číslo 51 / 2006

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

O dvou pořadech z hájemství svaté Cecílie

Ve dvou týdnech, z jejichž rozhlasového programu jsem si tentokrát vybral dva pořady, měla svátek i patronka hudebníků, svatá Cecílie. Sluší se tedy dát přednost hudbě. Prvním pozoruhodným zážitkem z jejího hájemství byla pro mne historická nahrávka opery Eduarda Provazníka Dubrovskij, jejímž odvysíláním (s erudovaným průvodním slovem Libora Dřevikovského) připomněl Český rozhlas 3 - Vltava devadesáté výročí úmrtí tohoto dirigenta a skladatele, nejvýznamnější osobnosti z dlouhé řady českých hudebníků, kteří v druhé polovině 19. i na počátku 20. století tak výrazně obohacovali ruský hudební život. Byl po celou polovinu století vůdčí osobností Mariinského divadla, petrohradské carské opery, na jejíž scéně uvedl mj. premiéry mnoha vrcholných děl ruské operní tvorby (byl za to neobyčejně uctíván, dokonce i povýšen do šlechtického stavu - a svůj vliv se snažil uplatnit i při propagování českých oper).

Ale nešlo v tu sobotu rozhodně jen o příležitostnou pietní připomínku: Provazníkův Dubrovskij, opera na puškinské téma, má sice ve své hudební poetice nápadně blízko k lyrickému dramatismu děl Čajkovského (ten ostatně patřil k nejbližším Nápravníkovým přátelům), ale pro mne až překvapivě bohatá a svěží melodická invence i smysl pro dramatičnost této hudby (interpretované skvělými sólisty, zejména v basových, ale i sopránových rolích, jejichž umění zářilo i na nově digitalizované nahrávce z dávného roku 1954!) mi dala na tento vliv brzy zapomenout... Domníval jsem se dosud, že jde jen o skladatele rutinní, a dnes už celkem nudné, takzvané kapelnické hudby. Musím se mu velice omluvit. Už totiž vím, že přinejmenším jeho Dubrovskij je dílo skutečně poutavé, hudebně naprosto nenudné a dodnes právem živé...

Druhý zážitek byl jak jen možno kontrastní. Patřím k dost pravidelným - a jistě nečetným - posluchačům sobotního popůlnočního vltavského pořadu Radioateliér. Tentokrát jsem si tedy počkal na auditivní kompozici mladé české houslistky, ale především skladatelky a hudební performerky Lenky Župkové, která řadu let žije a působí v Německu. A znovu jsem nelitoval. Její skladba, uvedená Michalem Ratajem v cyklu PrimEdice pod tajemnou zkratkou S. P. S. K. (která skrývala proslulý český jazykolam „strč prst skrz krk“) byla skutečně poutavým produktem zvukového pokusnictví. „Příběh“, jehož „postavami“ byly souhlásky z jeho názvu, a jehož „dějem“ bylo postupné zaplétání a rozplétání tohoto fonetického „uzlu“, se vyznačoval nejen složitou a náročnou zvukovou strukturou, využívající všemožných kouzel elektroniky v kombinaci s „přirozenými“ zvuky a hlasy, ale nezůstal jen u významově prázdného, exhibičního předvádění nejrůznějších audioefektů. Skladba prokázala i významotvornou, spontánní hravost a zřetelnou nápaditost své autorky. Ta v úvodním rozhovoru s M. Ratajem mj. připomněla i to, že v Německu, a vůbec v západní Evropě, je zvukové performerství, studiové i pódiové, mnohem rozvinutější než u nás.

Tato její poznámka se však myslím netýká Vltavy. V rámci jejího programového schématu je to sice jen okrajová položka, ale je dobře, že v něm je. I když zatím nebývá dost prostředků, studiového času (a někdy i zájmu), aby některé podněty z oblasti auditivních experimentů našly své uplatnění i ve „standardních“ pořadech (a to by skutečně mohly!), i v rozhlasu by mělo vždycky existovat cosi jako malé centrum „základního výzkumu“, které by svými laboratorními experimenty (jen zdánlivě pouze exkluzivními) upozorňovalo na to, co dnes rozhlasová technika všechno umí.