číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Rozhlas na prázdninových stezkách jistot

Každý rok se trochu bojím prázdninových měsíců. O čem vůbec psát, když se to v rozhlasovém programu hemží jenom rozmanitými, zvláště ovšem osvědčenými a v dobrém smyslu atraktivními reprízami, o jejichž posluchačský zájem, ohlas a úspěch není třeba nikterak usilovat, ten je dopředu dán, a rozhlasové redakce se tedy většinou spokojují s výlety do archívu, zatímco své dramaturgické novinky si schovávají až na počátek podzimní sezony! Zkrátka nihil novum - a nejinak tomu bylo samozřejmě už v prvním prázdninovém týdnu tohoto roku. Ale ovšemže, zase nic proti těm reprízám, zvlášť když jde o skvosty, které už dávno vstoupily do rozhlasové legendistiky. Na tak rozkošných četbách na pokračování, jakými jsou třeba klasičtí Poláčkovi Muži v ofsajdu s Karlem Högerem, Rudolfem Deylem ml. a dalšími z roku 1954, případně i na neodolatelných výkonech „doylovské“ dvojice, Miloše Kopeckého a Rudolfa Hrušínského, v cyklu dramatizací holmesovských detektivních příběhů, natočených koncem let osmdesátých, si přece mnohý posluchač rád pochutná třeba i po několikáté!

Mnohé další slovesné reprízy (jako například sobotní „barcelonská“ Víkendová příloha), a málem všechny pořady premiérované, se v tom týdnu nesly, jak jinak taky, ve znamení témat poutnických a cestovních. Posluchačským zájmem z minulých let už dostatečně ověřené Výlety s Vltavou, které pro každý všední prázdninový den tradičně připravují regionální rozhlasová studia, odstartoval letos plzeňský redaktor Ondřej Vaculík nadprůměrně invenčními reportážemi ze svého putování po Slavkovském lese za nádhernou přírodou, za minerálními prameny, za historií i za osudy jeho obyvatel; také Pohyblivý svátek Jana Tůmy si pořídil nové „toulavé boty“, a ani sobotní Souzvuk nezůstal stranou, verše znamenitého italského básníka Dina Campana nás v něm zavedly na virtuální břehy Středomoří…

Stále tu ovšem většinou hovořím o pořadech povýtce oddechových, relaxačních, nenáročně lehkých. Na vrcholu mých posluchačských požitků se však kupodivu ocitla série pořadů vlastně dost „neprázdninových“, ba myšlenkově náročných a závažných! Na cestu do Albionu za Williamem Shakespearem jsme si totiž museli do batohu přibalit i trochu hlubší zvídavosti a chuti objevovat i nové krajiny ze zeměpisu ducha. Kdo se však k tomu odhodlal, nemusel nijak litovat. Hovořím tu o dalším devítidílném pokračování cyklu Divadlo Svět, v němž skvělý shakespearovský překladatel a vykladač, profesor Martin Hilský, opět, tentokrát už potřetí, provádí každou středu v 16 hodin vltavské rozhlasové posluchače galerií postav velkého Alžbětince. Pro jeho první část si Hilský zvolil nejrozlehlejší a dějově snad nejsložitější Shakespearovo dramatické dílo, Jindřicha VI. V této třídílné, ve svém celku jen málokdy na divadle uváděné historicko-politické fresce před námi panoramuje hotový karneval vražd a nekonečně absurdních krvavých grotesek, všechny ty až hraniční hrůzy, jimiž byla přeplněna jak poslední léta anglo-francouzské „Stoleté války“, tak i pozdější bezohledné boje o moc a o královský trůn mezi rody Yorků a Lancasterů v tzv. válce Růží. Myslím, že by se sotvakomu podařilo na ploše pouhých třiceti minut třebas i jen nahrubo převyprávět všechny ty neobyčejně komplikované a pro posluchače-neanglisty tak málo známé a odlehlé propletence anglických dějin, v Shakespearově podání navíc rozhemžené do pestré strakatiny drobnokresebných výstupů. Je nutno se tedy opět sklonit před vykladačskou virtuozitou Martina Hilského, který se dokázal se svým obtížným úkolem vyrovnat přímo mistrovsky: nejen že přehledně zpřítomnil základní dějové osy dramatu a rozlišil přitom mezi podstatným a jen koloritním, ale zároveň plasticky (i se svým typickým, osobním, a proto i tolik „infekčním“ zaujetím) evokoval i dobovou atmosféru, významy a funkce, které „dynastické příběhy“ z anglické minulosti naplňovaly v dramatikově současnosti, zaujal charakteristikami podstatných postav dramatu a nejrůznějších motivací jejich chování a činů, přiblížil některé postupy Shakespearovy dramatické poetiky a techniky, občas vsunul do historizujících pohledů i nenápadný „aktualizační“ přípodotek - a ještě mu přitom zbyl čas i na uvedení několika klíčových dramatikových dialogů! Moc se nedivím oněm posluchačům, a bylo jich nemálo, kteří si pokračování tohoto cyklu na autorovi i na rozhlasové dramaturgii doslova vyprosili. Není to skutečně malá věc, když někdo dokáže tak „těžké“ téma pojednat natolik poutavě i jaksi „nalehko“, že se jeho text v jedinečné symbióze s jeho nenahraditelně osobitým interpretačním výkonem dá se zaujetím a soustředěně poslouchat i v těch letošních třicetistupňových vedrech.