existuje něco jako normální jazzmanův den?

Domnívám se, že neexistuje. Typické snad může být, že se většinou málo vyspím. Když jsem na cestách, mám na spánek tak tři hodiny denně.

Mění se v Americe zájem o jazz ?

Mění se to, ale nevím, jak ten rozdíl popsat. Některé kluby se v New Yorku zavřely, jiné zase otevřely. Celkem to stále jede, alespoň v New Yorku.

JIŘÍ KASAL

Foto archiv