číslo 34

vyšlo 14. 8. 2006

Titulní rozhovor

Věra Nosková, spisovatelka

V roce 1988 jste vydala svoji prvotinu, knížku poezie Inkoustové pádlo. V jedné básni píšete o svém otci jako o tom, „kterého nepotkat / je víc než osudem“. Kolik vám bylo, když od vás táta odešel?

Nemám na něj z raného dětství vzpomínky, jen dvě tři na hranici snu. Jak jsem později dedukovala z narážek a výčitek, spíš kolem rodiny kroužil, vzdaloval se, byl na vojně, pak na Slovensku, tam mi zplodil dvě sestřičky - ne že by chtěl, ale asi byl na štíru s antikoncepcí. Byl pěknej, velmi mladej a bujnej. Naši se brali, když jim bylo dvacet, a to už jsem prenatálně existovala. Tahle manželství nemají ani dnes valnou budoucnost.

Setkala jste se s otcem ještě někdy potom?

Setkala, a mám na to dost hnusnou vzpomínku. Matka mě zpracovala, že je to cizí a nepřátelskej chlap. Neprozradila mi, že na schůzku s ním ale musím, protože na mě platí alimenty. Bylo mi deset let. Schůzka proběhla v přítmí zimního odpoledne před strakonickou poštou. Ten „cizí chlap“ byl naměkko, já byla ostrá jak sekyrka, ale někde v hloubi vyjukaná. Po deseti minutách zděšený otec prchl, zahlédla jsem jeho slzy. Rozvedené matky jsou někdy pěkné potvory a manipulantky.

Nahrazoval vám tátu dědeček, ten ještě rakousko-uherský „fešák dědeček s průsvitnou kapkou u nosu“, jak o něm píšete v románu Bereme, co je?

Nenahrazoval. Byl egocentrický hezoun, ale přitom podpantofelník, neměli jsme společné zájmy. Sbližovalo nás jediné, zpívala jsem s ním, když hrál na harmoniku všelijaké staré písničky od Hašlera nebo jihočeské lidovky. Cítila jsem ale, že mi stejně jako matka zazlívá, že jsem se „povedla po tom slovenským frajírkovi“. Otce mi nahrazoval docela uspokojivě otčím, který ovšem couval před svou ženou. Měla jsem ho ráda, byl dobrák. Nějak jsem ale se svou genetickou výbavou do prostředí nezapadala, což mohlo být pro leckoho v rodině znepokojivé. Kromě jistých vloh a potřeby vidět věci nemilosrdně v jejich nahotě a nedělat si o nikom a ničem iluze jsem měla sklony k lhavosti a byla jsem tichošlápek. Ale otcovým genům vděčím za mnohé, i za potřebu psát. Později v životě jsem odpozorovala, že geny mají větší tvořivou sílu než výchova.

Jak se dětství v polovičaté rodině odrazilo na vašem pozdějším vztahu k mužům?

Matka se brzy znovu vdala, takže jsem vyrůstala v úplné, nikoli poloviční rodině. Žila jsem ale v dusném prostředí kuchyňského matriarchátu. Což nastartovalo mé soucítění s muži. To se ale projevilo až později. Jinak jsem měla k mužům vždy spíš spontánní, nekomplikovaný vztah, byla jsem na ně přirozeně zvědavá, nijak jsem je neadorovala, ale ani neponižovala. Jsem vášnivý vyznavač rovnoprávnosti. Pozoruju, že pomoc a ochranu potřebují častěji muži, jsou mnohdy psychicky křehčí než my, dožívají se kratšího věku, a přitom musí víc let odpracovat, cítí tlak společnosti i svých rodin, že by měli někým být, podávat výkony… Navrch je feministky obviňují ze všech hříchů světa. Mluvím teď o naší euroamerické kultuře. Jinde je to jinak a pro ženy někdy dost děsivé - tam by se měly feministky angažovat.

Jaká byla vaše máma? Vycházely jste spolu, když od vás táta odešel?

