číslo 32

vyšlo 31. 7. 2006

Titulní rozhovor

Pavel Jurkovič, skladatel a pedagog

Které z cest, jež jste podnikl později, vám ještě podobně uvízly v paměti?

Pro mě jako věrného a oddaného ctitele evropské kultury i přírody to byly cesty do Spojených států a Kanady. Byly tři. Ta třetí trvala dva měsíce, které jsem většinou strávil v letadle, nebo v autobuse. Amerika je zajímavější, než si našinec většinou představuje. Zná ji hlavně z filmů, ale to je trochu, jako by se díval do skanzenu. Přestože ty naše cesty znamenaly pozorovatelské zážitky převážně z dopravního prostředku, byly ohromně zajímavé. Ale je velká škoda, když člověk nějakou zemi navštíví a nemá na ni dostatek času, protože tam jede hlavně za prací. A zvlášť v tomhle konkrétním případě dělal místní manažer všechno pro to, aby se čas určený pro práci nepromarnil.

Setkal jste se i s lidmi mimo svůj obor?

Samozřejmě, i s normálními lidmi.

Jak na vás působili?

Pokud je můžu posuzovat jako posluchače, byli jedineční. Člověk by těžko předpokládal, že v této zemi bude takové povědomí nebo aspoň zvědavost, jak evropská hudba třeba období středověku nebo renesance vlastně vypadala. Oni to jako národ nezažili, ale věděl jsem, že pokud jde o výzkum a hudební vědu, je zde řada vynikajících muzikologů, kteří se evropskou hudbou zabývají. Jejich zájem je tedy patrný. My jsme tam nedělali jen hudbu starou, ale třeba i Petra Ebena, takže posluchač se potkával zrovna tak s muzikou historickou jako se soudobou na stejném pódiu a ve stejném čase, aby zjistil, že existuje hudba ne stará a nová, nýbrž dobrá a pomíjivá. Ti lidé to přijímali velice vstřícně. Seznámil jsem se tam s jednou Češkou, starší paní narozenou už v Americe, oddanou vlastenkou, která si mě vlastně po koncertě přímo vybrala a pozvala mě ještě s několika mými přáteli na výlet po Kalifornii. Tamější krajina je pro nás velice nezvyklá - třeba pobřeží je místy tak poseto různými druhy květů, že vytváří jednolitý dlouhý koberec, který navíc omamně voní. Dokonce se mi stalo něco, co se prý nedaří tak často - docela náhodou jsem přímo u paty Tichého oceánu našel písečný dolar. To je útvar, který se vytvoří v moři z písku a někdy je v něm i obtisk květu. Většinou se nacházejí už rozbité, takže hostitelé považovali můj nález za mimořádné štěstí. Já jsem přitom neměl pocit, že by mě to mělo jako nadějné znamení přivést ke štěstí ještě většímu. Už ten samotný fakt byl štěstí a ty šťastné chvíle člověk musí lapat každý den. Někdy se to nepodaří, ale rád věřím na to, že žádný den není tak úplně všední. Při večerním promítání toho denního filmu se vždycky zjeví něco pěkného nebo příjemného: očarovaná momentka, náhodné setkání či nápad mířící do budoucna.

Promítáte si takhle každý den?

Každý den ne, ale dost často. Ono je dobré zvyknout si na to. Pak si uvědomíte, že i v tom nejobyčejnějším dni byl nějaký krásný okamžik - třeba když jste se na chalupě prošli dopoledne zahradou. Vezměte si kupříkladu stromy. Ty jsou moje láska. Ženy a stromy. A přátelé… Zkrátka nemine v létě den, abych se na stromy nešel do zahrady podívat. Ze včerejška na dnešek se přece nemohlo nic zvláštního stát, a přesto tam něco najdete, nebo i přispěcháte na pomoc. Svého času mi jeden zahradník na otázku, jak to se stromy udělat, aby byly plodné, odpověděl: Musíte se starat o to, aby byly krásné. A je to pravda.

Věnoval jste se a věnujete nejen historické hudbě, ale také třeba středověkému básnictví. Čím vás minulost tak silně oslovuje?

