číslo 35

vyšlo 21. 8. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

 I japonské děti znají Krtka

Světoznámá postavička animovaných pohádek a dětských knížek, charakte-ristická svým smíchem, ale i usedavým pláčem, slaví letos padesátiny. Autor Krtka, výtvarník Zdeněk Miler (85), přišel na svého hrdinu náhodou. Chtěl najít postavičku, která by byla jiná než Disneyho figurky a přitom by byla dětem milá. Stále ho nic zvláštního nenapadalo, až jednou při procházce zakopl o cosi na louce. Byla to krtina. Ovšem cesta ke Krtovi byla ještě složitá: podle Brehmova atlasu zvířat je krtek jakousi černou myší, která nemá ani uši, pouze výrazný čumák. Zdeněk Miler, který nedávno vzpomínal v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha, ale kreslil svého Krtka tak dlouho, až se zrodila postavička dnes všeobecně známá.

Narodil jste se na Kladně, vzpomínáte na rodné město rád, bylo vám někdy tvůrčí inspirací?
Je takové zvláštní, z jiného těsta, moc se mi tam nelíbilo. Teď už se to trochu změnilo, ale z dětství si pamatuji především kouřící komíny. Až později jsem použil svoje zážitky z Kladna, když jsem dělal film O milionáři, který ukradl slunce. Dneska už na město vzpomínám rád, protože Kladno je pro mě určitá „sociální poezie“, není už tak tvrdé, jak kdysi bývalo.

Na Kladně jste žili s babičkou, jak vás ovlivnila ona?
Vzpomínám si, že bydlela na výminku v podkroví našeho rodinného domku; byla to tehdy asi sedmdesátiletá, moc hodná, udřená stará žena. Měla krásné upracované ruce, na které jsem se chodil dívat. Jednou jsem k ní přišel a ona mi řekla: „Víš co, Zděndo, vezmeme si židli, sedneme si k oknu a budeme se dívat na mraky.“ To bylo ohromné, protože si mě vzala na klín a dívali jsme se, jak se mraky pomalinku mění: jednou to byl šesti nebo sedmihlavý drak, který se pomalinku rozptýlil a vznikla z něj princezna nebo víla a potom třeba kočka. Takhle jsme se bavili celé odpoledne a mě to hrozně těšilo, protože jsme si pořád vymýšleli. Babičce vlastně děkuji za to, že mi otevřela okno do světa poezie, fantazie a pohádky.

Je pravda, že váš tatínek také maloval?

To byl malíř amatér: byl účetním Pražské železářské společnosti, pracoval do večera a k tomu měl zahrádku, o kterou pečoval. Na malování mu zbývala jen sobota a neděle, na kterou jsem se těšil, vždycky jsem si vzal židličku, posadil jsem se za tatínka a on si rozdělával barvy. Měl rád obrázky Joži Úprky a překresloval je tak, že si koupil pohled, rozčtverečkoval ho, napnul si plátno, které také rozčtverečkoval, a pak zkopíroval první, druhý, třetí čtvereček, až postupně přenesl celý obraz, který pak vymaloval. Bylo to hezké. Občas mi vedl ruku a já maloval s ním.

Jak vám šlo malování ve škole?
Tam jsem měl další velký zážitek, který mi moc pomohl. Chodil jsem do třetí obecné a měli jsme kreslení. Přišel pan učitel Matyáš a řekl nám, abychom si vyndali slabikáře a našli v nich horu Říp od Mikoláše Alše. Byla to jenom černobílá kresba a my jsme měli obrázek převést do barev. Dostal jsem tenkrát od rodičů krabičku s pastelkami a použil jsem při malování snad všechny barvy. Za hodinu pan učitel obcházel lavice a díval se, co jsme udělali. Když přišel ke mně, zastavil se a dlouze se na můj výkres zahleděl. Najednou z ničeho nic odešel ze třídy, za chvilku přišel a vedl s sebou asi šest učitelů z vedlejších tříd. Celý ten průvod se zastavil u mé lavice a já trnul, co jsem proved, jestli nebudu mít nějaký průšvih, ale oni se postavili do půlkruhu a pan učitel hrdě řekl: „Podívejte se, co ten Miler namaloval!“ Byla to pochvala, jakou jsem nikdy nezažil a tak jsem si řekl, že od té chvíle budu pořád kreslit. Dostal jsem takový impuls, že jsem všude s sebou nosil malý skicák s tužkou a neustále jsem kreslil.

