číslo 28

vyšlo 3. 7. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

O volbách úplně jinak

Čím dál víc musím myslet na jeden handicap evropské integrace, o kterém kupodivu nikdo nemluví. Aspoň ne jako o handicapu. Přesto si myslím, že paralyzuje rozhodovací mechanismy Evropské unie víc než fakt, že Unie dodnes nemá ústavu, která měla rozhodovací mechanismy posílit. O čem to hovořím? O tom, že Evropská unie někdy celé roky stojí na místě jen proto, že v některé z jejích velkých a vlivných zemí se čeká na volby. Teprve po volbách bude ta země schopná činit spolu s ostatními rozhodnutí, která ovlivní budoucnost nás všech. Teď například se nic světoborného v Unii nestane, dokud z francouzských voleb, které se budou konat napřesrok, nevzejde nový prezident a nebude jasné, jaký kurz bude tato osobnost prosazovat v evropské politice. A tohle už trvá od začátku minulého roku, ne-li déle. Na „předvolební“ situaci ve Francii doplatila už víc než před rokem i již zmíněná ústava Evropské unie. Někteří politici obětovali  té prazvláštní francouzské soutěži o právo na kandidaturu v prezidentských volbách naději Evropy na přijetí ústavního dokumentu. Pro nezasvěcené je tohle asi hodně abstraktní, tak připomenu, o co konkrétně šlo.

V době před referendem o evropské ústavě sužovala Francii nezaměstnanost, francouzské i zahraniční podniky stěhovaly z Francie výrobu do zemí východní Evropy s lacinější pracovní sílou, do Francie přicházeli za prací východoevropští řemeslníci a šířila se o nich fáma, že těžce konkurují domácím. Levicový politik Laurent Fabius sváděl na ně a - obecně - na rozšíření Evropské unie o osm postkomunistických zemí všechny neduhy francouzské současnosti. A samozřejmě naznačoval, že přijmout ústavu znamená další rozšíření EU, další liberalizaci evropského ekonomického prostředí, a tedy další prohlubování francouzských domácích potíží. Reálná souvislost potíží Francie s případným přijetím evropské ústavy neexistovala, ale francouzští voliči raději ústavu v referendu odmítli těsnou většinou. K Laurentu Fabiusovi se totiž přidala nadpoloviční většina socialistické strany.

Od té doby potřebuje Evropská unie - to jest my všichni - naléhavě řešit způsob dalšího postupu. Ale nemůže se pohnout z místa proto, že se jednak od jara do podzimu loňského roku čekalo na volby v Německu, a proto, že se ještě dnes čeká na ty francouzské prezidentské volby, do kterých stále ještě chybí spousta času. Po summitu, který před pár týdny uzavřel předsednictví Rakouska v Unii, se už aspoň věci natolik „posunuly“, že teď už má německé předsednictví - v první půlce příštího roku - navrhnout metodu řešení neprůchodné situace a potom, za francouzského předsednictví v roce 2008, se o té metodě má rozhodnout. Ale změnila se jen rétorika, jinak to vychází nastejno: Francouzi budou mít napřesrok prezidentské a parlamentní volby a za rok po nich se ujmou předsednictví v Unii. Snad už jim tou dobou nic nebude bránit zaujmout jasné stanovisko k ožehavému problému evropské ústavy, která by Evropou pohnula kupředu. Kdyby pořadí bylo opačné - nejdřív předsednictví v Unii, pak prezidentské volby -, určitě by se čekalo stejně až na ty volby. Člověka zamrazí, když si vzpomene, že někde na obzoru jsou ještě britské volby. Nelze přece pořád vyřizovat jen běžnou agendu! Stav institucionálního ochrnutí je pro Evropskou unii - tedy pro nás - vážnou chorobou. Okolní svět nepočká, až ukončíme léčbu a rekonvalescenci evropského organismu a až dáme evropské struktuře nějaký nový návod k použití, ať už v podobě ústavy či smlouvy, jako byla maastrichtská, amsterdamská či smlouva z Nice.

Ochromení evropských rozhodovacích mechanismů po celou dobu čekání na výsledek národních voleb v klíčových zemích Unie - to je handicap, který by měl nějaký nový unijní dokument odstranit přednostně! A při té příležitosti by měl také pomoci Evropské unii - tedy nám - zbavit se další nepříjemné okolnosti vyplývající z faktu, že „jsou pořád někde nějaké volby“. V těch volbách se totiž obvykle zhoupne politické kyvadlo zprava doleva či naopak a za čas zase zpátky. Můžete si klidně představit Evropskou unii jako takový rozladěný orchestr pětadvaceti kyvadlových hodin, jejichž kyvadla kývou každé jinak. Zábavná by vám ta představa měla ale připadat jen v prvním okamžiku. Politická mapa pětadvacetičlenné evropské struktury nemůže být v takových podmínkách stabilní. Její politika nemůže být pro ostatní svět za takových okolností předvídatelná. Evropský celek tudíž nemusí každému připadat s tímto handicapem důvěryhodný a spolehlivý. A protože je to organismus, jehož jsme součástí, nemůže nám to být jedno, nemůžeme k tomu zůstat lhostejní a nečinní. Ale děláme něco? Ne! Jenomže dívat se jakoby zvenčí na handicapy, které jsou i našimi handicapy, to je schizofrenní postoj.

V každé členské zemi EU rozhodne o cestě, kterou národ nastoupí, parlament či hlava státu. Evropská unie nemá jednu hlavu, nemá prezidenta. A evropský parlament nemá všechny pravomoci parlamentů národních. Nakonec tedy o mnoha společných věcech určujících osud Evropy - tedy náš osud - rozhoduje na summitu Unie sbor pětadvaceti hlav států a šéfů vlád, kteří ovšem reprezentují rozdílné, často protilehlé politické směry. Rozhodování je to neohrabané, někdy z nutnosti kompromisnické, jindy z umanutosti jedné jediné země zablokované. Takhle by to nemělo dlouho zůstat! A to přesto, že právě tento systém - systém konsenzu vlád členských zemí - se u nás většině lidí jeví jako záruka naší suverenity. Nemohu si pomoci, musím dodat, že je to suverenita v množině pětadvaceti dalších suverenit.

Jestliže to zatím jinak nejde, musí mít všechny ty suverénní složky mnohočetného celku aspoň příslušnou dávku dobré vůle. A musí respektovat fakt, že uhájit suverenitu evropského celku v globálním světě je pro ně právě tak důležité jako uhájit suverenitu jedné každé země uvnitř evropského celku. Možná je to dokonce důležitější.