číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Titulní rozhovor

Bořivoj Navrátil, herec

V průběhu let prý lidský hlas dozrává. Bylo by zajímavé porovnat, jak jste s mikrofonem rozprávěl kdysi a jak nyní. Děláte to občas?

Nedělám. Uvědomuji si ale, že hlas je můj výrazový prostředek, který mám pořád „po ruce“. A že se léty mění? Jak by ne. Je to už půl století, co jsem jako student JAMU poprvé vstoupil do brněnského rozhlasového studia. Jak jsem putoval různými divadly, spolupráce s rozhlasem mě plynule provázela až sem do Prahy. Měl jsem neuvěřitelné štěstí, hned na začátku mé pražské rozhlasové kariéry mne režisér Jiří Horčička obsadil do role Mauglího v dramatizaci Kiplingovy Knihy džunglí. Ještě po třiceti letech, když jsem se pod Lysou horou zdravil s jedním osamělým turistou, ve mně ten člověk podle hlasu někdejšího Mauglího poznal, tolikrát byla ta inscenace reprízována a tak byla populární! Ale zpět do rozhlasového studia. Padl jsem do oka i režiséru Miloslavu Jarešovi, který rovněž o práci se slovem hodně věděl, uměl to herci sdělit a pak to od něho tvrdě vyžadoval. Zkoušelo se úplně jinak než dnes, protože na vše bylo víc času. Právě Jareš mě provedl rájem světové a české dramatiky a já si zahrál, většinou s kolegyní Violou Zinkovou, takové role, ke kterým bych v divadle sotva přišel. Miloslav Jareš spolu s Přemyslem Pražským a Josefem Bezdíčkem tvořili trojici, která z rozhlasové režie učinila rovnoprávnou uměleckou kategorii. Řekl bych, že v jejich šlépějích jde dneska například Hana Kofránková. O slovním projevu ví asi ze všech režisérů nejvíc - snad proto, že je sama současně vynikající interpretkou. Také její humor je mi blízký. Když spolu něco děláme, panuje ve studiu krásná harmonie. Nedovedu si představit, že bych Klubko zmijí točil s někým jiným, u nikoho bych asi nenašel takové porozumění.

Hana Kofránková na stránkách tohoto týdeníku napsala, že jste k textu přistupoval, jako by to bylo vaše životní téma.

V tom románu je hodně cynismu a hnusoty a jak se mi Hana později přiznala, se svou nabídkou velmi váhala. Proto ji tolik překvapilo, když jsem řekl: „Klubko zmijí je o lásce, kterou se nepodařilo vyslovit! O životním nedorozumění, které už později nešlo napravit...“ Ten monolog sedmdesátiletého člověka, který před smrtí bilancuje svůj život, mě opravdu „vzal“! Je mi třiasedmdesát a tak už o tom taky něco vím...

Hadího jedu je tam ale hodně. Neodpuzovalo vás to zpočátku?

Já se snažil toho dědka pochopit, ne ho soudit. Nejdříve sice všechny ty své nepravosti vůči ženě a dětem obhajuje, protože se mu zdá, že k tomu měl seriózní pohnutky, ale jaký to pak vezme obrat! Nebo jeho cesta k Bohu. Jak on se tomu do poslední chvíle urputně brání, samozřejmě marně, nakonec je z nich nejzbožnější… I té lásky měl v sobě nejvíc, jenže nebyl čas, vhodná chvíle, příležitost k tomu, aby byla vyslyšena… Jak říkám, byl to pro mne zážitek! Potkal jsem tu postavu v pravý čas a za ideálních okolností a vychutnal jsem si to, protože román je navíc krásně napsaný. A jestli mě ta práce vyčerpala? Mě nejvíc vyčerpá čekání, nedorozumění, nepochopení. Práce ne, zvlášť když šla takhle „po srsti“.

Na jevišti nebo ve filmu jste nic podobného nezažil?

