číslo 12

vyšlo 13. 3. 2006

Titulní rozhovor

Milan Markovič,
kabaretiér a moderátor

Na Slovensku se prý běžně chytne Česká televize a Slováci ji sledují. 

My Slováci jsme takoví, řekl bych, zvídavější. Chceme se dozvědět, co se u vás děje, a proto sledujeme například i Českou televizi. Možná, že vy Češi víte, v jakém stavu je Slovenská televize a nesledujete ji právě proto. 

Mnoho lidí u nás to určitě neví; v jakém je stavu? 

Já jsem ji vždy považoval, a dokonce zákon ji považuje, za takovou, která by měla poskytovat veřejnou službu; dost nepřesně se o ní mluví jako o veřejnoprávní televizi. Ta televize se ale pod současným mládežnickým vedením dost vymkla kontrole. Úspěšně či neúspěšně konkuruje komerčním televizím, její činnost je dost zvrácená. Přes nejrůznější hlasy se to nijak nezměnilo, nemění a myslím si, že v dohledné době ani měnit nebude. Blíží se totiž volby a nikdo nemá zájem s tím něco dělat. Mám dokonce pocit, že ani národ, tedy ani samotní lidé; myslím si, že už je jim to jedno. Zvyk je železná košile. Dospělo to tak daleko, že když se někdy objeví původní tvorba, něco smysluplného či nedej bože národní klasika, lidé si řeknou: „Co nás tím oblbujete, dejte to pryč! My chceme ty svoje nicneříkající programy a reprízy z roku raz dva!“ Diváka úspěšně vychováváme k tomu, aby dostal zábavu či publicistiku ve formě, kterou už nemusí dále trávit, předžvýkanou, předtrávenou; on už nepotřebuje myslet. Na co taky myslet? Dnes se všechno podřizuje byznysu. Já nejsem člověk, který by se neuměl přizpůsobit moderní době; mám k tomu ale určité výhrady a snažím se zachovat to, co by se z minulých dob zachovat mělo. 

Spoluzaložil jste sdružení Veřejnost za veřejnoprávnost - jak v praxi vypadá jeho činnost? 

Jste překvapivě dobře informován, o činnosti tohoto sdružení nevědí často ani lidé na Slovensku! K té činnosti: organizujeme mítinky, zveme lidi, aby přišli diskutovat o tom, jestli vůbec potřebujeme televizi veřejné služby. A původní tvorbu. Jestli potřebujeme, aby z toho, co se v televizi vyrábí, zůstala část v takzvaném zlatém fondu. Jestli je důležité, aby se za pět, deset nebo padesát let naši potomci mohli podívat na to, co se vysílalo v roce 2006. Také organizujeme besedy na školách. Školáci jsou totiž potenciálně ti, kterým to, o čem jsem mluvil, jednou může chybět. Jenže přicházíme na to, že my už ani tu původní tvorbu dělat neumíme. Současného ředitele Rybníčka každý bere jako reformátora, který spoustu lidí z televize povyhazoval. Ale to by uměl každý, pokud na ty vyhazovy a na odstupné dostane od státu peníze. Já si myslím, a už to řekli mnozí moudří přede mnou, že ne každý, kdo umí bourat, umí i stavět. A to je případ pana Rybníčka. 

Je o vaše besedy zájem? 

Víte, každý má dneska hodně práce - účast na našich setkáních nebývá taková, jakou bychom očekávali. A dokonce ani mezi tvůrci, umělci a producenty nenacházíme takovou odezvu, jakou bychom si představovali. Mnozí z nich nám to vysvětlují: je zapotřebí, abychom se z obrazovky neztratili; když ti tu teď v něčem pomůžu a něco řeknu, už si příště nezaúčinkuji. Žel bohu, je to tak! Peníze a byznys vládnou světem. Proti tomu nic nemám, jen by v odstupu, krok sun krok, měla kráčet i kulturnost našich lidí. 

