číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Iracionalita versus rozum

Friedrich Dürrenmatt (1921 – 1990), nejvýznamnější švýcarský autor 20. století, byl i ve svých prózách bytostným dramatikem. Napětí - tedy to, co Emil Steiger, jeho krajan, současník a proslulý literární vědec, považoval za základní charakter dramatu (zatímco u epiky je to schopnost evokovat představy) - prostupuje nejen Dürrenmattovými dramatickými díly, díky nimž se stal světově slavným, ale také všemi jeho prózami. Soudce a jeho kat, novela z roku 1950, patří k  jeho nejlepším. Jejím protagonistou je starý, těžce nemocný komisař Bärlach, který se s vědomím blížícího konce snaží na pozadí vyšetřování smrti jednoho ze svých podřízených vypořádat zároveň i se zločincem, o jehož mnoha těžkých vinách ví, nikdy mu je však zatím nemohl dokázat. Próza budovaná jako drama (Dürrenmatt na jejím základě vytvořil i stejnojmennou rozhlasovou a hru a v roce 1979 byla také zfilmována) používá k vyvolání napětí především to, co Aristoteles nazýval anagnorizí - „změnu poznání“. Aniž by autor rezignoval i na další prvky, jimiž lze napětí vyvolávat - tj. především na dramatické situace -, postupné poznávání pravého stavu věcí a historie jednotlivých postav je pro něho prostředkem hlavním. A stejně příznačným, jako je jeho uhranutí tématy zla a náhody. K nim se ve svém díle neustále vracel (dominují například i v jeho nejslavnějšímu dramatu, Návratu staré dámy) a při jejich iracionalitě z nich přitom činil základ všeho, co ve svých příbězích nechával postavy racionálně řešit a vysvětlovat.

Interpretem starého komisaře Bärlacha, jenž takřka na smrtelné posteli se s těmito dvěma iracionalitami střetává a chce nad nimi svým pronikavým a bystrým rozumem zvítězit, se stal Rudolf Hrušínský. Je to jedna z jeho nejskvělejších rolí. Když ji roku 1993 vytvářel, měl už ke smrti blíž než jeho postava. Zatímco Barlach se přes svou těžkou nemoc stál hrdinou ještě další Dürrenmattovy prózy Podezření, Rudolf Hrušinský zemřel nedlouho po té, kdy režisér Josef Henke tuto kriminální novelu, dramatizovanou Jaroslavou Strejčkovou, dostříhal. Na tom, že se jedná o jednu z nejpůsobivějších inscenací, jež byly v rozhlase natočeny, mají ovšem své zásluhy i další interpreti. Jmenujme alespoň Václava Postráneckého, Miloše Hlavicu, Otomara Krejču a Josefa Červinku. Opomenout nelze ani hudbu Johanna Sebastiana Bacha, jež její hloubku dotváří. Právem byla tato nevšední „audioinscenace“ zařazena do Zlatého fondu Českého rozhlasu.

(šrá)

Margita a Beňačková - písně z Uher

Tenorista Štefan Margita zvolil pro své nové album Slzy a úsměvy (ArcoDiva) vděčný, ale i nesnadný písňový repertoár: výběr ze sbírek Mikuláše Schneidera-Trnavského, jež daly desce název, Bély Bartóka Magyar népdalok (Maďarské lidové písně), a Sadaj, slnko, sadaj Sylvie Bodorové - sedm slovenských lidových písní pro dva hlasy, harfu a klavír. (Poslední jmenovaný soubor písní interpretuje společně s Gabrielou Beňačkovou.) Vybrané písně představují kvalitní a významnou součást tvorby jmenovaných komponistů, a zejména u Schneidera-Trnavského také kvantitativně podstatný podíl v jejich tvorbě. Mimořádně přínosné a pro konfrontaci s písňovými klasiky zajímavé je zařazení půvabných písní Sylvie Bodorové. Využívají zejména středoslovenských lidových nápěvů, které autorka zpracovává osobitě a moderně; výtečně přitom využívá kombinace dvou hlasů a barevného i metrorytmického spojení harfy a klavíru. Margitův projev prokazuje vytříbený smysl pro obsah i polohy písní; dokáže být měkce lyrický i dramatický, vyjádřit smutek i jemnou vlasteneckou nostalgii, milostný tón, mužný temperament či něžnou polohu ukolébavky. Hlas zní procítěně a přirozeně. Margitovi také velice pomohla spolehlivá znalost obou jazyků - pohybuje se s jistotou a přesvědčivostí nejen v tónech, ale i v textech.

Paralelní ediční počin představují Slovenské písně (ArcoDiva) v podání Gabriely Beňačkové. Kromě písní Sylvie Bodorové, jež jsou obsaženy na obou discích (zdobí je citlivý doprovod harfistky Kateřiny Englichové a klavíristky Kataríny Bachmannové) interpretka vybírala z tvorby Schneidera-Trnavského (Piesne o matke, Drobné kvety, Zo srdca, Písně ze studentského období a jako bonus přidala dvě lidové: Teče voda, teče a Zazpívej, slavíčku. Beňačková zde uplatňuje především jímavou, něžně lyrickou polohu svého stále obdivuhodně svěžího a bohatě strukturovaného hlasu.

(ap)