Můj vzácný kolega pan Bohoušek Záhorský, dej mu Pánbůh věčnou slávu, jednou rozvážně pronesl: „Ono u toho divadla tak pět, šest rolí stálo za to…“ Bylo mu tenkrát sedmdesát a já nevěděl, o čem mluví. Dneska už tuším. Několikrát skutečně přišly takové šťastné okolnosti i mimo rozhlasové studio. Rozhodně to bylo v Národním divadle trojité setkání s melodramem Smrt Hippodamie, kde jsem hrál Myrtilla, pak role Ernesta v Brechtově Zadržitelném vzestupu Artura Uie. Nemohu zapomenout ani na roli Fernanda Krappa, kterou jsem si zahrál v Léblově inscenaci Dorstovy hry. Když dostanu roli, hledám, co mám s tou postavou společného a co nás naopak rozděluje. To hledání se mi moc líbí. V Klubku zmijí jsem měl možností k takovému hledání opravdu hodně. Vyprávění má několik časových rovin, stále se mění a pak vezme takový zvrat, že je to až k nevíře…

Smíření, k němuž Mauriacův hrdina člověk dospěl po tolika bojích se svým okolím i se sebou samým, je skutečně obdivuhodné. Neříkejte, že byste byl schopen tak nenávidět a intrikovat, jak to dělal celý život on!

A vidíte, celé své dětství jsem prožil v žárlivosti a závisti! Měl jsem moc nadaného bratra, pořád jsem ho chtěl dohnat a pořád mi to nešlo.

Dětství, to je velké téma. Hrdina, o němž mluvíme, vyrůstal bez otce a skutečné něhy, matka pro něj hromadila jen ten mamon a on se za ni celý život trochu styděl - proto to asi neuměl se ženami. Jaké bylo vaše dětství?

Začalo neblaze. Když mi byly tři roky, maminka zemřela, tenkrát ještě nebyl penicilin, a tak byla do šesti neděl pryč. Táta to neunesl a zastřelil se. Rodiče jsem znal jen z fotografií a z vyprávění, protože bratrovi bylo o „kousek“ víc. Ne že bychom jako děti strádaly, ujala se nás tátova sestra a se svým mužem nám rodiče plně nahradila, nicméně… Teta nechtěla, a snad to bylo moudré, abychom ji říkali „maminko“, vždyť ta je jen jedna. Když ale přišel Svátek matek a já ve škole tvořil srdíčko, všechny děti jej chystaly pro maminku, jen já na něj psával „Milé tetince“. Později, už u divadla, mi bylo moc milé hrát roli syna a říkat na jevišti starším kolegyním „maminko“. Úplně jsem se s tím slovem mazlil.

Tak tohle vás přivedlo mezi ochotníky a později na JAMU?

Mé puzení k divadlu bylo dáno něčím jiným, ale kdo ví, možná s tím ta moje maminka trochu souvisí. Vzpomínám si na první divadlo se živými herci, které jsem v Kroměříži viděl. Dávali pohádku o Zlatovlásce a hlavní představitelka byla učesaná jako Božena Němcová, stejně jako maminka na fotografiích. Měla také pěšinku uprostřed.

Uměl jste svým dětem nahradit to, co vám jako malému chlapci chybělo?

Představoval jsem si všechno růžově, samozřejmě to dopadlo úplně jinak. Nemám se čím chlubit.

A o lásce jste mluvit uměl?

O lásce se mi vždycky snadněji mluvilo na jevišti než v běžném životě. Tam to neumím vlastně ani dnes…

Konečně vysvětlení, proč jste s tím příběhem tak srostl! Ještě jedna osobní otázka - Váš hrdina se do poslední chvíle bránil myšlence na Boha. Vy jste věřící?

Podle církevních představ asi ne. Když jsem ale před časem při natáčení v Himálaji onemocněl a hrozilo, že se udusím, tak se mi po Bohu zastesklo. Od samého začátku jsem měl v Himálaji zvláštní pocit. Příroda je tam v takové převaze, až člověk musí uvěřit, že to, co momentálně žijeme, je jen předehra. A že teprve „pak“ přijde to pravé.