Je v tomto rozdíl mezi Českou a Slovenskou televizí? 

Určitě. Myslím si, že Česká televize nemá v plánu v první řadě nahánět sledovanost a soutěžit s komerčními televizemi bez ohledu na to, jak jsou spokojeni diváci. Sledovanost nemůže být jediným kritériem. Vždyť já se můžu na nějaký program dívat nejenom proto, že se mi líbí, ale třeba i proto, že chci vidět, jak daleko může jeho hloupost zajít, kam až vede tolerantnost diváka, který vezme všechno. 

Jaké jsou vaše televizní aktivity v Česku? 

Z televize Prima mě zvou do pořadu Dementi, který se vysílá ve středu. Na natáčení jezdím jednou, dvakrát měsíčně, častěji bych ani nemohl. 

Vedle televize ale směřují vaše kroky i do rádia! 

Ano; přestože mě v Česku zná asi většina lidí z televize, jsem člověkem, který vyrostl na rozhlase. Nemám nic proti televizi, ale myslím si, že pro rozhlas jsem vhodnější typ. Chystáme tedy nějaké rozhlasové projekty, jiné už se rozjely. Do vysílání Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu přispívám ranními dvouminutovými fejetony. Má to spoustu výhod: můžu vyjádřit názor a přimíchat i trochu literatury; přitom je vysílání hodně sledované a to, co si myslím, slyší hodně lidí. Kromě toho u své rozhlasové práce nemusím cestovat: fejetony nahrávám doma a posílám je e-mailem. Mám dojem, že zatím jsou šéfové v rádiu spokojeni, a to mě samozřejmě těší. Navíc jsem tam v dobré společnosti - od Ivana Hoffmana až po pana Stránského. Jsem rád, že se mi podařilo mezi ně vniknout. Touto cestou bych se do budoucna rád ubíral. Televize, alespoň v současnosti, není fenomén, bez kterého bych neuměl žít. Jestli mě ale jednou bude potřebovat, můžeme to zase zkusit. Jenom bych byl rád, kdyby akceptovala střední cestu a brala ohled nejen na to, co potřebuje, ale i na názor autora a interpreta. 

Dá vám hodně práce vtěsnat názor do dvouminutového fejetonu? 

Někdy to chvíli trvá. Zredukovat svůj názor do požadované stopáže nebývá jednoduché; možná ne každý ví, že je lehčí vyjádřit se na ploše pěti minut, než dvou. Sdělit ve dvou minutách co člověk chce, s hlavou a patou, myšlenkou a pointou, to je mistrovství (a existují větší mistři, než jsem já). Napsat takový fejeton nezabere o nic méně času, než napsat desetistránkové pojednání či povídku. 

Připravujete se (na tyto fejetony či na pořad Dementi) tím, že sledujete českou kulturní, společenskou a politickou scénu? 

Politikou se zabývá hlavně Dementi, tam se takové věci komentují, i když ne do takové hloubky, jako tomu bylo v pořadu Na šikmé ploše. Orientovat se tedy musím, zprávy a zdejší společenské a politické poryvy sleduji. To mi, myslím si, stačí. A kdyby nestačilo - jsem jen cizinec! Ostatní to tolerují... 

Máte nějaké kontakty s českými kolegy z oblasti společenské a politické satiry - například s Janem Krausem, jehož pořad Uvolněte se, prosím patří v Česku k nejsledovanějším? 

Myslím si, že Jan Kraus svoji věc dělá velmi dobře; pokud můžu, sleduji jeho pořady pravidelně. On se, svým způsobem, zabývá podobnými věcmi, jako já v Šikmé ploše. Nikdy jsme se ale zatím nedali dohromady. Osobně se neznáme, za což se stydím, ale jemu to možná ani nechybí. Kdybychom se jednou sešli, rád mu pogratuluji. 

Co si obecně myslíte o politické satiře v Česku? 