Bylo pro vás obtížné dostat se na umělecko-průmyslovou školu?
Nebylo to jednoduché, ale našel jsem Karla Součka, pozdějšího národního umělce, který bydlel na Kladně v Kročehlavech a chodil na UMPRUM. Poradil mi, abych si nakreslil portrét a tak jsem poprosil babičku, aby mi seděla tři hodiny bez hnutí jako model. Vyhověla mi a já jsem si s jejím obličejem vyhrál tak, že ho dodnes považuji za jeden z nejlepších portrétů, které jsem udělal. Mám ho zarámovaný ve svém ateliéru a rád se na něj dívám, protože mi dává sílu pro další práci. Je to opravdu babička, jaká skutečně byla. Od Karla Součka jsem se naučil ještě jednu věc: jezdili jsme spolu vlakem do Prahy a on celou dobu chodil od jednoho kupé ke druhému a kreslil si lidi, jak spí, jak čtou noviny, jak paní štrikuje a tak podobně. To jsem od něj pak převzal a celé cesty jsem prokreslil; dokonce, když jsem vystoupil z vlaku, měl jsem pořád skicák v ruce a ještě při chůzi jsem kreslil paní, která šla přede mnou. Na přijímacích zkouškách jsem si hrál s každým detailem a když jsme potom dostali tříhodinovou pauzu před tím, než nám oznámí výsledky, šel jsem si sednout na Letnou na lavičku a dvě hodiny jsem se tam modlil jako malé dítě, abych se na UMPRUM dostal. Vyšlo to a byl jsem šťastný, ale pak přišli Němci, byl pohřeb Jana Opletala a po něm zavřeli školy. Náhodou jsem se dostal do zlínských kudlovských ateliérů, kde se zakládal kreslený film a sháněli tam kreslíře. Zůstal jsem ve Zlíně tři roky.

Pak jste se vrátil do Prahy a natočil pohádku O milionáři, který ukradl slunce. Byla úspěšná?
Byla to dost velká práce, ale hotový film putoval na festival do Benátek a získal tam bronzovou medaili v kategorii animovaného filmu. Byl jsem šťastný, nikdy jsem na nic podobného nepomyslel. Další můj film, který uspěl v Benátkách, byl Jak krtek ke kalhotkám přišel. Dostal hlavní cenu - Benátského lva.

Kde všude znají děti Krtka?
Doslova po celém světě. Velmi známý je v Německu, protože jsem dvacet let spolupracoval se západoněmeckou televizí Westdeutscher Rundfunk. Kromě toho je Krtek populární i v Anglii a Itálii a poslední dobou si ho oblíbily děti v Japonsku. Nedávno u mě byla japonská překladatelka Yuko, která umí česky a přeložila už deset knížek s Krtkem.

Do Krtka jste prý promítnul své vlastnosti a charakter, je to pravda?
To je tak: když herec dobře zahraje svou úlohu, obyčejně hraje sám sebe. Aniž bych záměrně chtěl, asi jsem opravdu dal do Krtka všechno, co ve mně bylo dobrého. Chtěl jsem, aby můj Krtek rozdával radost, aby si ho každý zapamatoval a mohl s ním žít celý život třeba jako s oblíbeným medvídkem z dětství. Chtěl jsem, aby byl Krtek usměvavý a roztomilý, dělal jsem ho vždycky rád a s radostí a budu vděčný, když Krtek pomůže dětem po celém světě ve všech nesnázích a radostech.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