No, myslím, že jsem tu postavu celkem vystihla v Bereme, co je. Neumím ji ale charakterizovat v jedné větě. Ozývali se mi pak čtenáři a důvěrně mi sdělovali, že jejich matka vykazuje podobné či stejné vlastnosti a chování, takže to zřejmě není nijak vzácný lidský typ. Vztahy myslím určovalo i to, že jsem vlastně vyrůstala v chudých poměrech, v rodině s třemi dětmi. Matka pak kočírovala popichováním a výčitkami otčíma a nade všemi vládla babička - někdy laskavě, jindy drsně. Isaak Babel v jedné povídce napsal, že rodina je temná záležitost. Myslím, že jsou rodiny mnohem temnější, než byla ta naše. Jejich členové ale mají štěstí, že mezi nimi nevyrůstá budoucí psavec, který nemilosrdně vrhne do knížky to, co chtějí všichni skrýt, co nevidí, co si nepřiznají. Ne, že bych byla nějak odvážná či nemilosrdná - kdyby rodiče žili, knížku bych nevydala, na to bych neměla nervy.

Narodila jste se v Hroznětíně na Karlovarsku, kousek od německých hranic. Máte na to místo nějaké vzpomínky?

To byl poválečný pokus-omyl. Rodiče neměli kde bydlet, tak se rozjeli do prázdného pohraničí. Pár měsíců po mém příchodu na svět se vrátili do Strakonic, protože otec v pohraničí nenašel práci. Bydleli pak s matčinými nervními rodiči v malém holobytě. Po únorovém převratu prý otec nechtěl pochopit, že s jeho snem - mít soukromou radioopravnu - je konec. Vlastnil na čtyřicet beden součástek a uměl z nich vyrobit radiopřijímače. Součástky získala jeho mamička za války, dala za ně vykrmené prase, riskovala za „šmelinu“ život. Otce přitahovalo všechno, co souviselo s elektřinou. Uměl opravovat jakékoli elektrospotřebiče, později dokonce opravoval poruchy na elektrickém vedení, měl mačky a šplhal po sloupech. Vymyslel prý také elektrickou mucholapku, za což byl ženskými v naší rodině vysmíván. Projekt tedy nedotáhl do konce. Před několika lety jsem se dozvěděla o vynálezu elektrické mucholapky, zřejmě od slaboproudaře, kterého baby v jeho okolí za „pitomý nápad“ nezpražily. Ale abych se vrátila k otázce: na Hroznětín pochopitelně žádné vzpomínky nemám. Jednou mě tam můj muž dovezl, takže vím, jak to městečko vypadá. Byla jsem tam prý ale pokřtěná - na nátlak slovenských prarodičů. Babička tam dokonce přes celou republiku dojela, byla mi kmotrou. Nebylo to nic platné, vyrostl ze mě neznaboh.

Jaké byly Strakonice, když jste se do nich přestěhovali? Maloměsto, kde si všichni viděli do talířů, anebo se tam daly hrát soukromé hry, do kterých za vámi žádní fízlové nemohli?

Jako v každém maloměstě se i tam lidi zajímali o soukromý život druhých. Pro leckoho je to odpuzující představa, ceníme si přece svého soukromí a je nám protivný vlezlý soud sousedů nad námi, ale na druhé straně je to šmírování pochopitelné. Říkám tomu šimpanzí syndrom. Tohle prostě vyšší primáti dělají. Žijí ve větších skupinách, mají svoje prestižní tanečky, hierarchii, vytvářejí komploty, sledují jeden druhého, přelévají se mezi nimi sem tam emoce. Společenský život má i výhody, jedinci se mohou jeden od druhého leccos naučit, skupina je bohatá součtem umu a bystrosti některých svých členů. Tak to funguje v menších městech a na vesnici. Velkoměsto je vlastně nepřirozený útvar, ale mnozí jsou na něj už adaptovaní a využívají jeho výhod. Člověk, který žije rád ve velkoměstě, je nějak jiný než spokojený venkovan. Ale i v maloměstech se najdou uzavřené rodiny, o nichž toho okolí moc neví. Když neví, aspoň si domyslí, a nebývá to laskavé hodnocení.

Studovala jste ve Strakonicích?

Střední všeobecně vzdělávací školu. Neříkalo se jí gymnázium - to byl zavržený výraz z první republiky - a neměli jsme se pokládat za studenty, ale jen za žáky. Kuriózní byla praxe v katovickém jézédé, jezdili jsme tam celý první ročník každý pátek a starali se tak trochu o krávy, telata, prasata, pleli řepu, sbírali brambory. Také jsme se ale kočkovali na seně a u malých bejčků s kudrnami na čele tajně pili levná ovocná vína. Jezdil s námi náš třídní, mladý skvělý kantor, kamarádský a bystrý, kterého vystřídala učitelka biologie stejných kvalit. Tehdy probíhal experiment, který nás měl kdožvíproč přiblížit výrobě, takže biologická třída jezdila do polí a technická třída makala v Čezetě. Můj mladší syn už směl říkat své škole gymnázium a každý pátek - namísto našeho kydání hnoje - měli výuku v angličtině.