Mám rád historii ve všech jejích podobách. I v té bližší minulosti, myslím například v období renesance, baroka, se všechna umění spojovala v jedinou myšlenku, v jediný proud. Hudba, výtvarné umění, literatura, dokonce i věda, to všechno vytvářelo určitou jednotu a touhu dostupnými prostředky doby poznávat a zdobit svět. Samozřejmě nás musí těšit to, jak velice častá byla potřeba krásy. Když jsem psal novou knížku o cestách k hudbě, uvědomil jsem si, jak málo se bere na vědomí slovo krása, pojmenování věcí, že jsou krásné. I v recenzi nebo kritice, ať už literární nebo hudební, málokdy najdeme vyznání hodnotitele, že to „bylo krásné“, a přitom kvůli tomu je umělecké dílo především na světě.
Myslím, že ani když se mluví nebo píše o ženách, nemluví se o kráse jako takové, fungují tu estetické kategorie, případně míry. A ona ta krása je v něčem naprosto jiném. Osobně jsem nikdy nechápal, jak lidé můžou obdivovat třeba jistou americkou herečku nebo modelku. Mně se oproti obecnému vkusu, který se samozřejmě šíří skrze média a je to málem příkaz, co máme považovat za krásné, líbí něco úplně jiného. Pokud jde o ženu, je ta krása v očích, v určitých gestech, ve způsobu, jak si češe vlasy, v podobě mluvy a jiných jednotlivostech. To, že se lidé do sebe zamilovávají, není dáno měřítky, jimiž se řídí poroty posuzující královny krásy. A na co taky věřím, je určitý magnetismus. Prostě vás to táhne k určité osobě takovým způsobem, že jsou lidé, kteří ztrácejí hlavu, a já jim to nemám za zlé. Třeba pak procitnou, a někdy je to procitnutí téměř tragické. Ale buďsi, v každém případě to bylo tak silné, že ačkoliv věděli o negativních vlastnostech svého protějšku, šli hlavou proti zdi za tím půvabem a krásou a nedbali na varování celého okolního světa.

Ale i přes tu tragiku zůstává obohacení o celý jeden svět, který vám už nikdo nevezme.

Jistě, já zrovna patřím k těm tvorům, kteří jsou nepoučitelní a můžou stejnou chybu dělat podruhé i podesáté, jsou ale lidé snadno poučitelní a cílevědomě, až přímo rozkošnicky pragmatičtí. Ti mají všechno spočítané, samozřejmě i na peníze. A stejně se pak bohužel měří nejen ženská krása, ale právě i umění. Opět ne podle toho, jestli je skutečně krásné, ale mediálně známé.

Pomáhá vám krása a historie a krása v historii hodnotit současnost a bránit se případným negativním skutečnostem?

Když máte určitou míru hodnot, tak ani nepřipadá v úvahu, aby člověk hodnotil vysoko něco, co se jaksi nevyrovnává s tím, co považuje za krásné. To vůbec neznamená, že bych třeba neocenil to, co dnes vzniká. Jeden z nejkrásnějších pocitů, které znám, je ten, když se potkám s dílem, jež je opravdu krásné, a můžu říct: Člověče, ty jsi udělal něco tak pěkného! Jsem šťastný, že v mé generaci, ale i v té mladší jsou lidé, kteří jsou i dnes schopni jinými prostředky myšlení hudebního nebo výtvarného vytvářet věci, před nimiž se skláním, neboť se směle řadí k těm, které už historie ocenila. Samozřejmě, že se ta míra hodnot může během života proměňovat - čím víc má člověk estetických zážitků, tím je jeho pohled bohatší a snáze i lépe chápající.

Spojujete ve své tvorbě - i v životě - duchovní a světské prvky s přirozeností, která má zřejmě původ v pevně zakořeněné tradici venkovského života vašeho rodiště. K jejím nejbohatším zdrojům patří lidová slovesnost, a především lidová píseň. Nevadí vám dnešní umělá zpracování lidové písničky?

Pokud jde o lidovou písničku, tak pro mě je to otázka dávno vyřešená. Já jsem se s ní narodil, protože mi ji sdělovala v dětství už moje mamička a měl jsem ji neustále kolem sebe. Hrála samozřejmě také určitou úlohu společenskou, vytvářela jakousi představu svátků, i když to je něco, co muzika dělá dodnes. Člověk se potom během života rád setkává i s jinou hudbou právě proto, že dost důkladně poznal hodnotu lidové písničky. Její krása spočívá v jejím ustrojení, ale i tady naštěstí zůstává záhada, z čeho vlastně ta krása roste. Velice důležitý je první motiv - všimněte si, že když někdo slyší pouze začátek písničky, umí si snadno představit, jaká písnička to bude. Ale její největší půvab je v tom, že opravdu patří všem. U soudobých šlágrů všeho druhu je vždycky brán v potaz především interpret. To u lidové písničky neplatí, i když ji často slyšíme od někoho známého. Takoví zpěváci mají jen zvláštní dovednost, že jsou schopni předávat ji druhým a přinášet její poselství natolik výrazně, že ji lidé nejen vezmou, ale jsou nakloněni i tomu se ji naučit. A jestliže se dnes utvářejí některé kapely nebo skupiny, které se její původní podobě vzdalují, tak to není žádný hřích. Lidová písnička patří všem, tedy i jim, ale stejně by tu měla platit otázka jakéhosi vkusu a nevkusu. Pocitově skutečně existují určité hranice, za něž by se jít nemělo, například ctít píseň v její původní podobě i textově. Některé texty lidových písniček jsou přece jedinečná básnická díla.

