Návrat na titulní stránku

číslo 5 / 2007

Dívejte se


Lidé by se měli vždy domluvit

Pondělí 29. ledna, ČT 2, 21.40

Ruského režiséra Alexandra Rogožkina si pamatujeme především jako ironického glosátora „vodkové“ národní mentality (Svéráz národního lovu, Svéráz národního rybolovu). Ve svém dalším filmu Kukačka (který se v kinech promítal jako Kukuška) však zvážněl, i když nadále se dobírá tajů lidských povah. Byť tentokrát své vyprávění situoval do druhé světové války, jako dějiště si zvolil zapadlý severský kout, kam boje doléhají jen okrajově.

Film Kukačka se nevyhýbá syrové realističnostiPříběh opět staví na konfrontaci lidí různých mentalit i národností. Přidává však další aspekty: hrdinové pocházejí ze znepřátelených stran, každý mluví řečí, jíž ostatní nerozumějí. V bědné chýši se setkávají mladá Laponka Anni přezdívaná Kukuška, jejíhož muže odvedli do války, finský ostřelovač Veiko a ruský důstojník Ivan. Rogožkin tak rozehrává modelovou situaci, kdy se lidé ocitnuvší v „zemi nikoho“ musí naučit nejen spolu vycházet, ale hlavně přežít. Navzdory rozdílným jazykům, které zabraňují konkrétní domluvě, se každá z postav vyznačuje mimořádnou upovídaností. Glosují jak vlastní zážitky, tak počínání ostatních (a hájí své osobní zkušenosti i dobou podmíněná stanoviska - viz Rusův spontánní odsudek demokracie coby systému zaměnitelného s fašismem).

Důležitým motivem jsou mylně chápané významy slov i gest: špatné výklady úmyslů toho druhého se stávají osudným zejména v Rusově jakoby sebeobranném výstřelu na Fina, který chce naznačit, že pro sebe považuje válku za skončenou - a pozdvihne pušku, aby ji rozlomil vejpůl. Tento tragický okamžik vyznívá jako katarzní vyvrcholení celého příběhu, k němuž již není co dodávat.

Herecké ztvárnění je sugestivní: zatímco u Kukušky (Anni-Kristina Juusoová) vystopujeme více výrazové autenticity, u vojáků (Ville Haapasalo, Viktor Byčkov) postřehneme, jak se sice vzpírají válečnické zarputilosti, ale přesto (zvláště ruský důstojník, mnohotvárněji vykreslený) jí v mnohém podléhají.

Vyprávění je stylově rozeklané: kmitá od syrové realističnosti (patří sem samotný fenomén války a zejména Finovo úporné vyprošťování do skály zaraženého kolíku, k němuž je přikován) přes mrazivou grotesknost míjející se verbální komunikace až ke fantasknímu vyvrcholení. Působivé je obrazové ztvárnění drsné přírody a chudoby, věrohodně prezentované jako zcela samozřejmý jev.

(jaj)

Foto archiv