Rozchod s rodinou líčíte celkem dramaticky. Pokud je Bereme, co je autobiografií, pak jste prošla blázincem i bezdomovectvím - to jistě byla podstatná zkušenost…

Drama to bylo. Ale ta zkušenost mi byla dobrá leda tak k napsání knížky. Protože co se z takového zbytečného trápení dá vyvodit? I když - asi se tím prohloubila schopnost mého soucítění. Zpětně trochu obdivuju, trochu nechápu svou odvahu vypadnout ze dne na den z rodiny a ocitnout se plná hořkosti na dlažbě maloměsta. Musela jsem být hodně zoufalá a rozzlobená.

Měla jste na konci 60. let, kolem srpna, nějaké revoluční nálady? Třeba házet Molotovovy koktejly po okupantech, nebo aspoň kouřit trávu…

Tehdy jsem bydlela v Písku. S armádou jsem nebojovala a o existenci trávy tehdy ještě nevěděla. Myslela jsem hodně na budoucnost, představovala si různé scénáře dalšího vývoje. Pár měsíců jsem byla přesvědčená, že vojska tak do pěti let odtáhnou a my zase trochu zvedneme hlavu a budeme - méně nápadně, plíživě - pokračovat v jakési demokratizaci poměrů. Přemýšlela jsem, jak k tomu přispět; ne že bych na něco přišla. Bylo mi jedenadvacet, a protože jsem zrovna žila s jedním sociopatem, měla jsem co dělat, abych zvládala osobní život.

Dotkla se vás kontrarevoluce v něčem osobně? Uvažovala jste třeba, že byste odešla z republiky?

Deprimovala mě, protože mám extrémní potřebu svobody. Všechno, co jsem nenáviděla - faleš, křiváctví, žvanivost, manipulace, mstivost, bezpráví - nabývalo vrchu. Bezpáteřní hajzlíci stáli na startu svých kariér. V mém osobním životě se toho moc nezměnilo, protloukala jsem se dál, jak se dalo, bez podpory příbuzných či přátel, ale obrazně lze změny v mém životě popsat takto: zplihla mi duše, ztmavlo mi nebe i budoucnost. Usadila se ve mně nenávist k vrchnosti. Na odchod z republiky mi chyběla odvaha a připravenost - neměla jsem žádnou odbornost, neuměla jazyky, jen trochu německy a rusky, plat nevyučené aranžérky mi stačil tak leda na jídlo a na podnájem, ani bych nedokázala ušetřit na cestu k hranicím. Také bylo děsné, že kdo utekl za hranice, nemohl se vrátit bez rizika, že ho tu zavřou. A já byla fixovaná na jihočeskou krajinu, snila o Praze a milovala češtinu.

Co jste dělala v 70. letech?

Zakládala rodinnou buňku, vychovávala děti, žila s rodinou v otřesném přístřeší - bez koupelny, s černou plísní v koutech a se záchodem sdíleným s podivínskou sousedkou - a pracovala v mateřské škole. Psala jsem přitom básně. Sbírku jsem nabídla jihočeskému nakladatelství Růže. Ležela tam šest let, to byla pro neprominentní psavce normální čekací lhůta. Začalo se jednat o tom, že sbírku vydají, lektorské posudky vypracované profesory z českobudějovické pedagogické fakulty byly příznivé, jela jsem dokonce na schůzku s nimi; byla to náročná procedura. Knížka pak už jen čekala v tiskárně, až na ni přijde řada. Najednou se změnil šéfredaktor toho nakladatelství, objevil se nějakej Podlaha. Několik knížek z edičního plánu vyhodil - včetně mé. Prý kvůli církevním symbolům. No, jsem ateista, ale jedna báseň byla inspirovaná varhanním koncertem v kostele, pak někde trčelo slovo kříž… Ten člověk si chtěl prostě vydávat především své knížky a pak knihy svých kámošů. Neměla jsem smlouvu, marně jsem se jí po těch šest let domáhala. Říkali mi, že ji dostanu, až kniha vyjde. S básníky-straníky se jednalo ovšem zcela jinak. Byla to křivácká doba. No ale lidem se tehdy stávaly mnohem horší věci.

