číslo 22

vyšlo 22. 5. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Všechno u mne večerem počíná…

Máj je nejvěrohodnějším měsícem české poezie! Na samém jeho prahu stojí nejenom stejnojmenná velebáseň, ale i s ní spojený Máchův osud, jeho věčný úděl básníka lásky a „věku mladosti“. Každoročně jsme toho svědky: když květen počíná, cituje se, často nepřesně, pár úvodních veršů Máje, polituje se člověk, jenž tak brzo musel opustit tento svět, vzpomene se někdy i nešťastné Lori - a dost! Přitom existuje tolik poutavé máchovské literatury, po léta vedou se spory o autorství některých jeho posmrtně vydaných básní a hlavně Cikánů, prózy, která vyšla v poněkud podezřelé péči Karla Sabiny až dvacet let po Máchově smrti a jejíž rukopis nikdo nikdy neviděl…

Letos máme dokonce jubilejní rok - od vydání Máje uplynulo rovných 170 let. Je krásné, že máme v paměti národa Karla Hynka Máchu (1810–1836) uchovaného jako muže v tom nejkrásnějším údobí života; jen málokterá evropská literatura má romantický ekvivalent v této příznačné podobě mladého rozervance vkomponován do vlastní národní historie. Podnes nepřestáváme žasnout nad jazykem a tematickým řádem Máchovy poezie. Trochu v jejím stínu stojí texty, které se jeho básním nejenom vyrovnají, ale v lecčems i překvapí - vedle hutných lyrických obrazů cítíme v nich záchvěvy básníkovy romantické duše. Jsou to texty tak originální, že člověk žasne, jak svrchovaně s nimi mladý tvůrce dovedl naložit. Rozvržení lidského života v alegorii s během dne a noci, to je jedna z vrcholných sekvencí jeho Večera na Bezdězu z Obrazů ze života mého. Počíná věru neobvyklým zjištěním: ...skoro všechno u mne večerem počíná, a sice tak, že jsem uvykl počátek všeho večerem a večer počátkem všeho považovati, a tak se mně i mladost má, první věk života mého, večerem býti zdá…

Jde o jedinečné a podnes ve světové literatuře s ničím nesrovnatelné přirovnání. Jen si je vychutnejme v celé kráse, ani téměř již dvě staletí neubrala svěžesti Máchovu jazyku, jeho barvám, neopakovatelné tonalitě a dramatickému vidění. Úvaha pokračuje: „… soudil jsem, že by neslušelo čas dětinství a mladosti první s jitrem srovnávati, jako by neměla léta jinošství polednem slouti, jako by neslušelo věk mužný k odpolední a stáří k večeru a noci připodobniti; nýbrž vždy se mi podobalo, jako by se patřilo dětinství večerem, věk jinocha nocí a tak po sobě nazývati.

Neb člověk dítětem vstoupí ve svět tento; v růžových červáncích plane země v objetí večerním jako krásný tichý obraz; jen nejbližší krajina jest jasná, jen jí lze dohlédnouti; dálné hory před i za námi jen co šeré stíny se míhají po večerním nebi. Tak tichá se objevuje země s tvory svými v jasném oku v nevinné duši dítěte; ono nespatří, než co mu nejblíže, nezná přešlost, nehádá v budoucnost; vše mu tichý, krásný slibuje život, ono v nevinnosti své žije co v západu luhů večerních; věk jeho rychle pomine, rychleji než večer jarní.

Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru touží ke snům svým, k nesčíslným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.

Než čím výš a výše vystoupil, v tím chladnější vešel noci stín; posléz nechce býti sám, touží po dni, sestoupá níž a níže a vrací se k zemi zpět; - teď jest mužem a jitro jeho vzejde...

