číslo 31

vyšlo 24. 7. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

Jen hlupák se šidí o názory chytrých lidí

Na romány Michala Viewegha narazil v době jejich prvního boomu a podle svého zvyku přečíst všechno od jednoho autora, který na něj často náhodně vypadne z nějaké police v knihovně, je všechny přečetl. Po letech se k němu obloukem vrátily v podobě nabídky natočit film Účastníci zájezdu. Režisér Jiří Vejdělek byl za takovou příležitost rád, protože v předloze cítil určitou blízkost humoru, nadhledu a ironie. Do filmu se pak snažil promítnout i vlastní humor a svou filmovou poetiku, vysvětlil nedávno v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha.

Vlastní filmovou poetiku si člověk zpravidla musí nějakou dobu hledat, co vám při tom pomohlo, co bylo vaším vzorem třeba už v dětství?
Pocházím z malého města a vlastně mě ani nenapadlo, že budu točit film, to byl jen takový sen a předpokládal jsem, že zůstane snem. Při vysoké škole jsem si přivydělával kreslením vtipů, které mi kupodivu časopisy začaly záhy tisknout; ani jsem netušil, že to půjde tak rychle. Jak jsem kreslil, obrázky se mi začaly rozhýbávat do jakéhosi seriálu, a tak jsme si s několika kamarády řekli, že zkusím napsat krátký scénář a natočíme film. S ním mě hned na první pokus vzali na FAMU a neuvěřitelné bylo, že film zaznamenal mezinárodní úspěchy na amatérském poli. Důležité ale je, že jsem se k filmu dostal už jako dospělý a poetika, kterou znají diváci z Účastníků zájezdu, byla už v tomhle prvním filmu. Byl v duchu poetického humoru, lidskosti a legrace.

Se smyslem pro humor jste se tedy narodil nebo vás zformovalo prostředí?
Nevím, ale v sedmé třídě jsem si ho musel povinně nechat odoperovat, protože se mnou bylo k nevydržení… (smích) Byl jsem drzým třídním šaškem, takže jsme si s učiteli ve škole navzájem dělali peklo.

A proto jste pak šel studovat pedagogickou fakultu, abyste si vyzkoušel, jaké je to stát před třídou a zkusit zvládnout ty šašky?
V podstatě ano, protože mě i trošku rozčiloval způsob, jak se v Čechách učí. Vadilo mi, že je vyučování suchopárné, že se potlačuje individualita a převažuje snaha srovnat všechny do jedné linie. Když byl dobrý pedagog, měl jsem z jeho předmětu jedničku, když nebyl, zlobil jsem a propadal - za ilustrovanou učebnici biologie ze sedmé třídy mi dokonce hrozila trojka z chování… Chtěl jsem to tedy změnit, ale záhy jsem zjistil, že učitelství nebude šálek mého čaje.

Nemáte pocit, že režisér je svým způsobem v podobné pozici jako učitel: má před sebou herce, vysvětluje jim svůj záměr a měl by mít autoritu?
Ale rozdíl je v tom, že nikoho nezkouší a nedává známky. Mnohdy je to spíš naopak: herci se mi svěřují do rukou, musejí mi důvěřovat, protože oni jsou mnohem víc vidět. Kdybych je vedl špatným směrem, budou mít ostudu především oni, já zůstanu schovaný někde v titulcích… Takže v první řadě musím získat jejich důvěru.

Anna Polívková, která si zahrála v Účastnících zájezdu Jolanu, o vás v Hostu do domu řekla, že jste byl vstřícný a pohodový režisér. Jak se snažíte spolupracovat s herci?
Snažím se být vstřícný a pohodový... (smích) Chci, aby k hercům co nejméně doléhal šrumec kolem natáčení, různé technické a finanční složitosti. Probírám s nimi pocity a emoce, ke každému se snažím přistupovat individuálně a vnímám i jejich každodenní nálady, zajímá mě, co si myslí o své roli, abych je pak nenápadně mohl navést k tomu, co si o ní myslím já. Nejlepší je, když mohou získat pocit, že si ztvárnění role vymysleli sami. Každou scénu s herci vždycky vyzkouším a vnímám, jak funguje, jestli by se neměl ten který dialog zkrátit, či zda nevyměnit slovo, něco naopak neprodloužit a podobně. Myslím, že nemá cenu být striktní: člověk má vždycky různé varianty, ale nemělo by být pravidlem, že nejlepší je to, co si předem připravil. Samozřejmě, že si často trvám na svém, ale když mi někdo nabídne lepší řešení, byl bych hloupý, kdybych ho nepřijal. Jen hlupák se šidí o názory chytrých lidí.

Na newyorském festivalu Tribeca, který byl založen po teroristickém útoku v roce 2001, aby vytvářel mosty mezi lidmi a mezi národy, získali Účastníci zájezdu hned dvě ceny. Čím si to vysvětlujete, když vaše filmové postavy mají ryze české charaktery?
Myslím, že často přeceňujeme ty „naše české charaktery“. Osobně mám rád obecné věci a věřím, že lidi se zas tak moc neliší. Některé zvyky jsou možná jiné, ale různé lidské bolesti, lásky a starosti jsou podle mě všude na světě velmi podobné. Takže při natáčení Účastníků jsem spíš myslel na větu, kterou říká hrdinka Jolana malému klukovi: „Podívej se na všechny ty lidi kolem, každý z nich má nějaký svůj problém.“

V létě budete natáčet film o Romech, který se zatím jmenuje Roming, prozradíte o něm něco víc?
Produkčně by to měl být v českých poměrech velkofilm. Půjde opět o poetickou komedii, ale s velmi silným příběhem. Bude to takové romské road movie: trojice přátel - tatínek Rom se svým synem a s kamarádem, který je sice Čech, ale strašně moc by chtěl být Cikán a všem tvrdí, že je Cikán, jedou do vesnice, kde se tatínek narodil a před mnoha lety tam zasnoubil svého tehdy pětiletého syna s roční dívkou. Potenciální snoubenci se vůbec neznají, ale otec přesvědčí svého dospělého syna, aby se jel na nevěstu aspoň podívat. Vyrazí na cestu a zažijí neuvěřitelné věci. Příběh trošku couvá z velkoměsta do přírody, na venkov, do roviny, budeme asi točit po celé republice a kdo ví, možná i na Slovensku.

Takže skončíte v nějaké pravé romské vesnici?
To si pište, takovou jste ještě neviděla…

Ve Šluknově, odkud pocházíte, je taky silná romská komunita, sbíral jste tam inspiraci?
Lidé mají různé zkušenosti s Romy, stejně tak i já. Chodili jsme společně do školy a pamatuji si, jak jsem se s některými dohadoval, když jsem brigádničil na poště a rozvážel různé přídavky a soudní obsílky. Někdy to bylo divoké, naučil jsem se kvůli tomu dost rychle běhat; takže jsem se pak závodně věnoval atletice... (smích) Byla to tehdy zkrátka legrace a doufám, že stejně humorný a temperamentní bude i film, jehož scénář napsal Marek Epstein. Měl by být hodně výtvarný a už se na něj moc těším.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