číslo 32

vyšlo 31. 7. 2006

Dívejte se

Středověku vévodily humor, láska a smrt

Čtvrtek 10. srpna, ČT 2, 21.40

Oproti skeptickému pohledu ve Felliniho nedávno vysílaném Satyrikonu zdůrazňuje Pasolini ve svých historických příbězích radostné pocity, které přináší smyslné opojení, sex se mu stává zábavnou hrou, jednou idylickou, jindy zvážnělou, ale vždy přitakávající myšlence, že života se má plně užívat. Dekameronem Pasolini vytvořil první část volného cyklu přepisů slavných literárních předloh s výraznými erotickými podtexty, tak zvanou „trilogii života“, kterou spatříme celou - v dalších filmech se inspiroval anglickými Canterburskými povídkami a arabskými Pohádkami tisíce a jedné noci.

Zatímco Fellini umně stylizoval svou představu antiky až do jakýchsi oživlých skulptur, Pasolini naopak upřednostňuje až bizarní živelnost plebejského prostředí, akcentuje jeho blátivost, zatuchlost, vyloženě jej těší domýšlet podobu středověkého světa, který měl zcela jiné starosti než dbát o hygienu. Všimneme si Pasoliniho záliby v nezvyklých, často všelijak deformovaných lidských tvářích (včetně chrupu!), režisér se vlastně pokouší domýšlet, jakému humoru mohli holdovat lidé 14. století - i proto upřednostňuje často drastické motivy a morbidní situace.

Pasolini často volí prostoduše žertovné epizody, které se vyžívají v okázalé lascivnosti (třeba povídka o klášterním zahradníkovi, jenž se vzbouří proti náruživosti řádových sester - tomuto příběhu předcházela čtená povídka ze stejného prostředí o přistiženém knězi a jeptišce - nebo „naivistická“ milostná scéna s mladičkými milenci na balkóně, případně zaklínání ženy v kobylu chlípným mnichem). Nechybějí ani nechutnosti: například milování chtivý kupec Andreuccio skončí okraden v latríně, aby se nakonec i na něho štěstí přece jen usmálo - poté, co okusí napínavé příhody v hrobce a se zloději. Režisér však zachází ještě dál, akcentuje tragické prvky, které překrývají původní rozvernost.

Jednotlivé příběhy velice volně propojuje přítomnost dvou rozdílných mužů - nejprve je to šejdíř, vrah a smilník Ciappalletto, zosobnění prospěchářského cynismu. Dokonce se stane protagonistou jedné epizody, v níž se důvěřivému knězi vyzpovídá tak dojemně, že jej rozpláče svou údajnou bezúhonností, navíc označen za bezmála svatého muže. Později se připojuje malířský mistr (sám Pasolini), jenž spolu s několika pomocníky zdobí stěny chrámu. Když nástěnné fresky v chrámu dokončí (se slovy, že lépe je o umění snít, než mu vtiskovat konečný tvar), uzavírá se pozvolna i film.

Dekameron tvoří v Pasoliniho tvorbě jakýsi přechod mezi meditativními podobenstvími (Teoréma) a barvitou evokací sexu jako nejdůležitějšího pudu určujícího lidskou existenci. Povšimneme si zřetelné pózovitosti, s jakou jsou předváděny staticky koncipované „živé“ obrazy na způsob jevištních výstupů, nesoulad vnášejí i provokativně stylizované kostýmy (třeba barevně kontrastní oděv chaplinovsky bezelstného Andreuccia), zcela se vymykající ze zvolené doby. Tento rys se ostatně prolne i do Pasoliniho příštích děl.

JAN JAROŠ