číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

V Terezíně bylo učení formou protestu

Kresby a básně terezínských dětí z knihy Motýli tady nežijí zaujaly americkou jeptišku sestru Celestu natolik silně, že se rozhodla napsat na jejich základě stejnojmennou divadelní hru. Hlavní hrdinkou se stala dívka Raja; jejím předobrazem byla skutečná Raja Žádníková-Lodinová, která je dnes dětskou lékařkou, neonatologem, tj. zabývá se novorozenci; ve své výzkumné práci se věnuje imunologii a v posledních letech i alergologii. Podařilo se jí vyvinout vakcínu, kterou dnes běžně předepisují dětští lékaři. O svém dětství v terezínském ghettu i o vědecké práci vyprávěla v Hostu do domu ČRo 2 - Praha.

Jak došlo k tomu, že o vás sestra Celesta napsala divadelní hru?
Vybrala si moje jméno pro svou hrdinku, protože jsme se narodily ve stejném roce. Když hru dokončila, poslala mi ji. Opoznámkovala jsem text a sestra Celesta mě chtěla pozvat na premiéru, ale neměla na to peníze, což uveřejnila v amerických novinách. Najednou jí lidé začali posílat pět, deset dolarů a ona mi za čtrnáct dní mohla koupit letenku, takže jsem se zúčastnila premiéry ve Spojených státech v roce 1967. Hra se dodnes s velkým úspěchem uvádí prakticky po celém světě, včetně Aljašky a Havaje. U nás ji hrály děti z Českého Těšína.

Když jste četla tu hru prvně, jaké pocity jste z ní měla?
Sestra Celesta se obdivuhodným způsobem dovedla vžít do situace terezínských dětí a její hra je zajímavá, protože nepopisuje žádné viditelné utrpení, smrt, hlad, nemoci a drastické scény, což všechno v Terezíně samozřejmě bylo. Ona ale ukazovala, že děti jsou něco jiného než dospělí, a tudíž prožívají i pobyt v koncentračním táboře jinak. Psala o tom, jak děti v Terezíně žily a jak vše vnímaly, což je zajímavé a myslím, že právě tím hra upoutává diváky.

Co bylo pro vás v Terezíně nejdůležitější?
Učit se, přestože jsme výuku měli přísně zakázanou. Byla to naše jediná forma protestu a odboje. Směli jsme totiž jenom pracovat v zemědělství, kreslit a zpívat. Nic jiného. Veškerou energii, která nám zbývala po těžké dvanáctihodinové práci na poli, jsme věnovali učení. Probíhalo potají, měli jsme postavené hlídky a byli jsme připraveni okamžitě začít zpívat. Terezínem prošli skvělí učitelé, ale bohužel většina z nich byla později odvezena do dalších koncentračních táborů a zahynula. Přesto nás mnozí z nich mnoho naučili; bez učebnic nám předali co nejvíc ze svých znalostí a podařilo se jim vzbudit v nás především touhu po vědění, po učení, po smyslu života.

Kolik vám bylo let, když jste přišla do Terezína?
Dvanáct, prožila jsem tam pubertu do šestnácti let. V každém životě jsou to kritická léta a ta moje byla poznamenána pobytem v Terezíně. Přesto si myslím, že jsem si zachovala chuť k  životu a naději, že všechno utrpení skončí, že přežijeme. Mnozí nepřežili, ani moje nejlepší kamarádky, otec, dědeček s babičkou, většina přátel! S maminkou jsme měly štěstí a zvláštní náhodou jsme v Terezíně zůstaly až do konce a po válce jsme se vrátily do Prahy.

