číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Slavme slavně slávu Slávů slavných

Troufám si tvrdit, že Český rozhlas připomněl sté výročí narození Jaroslava Ježka způsobem vskutku důstojným a na rozdíl například od České televize věnoval tomuto geniálnímu skladateli řádku pestrých pořadů, v nichž zaznívala jeho nesmrtelná hudba a písně, které si s chutí notuje již kolikátá generace. Patřilo mezi ně i desetidílné pásmo Tmavomodrý život, které vzniklo v brněnském studiu ČRo. Skládalo se z Ježkových dopisů z let 1938–1941, ze vzpomínek jeho přátel a spolupracovníků a samozřejmě z jeho více i méně známých skladeb, z nichž mnohé poutaly nejen svými překvapujícími úpravami, ale i tím, že tvůrci hudební složky pásma - Max Wittmann a Gabriel Gössel - použili dobové gramofonové nahrávky, které vznikly mimo Osvobozené divadlo.

Předlohou k rozhlasovému pořadu se stal nedávno vydaný, stejnojmenný sborník Tmavomodrý život Jaroslava Ježka, do něhož jeho autor Gabriel Gössel shromáždil korespondenci a vzpomínkové i faktografické údaje z několika starších knih, jejichž jádro tvoří publikace, které předčasně zemřelému skladateli věnoval například Václav Holzknecht. Gabriel Gössel byl i autorem rozhlasového pásma, které upoutalo především obdobím, které z Ježkova života vybral a zachytil. Zatímco skladatelova plodná a úspěšná léta, která byla až do roku 1938 pevně spjatá s Osvobozeným divadlem, jsou poměrně podrobně zpracována, pak navazující životní etapa, přicházející s koncem divadla a skladatelovým nuceným odchodem do exilu, je známa přece jen méně. Je zajímavá nejen tím, že nabízí pohled do Ježkova nitra, které se často zmítá ve smutku a depresích, že přináší svědectví o tom, jak skladatel postupně ztrácel svou fantastickou vitalitu, o jejíž proslulosti vydávali jeho blízcí spolupracovníci mnohá svědectví, ale i tím, jak celá tato jeho osobní tíha jde ruku v ruce s duchem doby, který nastoupil po mnichovském diktátu.

Gabriel Gössel v pásmu však také zachycuje jeden z posledních skladatelových tvůrčích vzmachů, které přinesla jeho práce na skladbě „V jako vítězství“, kterou si Voskovec s Werichem u něho objednali pro jeden ze svých satirických pořadů. Ve chvíli, kdy Ježek v dopise rozkrývá významy své skladby, když ji analyzuje a popisuje její části, jsou pryč veškeré jeho smutky a je zase plný života jak kdysi - však krátce jen, ach, krátce, řečeno s klasikem.

I když nejzajímavější částí Gösslova pásma je Ježkova korespondence, jsou součástí pořadu také vzpomínky, po kterých autor sahá ve chvílích, kdy dopisy chybí. Je to opět jiný druh dokumentů, pravda, často známých, které vytvářejí jakousi doplňující vypravěčskou rovinu. Rovnocennou a plnohodnotnou složkou pásma je však Ježkova hudba, která zdaleka nemá jen funkci jakéhosi podkresu, předělu či „výplně“, jak bývá někdy u roztodivných pásem zvykem. Porovnáme-li v jednotlivých dílech proporci slovní a hudební složky, pak není těžké poznat, že muzika nad slovem často převládá a nejednou udivuje svou „novostí“ a objevností. Výběr hudby, který je dílem Wittmannovým a Gösslovým, podává jasné svědectví o tom, že ho připravili skuteční hudební znalci (nejen Ježkovy tvorby).

Režisérka Eva Řehořová, která se rovněž podílela na úpravě textu, svěřila četbu Ježkových dopisů Jiřímu Balcárkovi. Navzdory tomu, že v předloze je řada pasáží tklivých a posmutnělých, takže by mohly svádět k falešnému sentimentu, dokázal se s nimi interpret pod jejím citlivým vedením vyrovnat s věcností, která v sobě přesto měla dostatek vnitřního citu. Přehledně a jasně se vypravěčských a informativních pasáží ujal Jiří Štědroň.

Pásmo Tmavomodrý život končí Ježkovou smrtí a jakýmsi epilogem, v němž se vedle dokumentárního popisu pohřbu ocitají i obdivná slova, nemající daleko k patosu. Také pěvecký sbor, který Ježek v New Yorku vedl, zpíval svému sbormistrovi na rozloučenou Smetanův sbor „Sláva tobě, velký Slávy synu…“, který se bez patosu neobejde. Gösslovo, Wittmannovo a Řehořové pásmo však oslavilo hudebního velikána, aniž by k falešnému patosu udělalo jen krůček.

IVAN NĚMEC