číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Jak to vidí

Jaromír Štětina,
publicista, spisovatel a senátor Parlamentu ČR

ZKRAJE TÝDNE

Jak hippíkovi Bergerovi ostříhali vlasy

Forman natočil Přelet nad kukaččím hnízdem v roce 1975. Navzdory pěti Oscarům byl film u nás zakázán a my jsme jezdili houfně do Budapešti, kde měli tehdy méně skalní bolševiky a neshledávali film tak nebezpečný jako naše normalizační skvadra. Bože můj, jak jsme milovali tu závěrečnou scénu, kdy Indián urve v koupelně blázince od podlahy hydromasážní blok, prorazí jím okno a utíká... Ta scéna indiánského obra svobodně běžícího k obzoru nám dávala naději, že se taky jednou z vězení vymaníme. Amerika pro nás byla symbolem volnosti.

Po večerech u vytažených kanoí a kajaků jsme o ohně vzdorovitě zpívali, nehledě na to, že Rudé právo nazývalo amerického prezidenta Reagana zločincem: Krásná Meredith, ty víš, kdo jel se bít, kdo plul na křižníku na Guadalcanal... Amerika pro nás byla, navzdory falšování dějin zemí, která za nás bojovala proti nacismu.

A znova jsme se dívali na Formanovy Vlasy a slzeli, když si dal hippík George Berger ostříhat kvůli kamarádovi své dlouhé vlasy a místo něho odejel padnout do Vietnamu. Amerika pro nás byla hrází proti nesmyslnosti totalitarismu a svoboda slova snem.

Minulý týden jsem dostal dopis od českých a amerických pacifistů. Plánují na 21. srpna, na den výročí okupace Československa v Praze demonstraci proti umístění americké protiraketové základny. Některé z pořadatelů znám, například Američanku Ariannu, žijící v Praze. Občas mi napíše dopis a upřímně tepe, stejně jako někdejší Formanovi hippíci, nepravosti světa. Tentokrát mi napsala svou dojemnou češtinou: Akce připomíná Sovětská okupace Československa. To stačilo a nikdo nepotřebuje aby další velmoc zařídil vojensky zázemí v ČR.

Nemůžu se k tomu nevyslovit. Už jen proto, že jsem brutální sovětskou agresi v roce 1968 zažil na vlastní oči a kůži. Nemůžu srovnávat noční vtržení několika set tisíc vojáků bolševického totalitního státu Leonida Brežněva se smluvními a spojeneckými návrhy jednoho z nejstarších demokratických států světa na společnou obranu.

Loni mne dívka Arianna, jejímuž odporu vůči jakémukoliv násilí beze zbytku věřím, pozvala na besedu odpůrců amerických zásahů v Kosovu, Afghánistánu a Iráku. Protože jsem jako novinář všechny tyto americké vojenské akce také viděl na vlastní oči a zažil na vlastní kůži, šel jsem tam. Mé překvapení bylo hodno mistrovské románové zápletky. Ve velkém sále proti válce protestovalo několik desítek českých a českoamerických pacifistů, většinu obecenstva však představovali zástupci Komunistické strany Čech a Moravy a Komunistického svazu mládeže.

Myslím, že je potřeba oddělit čistě altruistická protiválečná snažení od snah našich komunistů zabránit zřízení americké základny na našem území. Pacifismus, o kterém se zde zmiňuju, má kořeny v přirozeném lidském odporu k násilí, odpor našich bolševiků proti americkým zásahům ve světě a proti plánované americké základně vyplývá ze staré, několik desítek let komunisty pěstované ideologické nenávisti ke Spojeným státům. Škoda, že mladí Američané žijící v Česku našim komunistům naletěli a chystají se spolu s nimi 21. srpna zfalšovat vzpomínku na okupaci.

Možná, že by stálo zato připomenout Arianně, že to byla Amerika, která vytahovala za Evropu kaštany z ohně za první i druhé světové války, ve Vietnamu, kde padl George Berger, v Koreji, v Kosovu, v Afghánistánu a v Iráku i na Guadalcanalu, kde krásná Meredith nechala snít svého milého věčný sen, když se hvězdy stkví v ticho půlnoční.