Tou sumou profesí, které čtu na obálce Bereme, co je, jste prošla za normalizace? Aranžérka, textilní dělnice, servírka, osvětová pracovnice, noční vychovatelka, učitelka v mateřské školce…

Ne, to je výčet za celý život. Brala jsem, co bylo. Profesi učitelky v mateřince jsem zvolila, když jsem se stala matkou: myslela jsem, že bude výhodné mít své děti při práci poblíž. Ale předpoklad se nesplnil. Když synci občas onemocněli, honem jsem je pokaždé musela odvézt k babičce do Strakonic - moje třída by se totiž musela rozdělit mezi ostatní, už tak přetížené kolegyně. Nevydržela bych pak mezi nimi, i děti ve školce by byly stresované, v jedné třídě jich totiž bylo víc než třicet. Takže se stávalo, že jsem se věnovala cizím dětem a po těch mých se mi přitom moc stýskalo.

Jaká byla práce s dětmi? Nemusela jste jim očkovat lásku ke straně?

V mateřince se takhle neblblo. Učila jsem je smrkat, zdravit, omluvit se, jíst příborem, rozeznávat barvy a tvary, zpívat, komunikovat. Bohužel jsem ale musela absolvovat jednou měsíčně školení pro nestraníky. Věčně nás tam nabádali, ať učíme děti, aby nás titulovaly soudružko učitelko. My se tomu smály a namítaly jsme, že ta tří- a čtyřletá děcka taková slova nezvládnou, navrch nejsme soudružky. Normální komoušský Kocourkov. Jednou přišel lampasák, aby nás poučil, že imperialismus zvedá hlavu a máme tedy prý klukům dopřát hry s kulomety, šavličkami, pistolkami, aby z nich vyrostli zocelení vojáci. Smály jsme se do hrsti. Nikdo tyhle pitomce snad nebral vážně.

Jedno z těch zaměstnání bylo taky „závorářka“ - přiznám se, že nevím, co si pod tím představit…

Dnes se závory zatahují automaticky, tehdy u nich stál miniaturní domeček, kde sloužili denní a noční dvanáctky závoráři. V té kůlně měli tvrdou židli, to aby v noci neusnuli, stůl a telefon, kterým jim hlásili průjezd vlaků. Poté závorář vylezl z boudy a točil klikou, čímž spustil nebo zvedl závoru. Když vlak projížděl, museli jsme stát v pozoru s červenou vlaječkou v podpaží. Prošla jsem bezpečnostním školením, kde nám hlavně ukazovali fotky hnusných úrazů po střetu s vlakem. Těšila jsem se, že po třech měsících dostanu režijní jízdenku a budu vlakem křižovat republiku za mizivej peníz. Líbilo se mi taky, že budu v práci vlastně sama a budu si moct sem tam napsat veršík. Nějak mi ty sny a kalkulace nevyšly, což popisuju v povídce Dřeváky klapal lesní vlak v knížce Je to hustý.

Kdy jste odešla do Prahy? Jaký měl ten přesun důvod?

O zakotvení v Praze jsem se pokusila několikrát, povedl se až pokus v roce 1973. Po Praze jsem nezřízeně toužila snad od pěti let, kdy jsem ji poprvé navštívila během nepovedeného, euforického únosu otcem.

Jaké bylo objevování hlavního města? Máte dodnes v Praze nějaká „svoje“ místa?

Nadšené, blouznivé, šťastné. Ale poznala jsem i tehdy deprimující panelákové sídliště, moje první školka byla na Proseku. Mapuju stále široké okolí Hradčan, chodím na Kampu, do Troje, nejčastěji do Stromovky, kterou mám za rohem, procházím ráda Letenské sady, Národní třídu… „Mých“ míst je mnoho. Ta hojně navštěvovaná turisty ale raději procházím na podzim či na jaře a ve všední dny.

Vracíte se dneska do Strakonic? S jakým pocitem?