Stejně jako Mauriacův hrdina v Klubku zmijí jsme poskládáni z různých protichůdných vlastností. Něco potlačujeme, o něčem ani nevíme, že to v sobě nosíme - vy, herci, jste proti nám v určité výhodě. Víte o tom víc…

Je pravda, že všechno je v člověku pomíchané a na každém záleží, co kultivuje a co zamlčuje. Nikdo nechce být z principu zlý, dokonce i hrdina Klubka zmijí hledá důvody, proč dělat to či ono a ospravedlňuje se. No a my na jevišti máme příležitost se tím víc probírat, zalistovat si v tom, jako se listuje v telefonním seznamu. Za to povolání děkuji osudu! Herec na jevišti se může schovat za autora a vyslovit to, co by jako soukromá osoba nedovedl nebo nechtěl říct, může hledat, co kdysi chtěl poznat a nepoznal a prožít to, co se mu vyhnulo. Těch námětů je! Kdo si třeba ve zralém věku vzpomene na to, jak trpěl v pubertě! Nebo těch odstínů ve vztahu rodičů a dětí! Rodiče často šlápnou vedle, protože jsou přece rodiči poprvé a nikdo je to neučil... A pak je tu stáří, jak je ale přijmout, aby to nebylo jen čekání na smrt? A konečně jedno z nejtěžších témat - lidská konečnost, jak se s ní vyrovnat? Na to vše může divadlo hledat odpovědi. A proto divadlo tak miluju.

Prožil jste však také různé herecké krize, z Národního divadla jste dokonce po jednatřiceti letech odešel, abyste se tam dvakrát vrátil jako host. Jako typický zrozenec ve Vahách, který neví, na kterou stranu se přiklonit.

To je bohužel pravda. Vyhýbám se konfliktům, kde můžu a abych nenarazil, raději problém obejdu… Pokud jde ale o Národní divadlo, tak tam jsem svého času dostával úkoly, které mi nic neříkaly a bylo mi líto času, vždyť tak rychle ubývá… S divadlem jsem v té době chtěl skutečně nadobro skoncovat, shodou okolností mi však dva dny poté zatelefonoval režisér Petr Lébl. Potřeboval nutně záskok v hlavní roli hry Fernando Krapp mi napsal dopis. Šlo o tu roli, která - slovy Bohouška Záhorského - „stála za to“. A najednou bylo všechno jinak. Teď hraji už deset let u Kašparů v Celetné. Sešlo se tam tolik talentovaných lidí, kteří mají takový smysl pro humor, že jsem mezi nimi šťastný. V poslední době ale stejně přemýšlím, že divadla nechám. Neberu už žádné nové úkoly a jen dohrávám to, co je na repertoáru. Oč větší budu mít radost, až usednu v hledišti a bude se na mne řítit lavina mladé energie! Nechtěl bych, aby mne jednou divák sledoval na jevišti s obavami, zda představení přežiju. Odejít včas je velké umění a člověk si ten správný moment musí zvolit sám.

Máte už představu, co budete dělat, až za vámi spadne poslední opona?

To bude asi problém. Když jsem po návratu z Himálaje podstoupil tři operace a ležel půl roku v nemocnici a pak doma, revokoval jsem si ta dlouhá léta, kdy jsem působil na konzervatoři a jako pedagog se pletl do cesty začínajícím hercům. Z dlouhé chvíle jsem si tehdy psal pro své potěšení úvahy o svých žácích a vytvářel koláže z jejich fotografií. Hrabal jsem se také v různých dokumentech, abych svým vnoučatům nastínil historii rodu Navrátilů - shodou okolností se i moje snacha za svobodna jmenovala Navrátilová. Protože mi ale Pánbůh zdraví dal, nic jsem nedokončil a pustil se znovu do práce. Co budu dělat, až ta práce skončí? To bych sám také rád věděl!

Doufám, že z rozhlasových vln se ale neztratíte.

Jak bych mohl! Vždycky, když jsem měl v divadle propady, nebo přišly soukromé problémy, mi rozhlas shodou okolností zcela bezděčně hodil záchranný kruh v podobě krásné práce. V poslední době mi takto spadly do klína zvlášť pěkné věci, třeba patnáct Nerudových fejetonů, které jsem natočil opět s režisérkou Hanou Kofránkovou. Jeden byl lepší než druhý, jako by je psal autor dneska. Jan Neruda měl úžasný postřeh, humor a jemnou ironii, přesně takovou, jakou mám sám rád! Tak jsem si to zase náležitě vychutnal. S rozhlasem jsem velký kamarád,. Jen mi nesmí vypadat zuby...