číslo 43

vyšlo 16. 10. 2006

Dívejte se

Spalující vášeň vede ke zločinu

Pondělí 23. října, ČT 2, 21.25

Italský režisér Luchino Visconti, od jehož narození brzy uplyne rovné století, se do dějin filmu zapsal jako průkopník neorealismu, uměleckého směru, který své hrdiny vyhledával na ulici a bez zveličování zachycoval sociální podmínky, v nichž musí žít. Se stejnou věrohodností, s jakou postihl život těch nejbědnějších, se však soustředil i na vrstvy aristokratické, jejich mravní rozklad vylíčil s nemenší výmluvností. V televizní retrospektivě spatříme významná díla obou tematických směrů.

Visconti (1906–1976) pocházel ze staré šlechtické rodiny, avšak dokázal se záhy vymanit z jejího prostředí. Od mládí se zajímal o divadlo (zvláště operám zůstal věrný celý život), svůj životní úděl ale nalezl v pohyblivých obrázcích. Po několika letech asistování se dostal k samostatné režii - debutoval dramatem Posedlost (1942). V Itálii té doby však vládl fašismus a Viscontiho prvotina, naprosto odlišná od obvyklých sladkobolných romancí, popudila. Prý pomlouvá a očerňuje, tvrdili tehdejší mocipáni. Do ateliérů již nesměl vstoupit a za odbojovou činnost mu hrozila poprava...

S prosazením Posedlosti do výroby zřejmě nebyly větší problémy - jedná se totiž o adaptaci kriminálního románu Jamese Caina Listonoš vždy zvoní dvakrát. Je to filmaři oblíbená látka, dobře známe například zpracování s Jackem Nicholsonem. Visconti ovšem příběh přenesl do italského prostředí, změnil zakotvení i sled událostí, tragicky rozuzlený milostný trojúhelník zasadil do nevábných reálií zaostalého venkova s prašnými silnicemi, nuznými pokojíky, s lidmi nespokojenými s ubíjejícím údělem. Proto nakonec není rozhodující ani zápletka: jak se přitažlivá žena postaršího muže rozhodne s milencovou pomocí odstranit manžela. Visconti se hlavně soustředil na mnohotvárnost lidských pohnutek, vyhmátl pozadí skutků, ovlivňovaných titulovou posedlostí - a to nejen citovou.

Navzdory jisté strojenosti zůstává stále věrohodné herecké ztvárnění (Clara Calamaiová, Massimo Girotti, Juan de Landa), působivě vyznívá promyšlená práce s obrazem. Postavy se noří do okolní, často ponuré, zašedlé krajiny, jejíž součástí se stávají, dominují dlouhé jízdy kamerou, všímající si detailů i panoramat. Ryze vizuální je postižení samoty i podezíravosti obou milenců, vedoucí posléze k roztržce mezi nimi. Režisér důmyslně rozvíjí nejprve rostoucí napětí, jaké se line třeba ze scény večeře, později vnáší znehybňující beznaděj, vrcholící ve scéně, kdy se hrdinka apaticky pohybuje mezi haldami neumytého nádobí.

Česká televize Posedlost uvádí v rekonstruované podobě, zhruba o půl hodiny delší nežli byla verze, která se kdysi promítala v kinech.

JAN JAROŠ