Na to je mnoho pohledů. Jako má každý člověk svůj pohled na humor a každý ho jinak vyjadřuje, tak i satira má několik poloh. Někdo ji může dělat mírně, někdo nelítostně - a tak by asi satira měla vypadat, vždyť to není hlazení po bříšku a poplácávání po ramenou! Satiru by od přímé kritiky měly odlišovat jen literární pohled a zpracování; nakonec - lidi ji právě takovou mají rádi a dá jim víc, než kdejaká publicistika v tisku nebo elektronických médiích. Já sám jsem se snažil nedělat satiru příliš ostře, například Jan Kraus je větší sarkasta. Je potřeba mít svůj pohled a svůj způsob podání. Snažil jsem se mluvit o věcech spíše ironicky, přes podivy a údivy. Oba dva způsoby, a spousta dalších, jsou ale správné. Nemyslím si, že by satiry bylo dost, a to ani ve státech, kde už je politika na vyšším stupni vývoje. I v zemích, kde je demokracie úplně v pořádku, by měly mít satirické programy své místo. Takový stát ale neexistuje a zřejmě nebude existovat nikdy. Všechno pak závisí na pohledu toho, kdo chce lidem trochu otevřít oči. Toho, kdo chce lidem zprostředkovat svůj pohled tak, aby ti lidé zjistili, že si myslí totéž - jen to nevědí nebo nechtějí vědět, případně nemůžou říci. Proto jsou většinou satirikovi vděční. A proto má satirik úspěch. 

Zpátky k otázce: politické satiry se v Česku, podle mého názoru, bytostně nedostává, vedle Jana Krause ji dělali snad už jen Zuzana Bubílková s Miloslavem Šimkem. 

Šimek s Bubílkovou - to byl zase jiný pohled na satiru. Paní Bubílková teď údajně pracuje sama, my už teď ale bohužel na Slovensku Novu nechytáme, takže nedovedu posoudit, jak se jí pořady daří. Obecně je samozřejmě dobře, když existují satirické programy. Přiznám se, že já mám raději humorné polohy; satira není mým bytostně nevyhnutelným koníčkem. Kdyby se situace nevyvinula tak, jak se vyvinula, nikdy bych se na satiru nedal. Ukázalo se ale, že je volný právě tento „chlívek“. Nijak mě netěší to, že musím být informován zrovna o tom, co se děje v politice; to není můj šálek čaje. Raději se zabývám humornými situacemi, slovními hrátkami a zkratkami. Tohle všechno se ale dá, koneckonců, uplatnit i v satiře. Satira totiž může jen těžko existovat bez humoru. Zatímco humor se bez satiry klidně obejde. 

Liší se nějak zásadně politická situace v Česku a na Slovensku?

S politickou kulturou to asi bude podobné. Podle mě existují rozdíly v ekonomickém nazírání, v politicko-ekonomických souvislostech. Mluví se o tom, že Slovensko je ekonomický tygr, což se prý v budoucnosti ukáže (kéž by to byla pravda!). Máme za sebou takové či onaké ekonomické reformy, současně na Slovensku panuje určitá nespokojenost, protože ty reformy se dají dělat jen cestou potu a slz (jak se ukázalo ve státech, které už si obdobím reforem prošly). Jak to vypadá a bude vypadat v Česku, jestli potřebujete reformy, je-li potřebná vláda sociálních demokratů nebo pravice (ukazuje se, že na Slovensku spíš ta pravice), to nevím. A vlastně si nejsem jistý ani se Slovenskem. Ukazuje se, že se to u nás po volbách otočí, už se mluví o reprivatizacích a podobných záležitostech. Ať tak či tak, asi to budou skvělé podmínky pro vznik dalších satirických programů. 

Často přejíždíte česko-slovenskou hranici; jak hodnotíte hraniční režim a chování celníků? 