Nikoho tam nemám, už tam téměř nejezdím. V místní knihovně ale vždycky křtí moje knížky, mám ve Strakonicích své čtenáře. Při návštěvě městečka mám pocity klidné a střízlivé. Knihou Bereme, co je jsem se totiž mimoděk zbavila jistých vzpomínek, jsou v ní zakonzervované, na ulicích městečka mě už dávno nepřepadají. V městě mého dětství a zeleného mládí se toho dost změnilo, komoušské vládnutí napáchalo v urbanistice velké škody. To, co udělala knížka Bereme, co je s mými vzpomínkami, jsem nečekala, překvapilo mě to. Vysvětluji si to asi takto: literatura je přes svou eventuální autenticitu umělá věc, život úplně nekopíruje, ale přitom má mnohdy sílu být přesvědčivější, sugestivnější než realita. To, co jsem napsala, překrylo a trochu asi zkreslilo reálné zážitky, takže už si marně snažím představit, jak to či ono probíhalo doopravdy. Jsem lapena v pasti své vyprávěcí mánie.

Po devětaosmdesátém jste se živila jako novinářka - co vás k novinařině přivedlo?

Touha živit se psaním a potřeba žít po změně režimu naplno společenskými proměnami a problémy. Tušila jsem, že žurnalistika vyhovuje mé povaze, mám ráda pestrost, změnu, kontakt s novými lidmi a tématy.

Odkud se vzala novela Ten muž zemře? Bylo těch absurdit v práci na vás najednou tolik, že jste potřebovala ventil?

Psát pro mě není ventil nebo nějaká psychoterapie. Když mám v hlavě nosné téma, figury, reálie, mám chuť „z toho něco udělat“. Nepláču přitom nad světem, natož nad sebou, psaním se chci také bavit, i když leckdy pochmurně. Je to jakási intelektuální hra - tím ovšem nemyslím nic nepoctivého, povrchního. Většina jakéhokoliv umění vzniká z hry a vášně. No a absurdity jsou tím správným materiálem pro literaturu. Ten muž zemře popisuje pokleslou novinařinu a její redakční zákulisí. Vlastně jsem své zážitky a příběhy rozdělila dvěma postavám - mužům novinářům. Jeden je introvert a druhý je jeho opak. Byla to moje první próza, šlo spíš o literární rozcvičku. Už tu knížku znovu nevydám, musela bych ji celou přepsat, rozšířit a taková práce by mě nebavila.

V roce 2002 jste se žurnalistikou skončila. Začala jste cítit, že chcete víc psát, nebo jste byla prostě po těch víc než deseti letech unavená?

Důvodem bylo obojí - a navíc, proč bych to tajila, přišel vysněný důchod. Už jsem se ho nemohla dočkat, věděla jsem, že se „vrhnu na psaní“, že můj život dostane konečně tu správnou barvu a chuť.

V knížce Je to hustý jste publikovala kromě povídek taky fejetony. Byl pro vás fejeton ideálním žánrem, protože se pohybuje někde na hranici mezi beletrií a publicistikou?

Ano. Byla to také zkouška umu, jak na malé ploše sdělit maximum, navrch s nějakým espritem. Fejetony mě vedly k sevřenému a cizelovanému jazyku, k stručným metaforám. Docela mi psaní fejetonů chybí. Ale nejsem teď s žádnou redakcí v kontaktu.

S poezií jste nadobro skončila?

Propašovala se mi po kapkách do prózy. Ale psát básně bych už asi nedokázala. Bylo to jisté období, které mám asi za sebou. Alespoň poezii čtu.

V roce 1995 jste spoluzaložila Český klub skeptiků Sisyfos - co má ten podnik za cíl? Když jsem se dočetl, že jste kdysi udělili nějakou cenu Ivo A. Bendovi, který je v kontaktu s Vesmírnými lidmi, zapochyboval jsem, jestli v tom je víc než recese. I když nic proti recesi, ta se hodí vždycky…

