číslo 8

vyšlo 13. 2. 2006

Televizní glosář

Jak neuvěřit vlastním očím

Žijeme sice v demokracii, ale o našich životech doopravdy rozhodují nejrůznější kriminálníci. Alespoň podle standardizovaného obrazu skutečnosti vnucovaného většinou médií to tak je. Ve chvíli, kdy se i seriózně se tvářící publicistika třese nedočkavostí na každý blábol kdejakého uprchlého zločince, lze těžko odhadnout, nakolik je to obraz věrohodný. Pokud se právě z řad kriminálníků rekrutují ostře sledované celebrity, ale například i nejprodávanější spisovatelé, proč by to nemohli být oni, kdo hýbou zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí? Podezřele dokonalou vizi generálního spiknutí gangsterů a politiků však občas paradoxně zpochybní právě jeho nejhalasnější odhalovači.

V obecném povědomí je vzorem odvážné televizní investigativní novinařiny pořad Na vlastní oči televize Nova. V léta zavedeném způsobu "tvůrčí" práce s pravdou, fakty, domněnkami, a hlavně emocemi, dosáhli John & spol. takové dokonalosti a sugestivity, že možná sami občas nedokážou rozlišit, kdy moralizující teze vychází z reality, a kdy je tomu naopak. Právě to se přihodilo reportáži Šakalí léta, v níž Janek Kroupa posledního ledna nekompromisně zveřejnil "Co všechno chtěl odhalit zavražděný miliardář František Mrázek a nestihl to!".

Kroupova teze je v případě Mrázkovy vraždy natolik jasná, že ji ani nebalí do obvyklého alibistického "snad", "možná", "patrně": Někdejší vekslák, který se postupně vypracoval v jednu z nejmocnějších šedých eminencí, která u nás řídila nejen všechny tři zmíněné pilíře demokracie, ale snad i východ a západ slunce, se jednoho dne rozhodl odhalit celý princip fungování podvodu zvaného Česká republika. Za prostředníka si zvolil právě Janka Kroupu a pořad Na vlastní oči! Svým krokem vyděsil de facto všechny politiky, policisty, soudce, zločince, a snad i všechny ostatní spoluobčany, což zákonitě nemohlo skončit jinak než jeho násilnou smrtí.

Zda za jeho sebezničujícím gestem bylo momentální zatmění mysli, výčitky svědomí či nezvratné rozhodnutí spáchat sebevraždu, Kroupa neřeší. Nejpravděpodobnější se tak nakonec zdá Mrázkova nepřekonatelná touha poskytnout Kroupovi materiál pro jeho senzační reportáž. V okamžiku, kdy divák pochopí absurditu východiska, zhroutí se celá teze a senzační odhalení se promění v sérii účelově interpretovaných absurdit. Tu ve finále stylově korunuje telefonát investigativního kamikadze Janka Kroupy, který na někdejším špičkovém policejním ostřelovači rafinovaně vyzvídá, zda to náhodou nebyl on, kdo Mrázka zastřelil.

JAN SVAČINA