číslo 51 / 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča,
básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Vánoční vteřiny věčnosti

Možná právě proto, že se i ve svém věku považuji stále tak trochu za lyrika, nedělám si v tomto smyslu iluze o většině svých bližních a to ani v tomto lyrikou doslova zaneřáděném adventním čase. Slušelo by se ostatně mluvit spíše o lyrice užité, tak jako mluvíváme o užitém umění, tedy umění takříkajíc denní (s)potřeby. Však se i jinak svébytné umělecké obory v tomto čase daly pragmaticky k dispozici potřebám trhu, a to za účelem „budování“ příslušné atmosféry. Hudba jako by náhle neznala jiné než adventní motivy a to i na místech velmi nenáležitých, rolničky a triangl si zacinkají tak, že mají na rok vystaráno. Výtvarné umění láká skrze vánoční motivy ke koupi nejen samo sebe, svět liter zase poslouží reklamními slogany, sladkobolným osudem kapra v rodině bratří Mánesů, ale třeba i časově tematickým záměrem tohoto fejetonku. Samozřejmě, že i divadelní a taneční umění se svátečně stylizuje ve všelijakých scénických hrátkách a výjevech. A co se filmu týče, ten se ve svých pokleslých, melodramatických formách prostituuje tak, že se za tohoto svého chlebodárce právě teď stydím více než jindy.

Atmosféru to vše dohromady ale vytváří nezaměnitelnou, o tom není pochyb. Namísto lyrického vznětu budí však onen nápor užitého umění ve mně rozpaky a jistě nejenom ve mně. Přes jednoznačně negativní rys komercionalizace adventu a vánočních svátků, ostatně mediálně přetřásané až k otupělosti čtenářů i autorů, přisuzuji přece jen tomuto  období jisté pozitivní nasměrování. Řečeno jednou z lyrických floskulí (s nimiž je ostatně toto období svázáno nastejno s kýčem): Čas je těhotný očekáváním. Floskuli nechme stranou, problém je v tom, že - lhostejno, jsme-li muži či ženami - málokomu z nás je umožněno si tohoto těhotenství soukromě užívat; nedostává se času, tedy ani příležitosti. A nadto: Spíše než k počátku něčeho nového, osvobodivého, jakým by mělo být právě narození dítěte, jsme jaksi nasměrováváni ke konci onoho přívalem povinností ujařmeného období. To, co vposledku zazní namísto výdechu úžasu, je výdech jiného typu, oddechnutí prodávajících i kupujících: že je konečně prodáno, že je konečně nakoupeno, že už je po všem. Leč taková je doba, a podobu doby, jak známo, nelze ovlivnit přáním sebevětšího množství samostatně vnímajících jedinců, chce-li ji takovou mít onen podivný, nihilistický Nikdo, jemuž se říká duch doby.

Ale přece jen bych se rád nakonec podělil o tu trochu vlastní naděje: domnívám se, že v oné chvilce úlevného výdechu mezi televizní reklamou na jídlo a jídlem samotným, mezi upoutávkou na televizní pohádku a pohádkou samotnou se i dnes může dostavit prapůvodní pocit lidského blíženectví, spočívající přinejmenším ve srozumění člověka se sebou samým. Možná poprvé v tomto roce máme neomluvitelnou příležitost pustit si k tělu sebe sama. Důsledek této příležitosti na sebe může zajisté vzít různou podobu, ať už duchovního prožitku, existenciálního znejistění, hřejivého pocitu ze světla, pronikajícího tmou, či jenom úlevného pocitu krátkodechého fyziologického uspokojení. Záleží pak na tom, jak dlouho v sobě onu vteřinu věčnosti dokážeme podržet. Jisto je, že čím déle, tím lépe pro nás, a snad i pro ostatní.

Přeji vám takto ryze soukromou, nezprostředkovanou radost z Vánoc, milí čtenáři...