číslo 19

vyšlo 2. 5. 2006

Dívejte se

Také outsideři žijí mezi námi

Neděle 14. května, ČT 1, 20.00

Česká tragikomedie Mistři nabízí výrazně deziluzivní pohled, nacházející v upadající, vylidněné výspě někdejších Sudet jen trapnou ubohost. Režisér Marek Najbrt (už na FAMU jej proslavil fiktivní dokument Vynález krásy) tu zdůrazňuje až naturalisticky doslovnou drobnokresbu oprýskaných zdí i zdevastovaných bytů, pobudovitost postav. Kameraman Miloslav Holman působivě, ale poněkud vlezle zvýrazňuje hmotně i duchovně rozvrácené místo, kde přežívá několik posledních ztroskotanců, vesměs nasávajících v hospodě. Jediný vzruch sem vnášejí hokejové přenosy z mistrovství světa.

Autoři (na scénáři kromě Najbrta spolupracovali ještě Robert Geisler a Benjamin Tuček) se vyhýbají zřetelnějšímu dramatickému vyklenutí příběhu - ostatně při souběžně sledovaných devíti figurách (jejich závažností rovnocenné osudy se místy osamostatňují, místy prolínají) to ani nebylo možné. Společným rysem je znicotněná existence, z níž není úniku, natolik své aktéry, místní i přistěhovalé, pohltila.

Stačí málo, aby na povrch vytryskla nesnášenlivost, ba násilí. Výpady proti Romům, manipulování mentálně opožděným mládencem, opovržlivé chování k německému starci, jemuž se kdysi vyhnul odsun, pomstychtivé rozbíjení náhrobní desky jako akt potměšilé pomsty - to vše už přesáhlo rozměr nezávazného špičkování. Velkou pozornost Najbrt věnuje hlavní (a jediné) ženské postavě. Zdena - představuje ji Klára Melíšková - by ráda konečně povila dítě, ale marně hledá, o koho by se mohla opřít. Trýznivé vědomí zmarněných dnů, neuspokojenost citová i sexuální ji ženou k nepředloženým očekáváním, marně zápasí s předtuchou blížícího se stáří.

Zbývající chlapy, které Zdenu obklopují, režisér rozehrál jako pestrou mozaiku různě modelovaných figur, někdy jednoznačných od samého počátku (to se týká zejména místních "starousedlíků"), jindy alespoň zprvu příznivěji vyhlížejících - to platí jak o chalupáři Pavelcovi, jehož úsporně pojednal Jiří Ornest, tak o řidiči autobusu Milanovi (Tomáš Matonoha). Do ztráty zábran, do stádního přikývnutí všeobecnému marasmu, nacházejícímu smysl existence jedině ve zpíjení, však režisér bezdůvodně vkládá divácky chytlavé ozdůbky, jako kdyby si nebyl jist sdělností či výmluvností syrového příběhu. Zbytečně tak narušuje stylovou celistvost vyprávění.

JAN JAROŠ