Co vás zachránilo?
Byly jsme povolané do transportu do Osvětimi, čekaly jsme v kasárnách, připraveny k  odjezdu. Najednou nás obě někdo popadl za ruku a vytáhl na perón, kde stáli v půlkruhu esesáci. Jeden držel v ruce papír, na kterém bylo napsáno, že maminka musí odjet. Byla jsem připravená jet s ní, rozhodnutá dostat se do vlaku, přestože jsem v tom seznamu nebyla. Maminka už měla nohy na stupátku, esesáci asi očekávali nějakou scénu, ale ona mi podala jen ruku, neuronila žádnou slzu a řekla: "Nedá se nic dělat, musíš tady zůstat, já jdu." A šla. Kufr už byl ve vlaku, když krajní esesák, na kterého zřejmě zapůsobilo chování mé matky, mrknul na toho, co cpal lidi do vagónu. Ten maminku strhnul ze schůdků a obě nás vytáhl ven z nástupiště. Byl to poslední transport.

Myslíte, že lidé dnes vědí dost o holocaustu?
Jak kde. Třeba Američané mají základní informace, ale neprožili to tak zblízka jako my v České republice či v jiných zemích, takže k  tomu mají trošku odlišný přístup. Řekla bych, že Evropané jsou tímto tématem už trochu přesyceni, ale v Americe i jinde ve světě chtějí lidé slyšet další informace a zkušenosti, protože jich ještě nemají dost.

Jaká pro vás byla doba návratu z Terezína do Prahy?
Zvláštní. Maminka vzala s sebou ještě dívku, které zahynuli rodiče, a tak měla najednou dvě šestnáctileté holky a prázdný byt po vojácích. Začínaly jsme úplně od začátku, ale vůbec nám to nevadilo. Jediná naše touha byla chodit do školy. Na mnoha gymnáziích ale vyžadovali, abychom splnily přijímací zkoušky v rozsahu učiva za pět let. Chodily jsme s Hankou od jednoho gymnázia ke druhému a byly jsme čím dál více zklamané a smutné. Nakonec nás přijal bez zkoušek ředitel gymnázia na Sladkovského náměstí v Praze na Žižkově a hned druhý den jsme mohly přijít do školy. Okřály jsme a bylo nám jedno, že jsme neměly co na sebe ani žádné peníze. Možnost učit se jsme vnímaly jako štěstí.

To je z pohledu dnešních dětí zvláštní.
Ano, je to relativní. Učily jsme se samozřejmě velice intenzivně, protože jsme školu nevnímaly jako nepříjemnou povinnost, ale jako fantastický dar. Myslím, že jsme chybějící vědomosti dohnaly dost rychle, odmaturovaly jsme a obě jsme vystudovaly medicínu.

Dnes jste dětská lékařka a kromě běžné praxe se věnujete také výzkumu, který probíhá už 35 let. Co jste vlastně zkoumala?
Na začátku své práce jsem byla vyslána do Akademie věd, kde působil nynější profesor Jaroslav Štercl, který mě navedl na imunologickou dráhu, na vývojovou imunologii. Jsem mu za to dodnes vděčná, protože je to obor nesmírně zajímavý. Zahájili jsme výzkum, při kterém jsme se pokoušeli ovlivňovat vývoj imunity u malých dětí. Obhájit náš záměr nebylo zpočátku vůbec jednoduché, dokonce jistý pan profesor na mikrobiologickém sjezdu mě za to chtěl posílat před prokurátora. Podávali jsme dětem výhodný bakteriální kmen E-coli, který normálně patří do střeva. Kmen se ve střevě uchytil a podporoval tvorbu protilátek a nepustil tam špatné mikroby, řečeno obyčejně. Dnes se tento kmen vyrábí a je v lékárnách pod jménem Colinfant. Je to vakcína, která se pije, má dobrý účinek a působí i proti vzniku alergie, jak jsme později víceméně náhodou zjistili. Zrovna jsem dokončila grant, který byl na téma: "Prevence alergie osidlováním vakcínou Colinfant", a musím říct, že výsledky jsou velice přesvědčivé: po deseti a dvaceti letech po narození mají lidé se střevem osídleným tímto kmenem méně alergií.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