Počátek všeho večerem? Jistě, i v Máji je pozdní večer vstupním obrazem. A jaká je tedy jeho Noc s „nesčislnými hvězdami obrazotvornosti?“ Toto a mnohá další vábivá máchovská témata se během válečných let snažil pojednat s erudicí, nad níž musíme žasnout a hluboce smekat, muž, jemuž se - jako Máchovi! - dostala do vínku dvojí jazyková výbava, německá a česká. Tento člověk napsal nejenom úžasné kompendium máchovských meditací nazvaných Na skále a vydaných překvapivě už pár měsíců těsně po konci války, ještě roku 1945 - bohužel pouze však jedenkrát. Jmenoval se Pavel Eisner (1889–1958) a je znám především jako autor druhého, daleko rozměrnějšího kompendia, souboru studií o českém jazyce Chrám i tvrz, podnes znovu a znovu vydávané, obdivované a hojně citované „bible o jazyku“. Člověk, který žil češtinou a pro češtinu. Jeho manželka o něm napsala: Byl jazykozpytec i literární historik, neuvěřitelně tvořivý a všestranný překladatel i vyhraněný a poutavý novinář, zasvěcený vykladač literárních i hudebních děl, strhující přednašeč a nenápadný člověk. Neměl nikdy ničeho nazbyt, neměl dokonce ani zaměstnání trochu odpovídající jeho vědomostem. Nikomu nepřipomněl, že by se mohl lépe uplatnit na univerzitě či v Akademii věd než v Obchodní živnostenské komoře, kde překládal obchodní smlouvy, dokud ještě směl.

Ano, i Eisner, původem pražský německý Žid, si užil své, v poslední fázi války jen o vlásek unikl transportu. Jeho židovsko-německé češství ho přímo kvalifikovalo přeložit kongeniálně věkového blížence Franze Kafku. Byl moderním polyglotem, znalcem patnácti jazyků! Z angličtiny - s citem pro rekvizity její americké podoby a s neopakovatelným jazykovým šarmem poprvé přeložil Pana Kaplana, který má třídu rád Leonarda Q. Rosse, podnes překladatelský počin! S humorem a hřejivě lidskou vlídností činil tak v dobách v jeho životě nejtěžších, v permanentním strachu před nacistickou zvůlí, a to ještě nemohl tušit, že se za pár let po konci válečného běsnění znelíbí svou duchovní orientací i komunistickým kulturtrégrům.

Je cosi symbolického v tom, že právě on vypravil se k Máchovi jako na skálu, jako k jistotě nejpevnější. Dvanáct zastavení máchovských - tak vymezil podtitulem studie psané v pětiletí 1940–1945, dokončené v prvním poválečném červnu s tímto posláním v doslovu: …čtenáři a čtenářko, čti s veškerou soustředěností, jaké jsi schopen a schopna, především stati o Máchově vztahu k Noci, o jeho vztahu k mlze… a věř člověku, který svým perem ještě nikdy nezalhal vědomě… Myslel jsem na Pavla Eisnera a jeho čarovné máchovské kvítí posbírané Na skále, plné netušených skvostů, které jen prohlížet je zážitkem, natož pak je popisovat, třídit a bádat, kde a kolik mohl jich mladistvý poutník na své nedlouhé cestě posbírat. Nečtou se lehce, meditace prokládané citacemi veršů nejenom českých, od první do poslední pocitově napružené odhodláním portrétovat Máchu jako básníka nekonvenčního a rebelujícího: Celé Máchovo dílo je bojem světla s mlhou a tmou, bojem o světlo, a tedy pro světlo. Není v české poezii boje radikálnějšího a zapřísáhlejšího, píše v trialogu závěrečného Symposia. V tomto zorném poli jeví se i vstup člověka na svět ve večerním šeru v poněkud jiných souvislostech. A čteme tam i slova, jimiž se loučím, není o Máchovi objevnějších a výstižnějších v tomto měsíci jubilea Máje: Na úsvitu této země bylo slovo: nedej zahynouti. Mácha je opakuje po svém, tím horoucím vzlykem: Nedej zahynouti květině, zvířeti, člověku, kosmu!

MIREK KOVÁŘÍK

Autor připravuje pro Český rozhlas 2 - Praha pořady Literární nokturno a Zelené peří