číslo 2 / 2007

Televizní glosář

...Jana Jaroše

Není nad to si o filmech také počíst

Česká televize své diváky pravidelně seznamuje s klasickými díly světové kinematografie, nedávno byli připomenuti Federico Fellini a Louis Malle. Ale i v Hollywoodu vznikala překvapivá díla. Například v bezmála zasuté přehlídce filmů Josepha L. Mankiewicze, pokračující i v novém roce, se zablýsklo více než půlstoletí staré drama z divadelního prostředí Vše o Evě (23. 12.). Vypráví o slavné divadelní celebritě, která začíná pociťovat jak nepříjemné příznaky stárnutí, tak rostoucí tlaky mladších kolegyň, které by rády zaujaly její místo. Mistrným herectvím zaujme Bette Davisové, která se zřejmě v roli rozdělila i o vlastní prožitky.

I když Týdeník Rozhlas pravidelně přináší jakási „vstupní“ zamyšlení nad takovýmito filmy, nemůže je pokrýt v úplnosti - a v takovém případu zájemce dosti obtížně dohledá nějaké další informace. Protože o rozsáhlých dějinách světového filmu si můžeme nechat nenejvýš snít, s povděkem bychom měli přijmout aspoň knihu Film 2: Obraz-čas, nedávno vydanou Národním filmovým archivem. Francouzský badatel Gilles Deleuze se v objemné dvojsvazkové práci (první díl vyšel před sedmi lety) pokouší ani ne tak prolnout výsostně filosofické myšlení s rozborem pohybujícího se a v čase plynoucího filmového obrazu, jako vtěsnat se do rozhraní mezi nimi, znovu vymezit specifika filmu.

Deleuze inspiruje postřehy o mnohých řekněme umělecky významných filmech. Kupříkladu ohledně Mankiewicze rozvíjí postřehy o stabilně se vyskytujícím prvku slídilství, náhodné přítomnosti někoho cizího. Konkrétně ve filmu Vše o Evě to dokládá na dvou výjevech, které osvětlují hrdinčinu dvojznačnou rozpolcenost - když pronáší smyšlený příběh, zaslechne ji proradná tajemnice, naopak při svádění ji přistihne věhlasný divadelní kritik, později si spojivší tento okamžik s jejím herectvím. Deleuze píše, že „...namísto paměti konstituované jako funkce minulosti, která vypráví příběh, jsme svědky zrodu paměti jako funkce budoucnosti, která zachycuje to, co se děje, aby z toho učinila budoucí předmět jiné paměti. Mankiewicz tomu porozuměl velmi hluboce: paměť by nikdy nemohla evokovat a líčit minulost, kdyby už nevznikla v momentě, kdy je minulost ještě přítomností, tedy za účelem, který má teprve přijít.“ Je to náročné? Rozum prostě bystří nejen filmy, ale i uvažování o nich.

Autor je filmový a televizní publicista

Foto archiv