Ten režim je celkem volný, i když ne tak, jako když překračujete hranici mezi Švýcarskem a Rakouskem nebo Rakouskem a Německem. Tam jenom kývnou a jsou otrávení, že zase jedete; někdy si vás ani nevšimnou. Na česko-slovenské hranici občanku nebo pas podáte. Nedávno se mi stalo, že jeden z celníků zvolal: Markovič, no matko! Nevím, proč mě nazýval matkou… (smích) Popravdě: těm chlapcům je tam zima a mají dlouhou chvíli, tak jsou rádi, když někoho poznají a můžou s ním promluvit. Marián Labuda nebo Bolek Polívka mají takových zážitků z hraničních kontrol spoustu - celníci a pohraničníci jsou rádi, že mají bezplatné minivystoupení. Mám pocit, že jsme se, tedy Češi a Slováci, bez souhlasu mnohých rozdělili, abychom postupem času zjistili, jak moc se potřebujeme. A čím víc se budeme potřebovat, tím blíž si budeme a žádná hranice nám nebude na překážku. 

Prý často jezdíte vlakem… 

Ano, hlavně v zimním období. Vlak je jistější a pohodlnější, pokud nejsou závěje až po střechu, vždycky přijede. Kromě toho se ve vlaku můžu učit texty, něco si psát nebo si zdřímnout. Auto je nebezpečnější, občas se stane, že přemýšlíte: byla to červená nebo ne? A unavený po šoférském výkonu jdete na vystoupení. Je pravda, že ve vlaku vás může někdo poznat a na leccos se zeptá. Třeba: tak co, pane Markoviči, jak to bylo s tím Mečiarem? Pak máte na vybranou - buď začnete vysvětlovat, a padnete do připravené pasti; nebo děláte, že spíte, a v takovém případě vás mají za namyšleného. Můžu se taky tvářit, že se Markovičovi jenom podobám. Ani jedno z toho není dobré řešení, přesto jezdím vlakem raději, než autem. 

Napadlo vás někdy, že byste se přestěhoval do Česka? 

Ne. Kdysi se o mně psalo, že se budu stěhovat do Česka, ale nebyla to pravda. Pokud nejde opravdu o život, nevidím pro emigraci důvod. Být tu jako host než jako „trvale nasazený“ je lepší, a také pro Čechy stravitelnější. Je pravda, že občas jsem se setkával s takovými nabídkami, jako: přijeďte k nám, pane Markoviči, tady vám bude líp, my máme volnou chatu, kde můžete bydlet, a tak dál. Mnozí umělci i novináři od nás ze Slovenska to zkusili. Já to vidím takhle: když vás mají lidé rádi, když vás chtějí nebo dokonce potřebují, tak vám to rádi a ze srdce nabídnou; když ale přijmete, ocitnete se v jiné kategorii - a zčistajasna jste konkurence. Konkurence těch, se kterými se dělíte o společný chléb. 

Podepsal jste petici Zrušte komunisty. Bojíte se jich? 

Mám strach ze strachu. Bojím se toho, že by u nás mohla opět nastat situace, kdy by se lidé báli veřejně vystoupit, poslouchat nějakou stanici… Tím vším jsme si už prošli. Chtěl bych věřit, že návrat komunistů je nereálný. Ovšem to, co hlásají, je na okraji zákonnosti. Vzhledem k tomu, jak hrozně podobnou minulost za sebou mají fašisti a komunisti, je myslím k uvážení, zda komunisty opravdu nezrušit. Zákaz je, pravda, poněkud nedemokratické řešení, ale slušní lidé musí být ostražití před těmi, kteří by mohli jejich slušnosti zneužít. A měli by být i schopni nastolit poněkud přísnější pravidla. 

Ocitl jste se někdy ve svém životě na šikmé ploše? 

Vždyť nejsem horolezec, chodím jenom po rovině! Doslova na šikmé ploše jsem byl pouze v tom televizním programu, který se vysílal tady v Česku a ze kterého se téměř zhroutil jeden náš kapelník. (smích) Právnicky jsem se ale zatím na šikmé ploše neocitnul. Neříkám, že jsem člověk úplně bezúhonný, ale za boha si nemůžu vzpomenout na žádnou svoji špatnou vlastnost! Za boha ne! Zřejmě ale asi nějaká bude. Víte, s přibývajícím věkem jsem stále více zapomnětlivý, možná to bude tím. 

