číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Televizní glosář

Televize jako zdroj zapomnění

Co není na obrazovce, jako by neexistovalo. Tak zní jeden bonmot. Avšak skutečnost je ještě přízračnější: mnozí diváci mají tendenci považovat za pravdu pravdoucí jen to, co ukazuje právě obrazovka.. Zjednodušující, klipovitý televizní obraz vnímají jako skutečnou podobu světa. Přitom dosah takové informace je zúžený, mnohdy jen výsečný či přímo manipulovaný. Jean-Luc Godard, kontroverzní francouzský režisér, často více pozér než novátor, v jednom rozhovoru sdělil jednoznačně: Ano, ukazujeme stále více, a vidíme stále méně. Obrazy z televize jsou jako hudba ve výtahu.

I tento výrok obsahuje kniha Jean-Luc Godard: Texty a rozhovory, formálně vydaná jako příloha k festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Výběrově shrnuje jak Godardovy autorské texty, tak rozsáhlé rozhovory, které poskytl. Jsou zajímavé, provokativní, pečlivě přeložené a opatřené rozsáhlými vysvětlivkami. Své často ostře formulované názory vztahuje nejen k filmu, videu a televizi (postupně vystřídal všechna média), ale s oblibou se vyjadřuje i ke společenským či politickým aspektům. Převažuje přirozeně důraz na film, avšak podnětné jsou i rozmluvy věnované televizi - jedna z nich se dokonce pyšní názvem Televize vyrábí zapomnění. Godard tu vyčítá, že obrazovka získává pozornost důrazem na neštěstí, na katastrofy: Nikdy nespatříte obraz šťastného Bejrútu, vždy jen plačící palestinské matky.

Letos již šestasedmdesátiletý režisér, jehož filmy nyní stěží spatříme někde jinde než právě v televizi, prošel mnohými názorovými přemety. Na přelomu 60 a 70. let, kdy natočil dokument s českým názvem Pravda, se dokonce hlásil k maoismu. Tehdy, krátce po sovětské invazi, jej natáčel u nás, aby pak předložil zhůvěřilou dezinterpretaci tehdejších událostí: o československý lid, svým vedením vzdálený zásadám proletářské revoluce, se začali přetahovat jak imperialisté z Moskvy, tak z Washingtonu. A české umělce, zde zastoupené Věrou Chytilovou, obviní, že poklonkují Západu, pohoršuje se, že stávkující studenti nevyvěsili rudý prapor revoluce. Česká televize by Pravdu měla uvést jako doklad bezuzdného překrucování ve jménu "jedině správného názoru" - a přidat, když už rozvažujeme o českých luzích a hájích, nacistická Kolesa dějin (1945) a komunistické Radostné dny (1951).

Nakladatelství JSAF, které godardovskou knihu vydalo, se záslužně, ba průkopnicky zaměřilo na dokumentární oblast, kterou nikdo jiný tak důsledně nesleduje. Mimo jiné vydalo i tři objemné svazky zasvěcené dokumentárnímu filmu (shodně pojmenované zkratkou DO), poslední z nich se věnuje i domácí tvorbě. Přínosný je pohled polské autorky Jadwigy Glówy na dění v postkomunistických zemích v minulém desetiletí. Za sebe dodávám, že by si určitě zasloužila, aby její u nás dosud neznámá kniha Dokumentární film v epoše Havla vyšla také česky - už proto, že původní tuzemská práce podobného zaměření prostě neexistuje.

JAN JAROŠ