Jsme občanské sdružení napojené na skeptické hnutí, které existuje téměř ve všech zemích světa od evropských zemí, Ruska přes Spojené státy, Austrálii, Nový Zéland, snad jen kromě centrální Afriky. Naše myšlenky a pochybnosti přitahují často vědce, pedagogy, novináře, psychology a lékaře, je mezi námi pět nositelů Nobelovy ceny, členem byl třeba i Isaac Asimov. Propagujeme kritické myšlení, snažíme se šířit vědecké poznatky, vystupujeme proti matení veřejnosti šarlatány, kteří se zabývají esoterickým a okultním byznysem. Pomáháme chránit spotřebitele před nabídkou podvodných služeb, pomůcek a přístrojů, a těch je poměrně dost. Naším členem se může stát každý, kdo dává přednost rozumu před vírou v zázraky. Český klub skeptiků Sisyfos uděluje jednou ročně posměšnou cenu Bludný balvan lidem, kteří se zvlášť vyznamenali v šíření blábolů či v prodávání podvodných přístrojů a produktů. Že v síti uvízl i kontaktér s mimozemšťany Ivo Benda, patří spíš k zábavnějším stránkám naší každoroční taškařice. Na druhé straně ten pán nevzbuzuje jen bujné veselí, ale i jakousi až halucinační víru jeho četných příznivců.

K čemu všemu jste skeptická?

Mírná skepse je páteří mého přístupu téměř ke všemu. Vyvažuje ji ale nejspíš schopnost radovat se, nelitovat se, vnímat silněji veselejší stránky života. Snažím se s tou skepsí okolí neobtěžovat, je především součástí mého vnitřního dialogu.

A co feminismus, který jsme zmínili - vyplatí se skepse i tady?

Feminismus má základ v humanitě, v potřebě pomoci slabším, utiskovaným, znevýhodňovaným ženám. Jeho bojovnosti je zoufale zapotřebí v mnoha zemích, v kulturách a náboženstvích, kde se se ženami zachází hůř než se zvířaty. Trvám ale na tom, že v euroamerické kultuře kopou feministky do otevřených dveří. Těch věčných výzev, i od mužů, aby se ženy angažovaly v politice a v řízení státu a různých společností, přestože ony na to většinou kašlou, je jim milejší rodinný mikrosvět… Proč ne? Je to jejich volba. Ukřivděné fňukání feministek v naší kultuře přispívá k tomu, že časem budou znevýhodněni, odstrkováni a pohrdáni muži, což se prý například začíná dít v Kanadě a dalších vyspělých zemích. Nesnáším jaksi plošné nářky na muže nebo na ženy. Jsme všichni především lidi a máme svou individualitu.

Dokážete brát s rezervou všechen ten humbuk, který se kolem vás strhl v posledním roce kvůli knížce Bereme, co je?

S tou mou opatrnou skepsí mi velmi pomalu docházelo, že se mi knížka snad přece jen povedla, nebyla jsem také na úspěch trénovaná, zvyklá. Nebudu se ale jen skromně uculovat, přiznávám, že úspěch přijímám s velkou radostí a že mě teď ještě víc baví psát. Nevím, jestli bych ten zájem o knížku a autorku nazvala zrovna humbukem. Nedělám si ale iluze, byla jsem dlouho zaměstnána v médiích, a tak vím, že o nové „elementy“ a jevy prostě bývá zájem, než se okoukají nebo zklamou. Víc mě berou reakce čtenářů, kteří mi většinou elektronicky sdělují, jak jim knížka pomohla, potěšila je, nějak je zasáhla. To kulím oči, jásám, jsem dojatá a říkám si, že psaní má smysl, že literatura má sílu propojovat lidi, povzbuzovat jejich citlivost. Příběhy jiných lidí obohacují o nové myšlenky a pocity náš vnitřní svět. Proto je literatura nenahraditelná; nemyslím si, že zanikne dřív než samotná lidská kultura.

Jak je to s pokračováním Bereme, co je? Chystáte prý ne jeden, ale dva díly…

Dohodli jsme se s nakladatelem, že bude vydávat jednu mou knížku za dva roky. Ty další dva díly opravdu chceme vydat, z větší části jsou už hotové. Zdá se to rozumné, ale stejně si nejsem pořád jistá, jestli je to dobře. Na pokračování příběhu z knihy Bereme, co je čtenáři totiž už teď čekají, ptají se, kdy bude v prodeji, ale takto by mělo vlastně vyjít až příští rok. Mnohem rychleji píšu, takže jestli se něco neblahého nestane a já budu tímhle tempem pokračovat, budou se mi časem v počítači hromadit rukopisy. Mám hotové asi tak dvě třetiny třetího dílu, už z něj dokonce vyšly dvě ukázky ve dvou literárních časopisech. Sbírám materiál a promýšlím román čtvrtý, který samozřejmě už autobiografický nebude.