Vzhledem k vašemu divadelnímu působení máte asi rád detektivky, je to tak? 

Mám rád detektivky, ale i mnohé jiné tvary, které nemusí být smrtelně vážné. Detektivka je jedním z těch literárních a dramatických útvarů, kde jde vždycky o vážné věci - vždyť tam jsou vraždy, loupeže a tak dál. A troufnete si najít alespoň jeden den v roce, kdy se ani na jednom televizním programu nestřílí? Detektivka je žánr, kde se odhalují hrdelní (a samozřejmě i jiné) zločiny a kde mnoho důvodů k humoru není. Když ho někdo do detektivky dostane, velice si toho vážím. Proto jsem přijal nabídku režiséra Emila Horvátha a účinkuji v jedné detektivní komedii v bratislavském Divadle West. Snažím se, aby pan režisér nenabyl dojmu, že mě obsadil chybně. Zatím se zdá, že mi to prochází. 

Co nějaké české divadelní působení? 

To se zatím týká pouze hostovaček, když tu jsem na zájezdě. Mám svůj kabaret a do Česka jezdíme na zájezdy. Divadlo Aréna, kde vystupuji s Jurajem Kukurou a Milkou Vášáryovou, hraje i v Činoherním klubu. Tady jsem ale alternován, protože s jeho vedením se nedalo dohodnout. 

Údajně se chystáte hrát v českém filmu Květy sakury režiséra Ivana Vojnára. Jakou tu máte roli? 

K tomu vám zatím moc nepovím, natáčení by mělo začít až koncem roku. Pan režisér Vojnár mě pozval na casting a byl se mnou spokojený. Ve filmu mám hrát nějakého smrtelně nemocného Dána. Nebo Holanďana? Nevím… Zatím proběhly kamerové zkoušky, pan režisér řekl, že mě bere, údajně proto, že ovládám filmovou řeč. To znamená asi tolik, že v detailu jsem mu neunikal ze záběru. On nevěděl, že to bylo ze strachu... 

Máte rád Dány či Holanďany? 

Já nemám nic proti nikomu, pokud nepřijdou do mého bytu a já o tom nevím. (smích) Vážně: mám je rád. Kdysi jsem si pyšně myslel, že jsem doma všude, ale po několika pobytech v Americe jsem zjistil, že jsem Evropan. 

Na svých internetových stránkách děkujete lidem za návštěvu a slibujete, že je také navštívíte. Jak často chodíte k někomu na návštěvu? 

Přiznám se, že moc často ne. Nechci se vymlouvat na čas, ale člověk se někdy potřebuje dobít sám. Kromě rodinných a opravdu nevyhnutelných návštěv moc po návštěvách nechodím a ani doma je příliš nepřijímám. Možná i proto vznikl můj jevištní program s názvem Nezouvejte se, prosím, který je celý o návštěvách a který za sebou má už více než dva tisíce představení. Věřte ale, že nepohrdnu setkáním s člověkem, kterého vůbec neznám. Ve svém životě jsem dostal mnoho pozitivních dopisů, i mnoho dopisů kritických. A odepisuji i těm, kteří se mnou nesouhlasí. V něčem jim dám za pravdu, v něčem si dovolím s nimi nesouhlasit… A občas takového člověka pozvu na setkání. Tak vystrašené lidi jste ještě neviděli! S mnohými se ale setkávám dodnes. Důležité je, abychom dokázali, i přes rozdílné názory, vedle sebe existovat. Nevím proč, tohle si hodně lidí dodnes ne a ne uvědomit. Možná je to pozůstatek té jedné jediné pravdy, která tu dlouhá léta musela být.