Má lidová písnička budoucnost?

Myslím, že ano, protože i ve vážné muzice velkých skladatelů dneška je patrné, jak se mnozí z nich odklánějí od současných proudů hudebního myšlení a tvoření a občerstvují své síly v lidovém materiálu své země. Dokonce tím i za sebe i za muziku profitují, přinášejí hudební poselství, které nutně musí být jiné než třeba před sto lety, ale najednou se tam objevují jisté principy, jež je spojují s tradicí a s posluchačem. V tom vidím budoucnost lidové písně, ale především má také tu krásnou vlastnost, že sdružuje lidi. Je důležité si představit, že ji skládal naprosto obyčejný venkovský člověk, který byl obdařen určitým hudebním nadáním, ale hlavně žil v přírodě a uměl se kolem sebe dívat. A to umění dívat se kolem sebe je v lidové písničce poučením, které už překračuje hranici funkce lidové písně vůbec, protože z toho je opravdu patrné, jak je veškeré dobré umění - nejen to lidové - napájeno jednak ze zdrojů tradice a jednak z pozornosti k životu.

Co pro vás znamená lidský hlas?

Lidský hlas, nezávisle na zpívaném, jako prostředek komunikace mezi lidmi je něco, co cením velice vysoko. Třeba jeho charakter - je to zázrak, že z těch miliard lidí na světě má každý člověk trochu jiný odstín hlasu! Jsou lidé, kteří mě svým hlasem doslova obluzují. Cítím, jak mi to na šedé kůře mozkové podivným způsobem vibruje, kolikrát přestávám poslouchat i smysl sdělení a jsem šťastný jen přítomností toho hlasu. A kultivace hlasu, která má své špičky ve vrcholovém zpívání, je něco, co by si měl člověk pěstovat. Mně se přihodilo, že jsem zčásti o hlas přišel, dokonce vinou doktorů, ale přece jen ta základní charakteristika zůstala dodnes. Samozřejmě je znát určitý rozdíl, když posloucháte některé záznamy z dávnějších dob. Ale je to také dáno tím, že hlas přirozeným způsobem stárne, je v něm zaznamenáno to, co člověk prožil, stejně jako v lidské tváři. I lidský hlas má svoje vrásky, které můžou zdobit - jako by už jeho charakterem vystupovala když ne moudrost, tak bohatší životní zkušenost.
Proto je vlastně rádio nejmilejším médiem, které znám. Noviny už skoro nečtu, ale rádio ještě pořád poslouchám, zvlášť tehdy, když v něm povídají lidé, o nichž vím, že prožili zajímavý život či něco umějí. Nebo divadelní či rozhlasovou hru s kumštýřskými hlasy, které jsou tím pěknější, čím víc mají vrásek - člověk jim víc věří. Budiž chvála lidskému hlasu, a ještě víc v tom případě, když je schopen sdělovat něco podstatného a zajímavého. Pak se přihodí, že je pro vás jako pro posluchače rozhlas skutečným partnerem. Neodpustím si tedy pochválit Český rozhlas, kterému jsem byl věrný a jsem věrný dodneška už nějakých čtyřicet let jako autor a ještě déle jako posluchač.

Přijímáte život skutečně jako dar. K takové pokoře člověk většinou dospívá zkušeností, ale u vás mám pocit, že jste se s ní už narodil.

Ať to není považováno za sebechválu ani za chválu nekritické vstřícnosti vůbec, ale celý život jsem se snažil o jednu věc - abych si s lidmi rozuměl, a to i tehdy, když se to zpočátku třeba nezdálo. Měl jsem možná v tomhle směru velké štěstí, jež bylo dáno už v mé kolébce a u mé mamičky, která dokonce říkala: Kdo tebe má rád, toho já mám taky ráda. Tím je řečeno, že člověk nemá příliš posuzovat, ale hledat v druhém spíš to dobré. Asi bych nebyl schopen žít ve světě, kde bych měl potkávat lidi, kterým bych nemohl říct dobrý den. Může to být považováno i za slabost, ale pro mě je to moc důležité, protože každý kontakt s člověkem jakéhokoliv druhu je jakýsi pokus vést s ním dialog. Taky si myslím, že je nutné snažit se odpouštět, dokonce někdy říkám povzbudivě: U mě máš všecko už preventivně odpuštěno. A je zvláštní, že i tehdy, když to někdo vezme jako vtip nebo zpestření komunikace, tak to ve skutečnosti vůbec neznamená, že bude zneužívat vaší dobroty. Naopak, lidé, kteří jsou si vědomi té tolerance, na něco takového vstřícně přistoupí, pokud to chápou jako výzvu a je v nich ona příslovečná jiskra boží. Je to určitý způsob obdarování a člověk by měl rozdávat, pokud může. I dobré slovo je dar.