číslo 1

vyšlo 27. 12. 2005

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Teď už je to velká legrace

Zpěvačka, textařka i herečka Hana Zagorová, rodačka z Petřkovic u Ostravy, vešla do hájemství populární hudby už v polovině šedesátých let. Na začátku kariéry stály dětské písničky i spolupráce s orchestrem Gustava Broma, ale větší popularitu jí přinesly dekády následující ze zpětného pohledu reprezentované zejména hity Já jsem tvá neznámá, Studánko stříbrná, Maluj obrázky, duety Dotazník, Duhová víla (s Petrem Rezkem), Setkání (s italským zpěvákem Drupim) a mnoha dalšími. Hana Zagorová bude hlavní aktérkou jednoho z příštích vydání pravidelného vzpomínkového písničkového pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu na ČRo 2 - Praha, v 16.30).

Jaké vzpomínáte na talentovou soutěž, kterou jste prošla? Dá se podle vás srovnat s těmi dnešními, například s Česko hledá Superstar?
Myslím, že se to dá přirovnat. Tomu, kdo v soutěži uspěl, dala - stejně jako dnes - příležitost, kterou využil, pokud pracoval, nebo ji zahodil. Vzorec je tedy pořád stejný. Navíc je potřebná dávka štěstí, a tu jsem měla. Po finále soutěže Hledáme nové talenty mě oslovili z ostravského televizního i rozhlasového studia. I z toho důvodu na tu soutěž vzpomínám velice ráda.

V roce 1968 jste se s kapelou Flamingo zúčastnila druhého československého beatového festivalu v pražské Lucerně. To byla přehlídka trošku jiné atmosféry než měly ty, kterých jste se většinou zúčastňovala, ne?
V ostravském rozhlase jsem spolupracovala s tamním orchestrem. Jeho rytmiku představovalo právě Flamingo. Mně ten festival nabídl unikátní zážitek, byla jsem vlastně podruhé v životě v Praze. V Lucerně jsme s Maruškou Rottrovou a Petrem Němcem zpívali soul - a publikum to přijalo báječně.

Když jsme v roce 1968, napadá mě písnička Obraz smutný slečny, s níž jste tehdy měla slušný úspěch.
Slova k té písničce napsal můj kamarád Honza Růžička, profesí výtvarník. Bohužel, příliš mnoho písničkových textů nenapsal, a to je škoda. Jeho poetika a slovník mi velmi vyhovovaly.

Další váš starý, ale úspěšný song se jmenoval Bludička Julie. "Bludičku" jste hrála i v nezapomenutelné semaforské Kytici. Měla jste sama nějakou bludičku, která by vás někdy odváděla od hlavního směru kariéry někam jinam?
To si nemyslím. Já si pod slůvkem "bludička" představuji cosi pozitivního, což je asi zvláštní, protože bludičky lákaly do nebezpečných míst. Nemohu opravdu říci, že by mě něco odvádělo ve špatném směru, sráželo dolů nebo překáželo. Je pravda, že všichni si neseme svůj kříž a s ním se musíme vyrovnat - ať už jde o zdraví nebo třeba o nešťastnou lásku. Já sama jsem měla veliké zdravotní potíže, ale brala jsem to jako věc, s níž se musím naučit žít, a myslím, že se mi to docela podařilo.

Jak jste se cítila v Semaforu?
To bylo moc hezké období. Práce s Jiřím Císlerem, který Kytici režíroval, a s Jiřím Suchým byla neobyčejně zajímavá. Pan Suchý je mimořádně hravý člověk. Brzy bylo zřejmé, že jsem smíšek a že se velmi často "odbourám", což se samozřejmě na jevišti nemá. Pan Suchý si umanul, že mě při každém představení něčím rozesměje. Pokaždé měl na sobě něco velmi směšného a je dokladem jeho invence, že rafinovanost jeho bláznovin se stupňovala. Původně jsem si ho představovala jako zamlklého intelektuála, ale poznala jsem ho jako veselého člověka - pokud má okolo sebe dobrou společnost.

Výjimečnost ostravského muzikantského prostředí je zřejmá - co ji podle vás způsobilo?
Jednak tamní rozhlas a televize, ale také tvrdost toho kraje. Když se na Ostravsku narodíte a vyrostete tam, tak vás už v životě nic nepřekvapí. Navíc tam vždy byla upřímnější, více přímočará komunikace. Když je něco bílé a šedé, tak se má říct, že je to bílé a šedé. I kdyby to bylo nepříjemné.

Velká popularita vás potkala až v sedmdesátých letech. Jak byste je srovnala s desetiletím předcházejícím?
Šedesátá léta přála všem umělcům. Byla to totiž doba nesmírně zajímavá a tvůrčí. V dalším desetiletí jsem se dostávala nahoru, což mi přinášelo mnohem více práce, ale bralo mi to stále více volného času. Vím, že z politického hlediska se obě desetiletí nedají srovnávat, ale já nemám důvod vzpomínat na sedmdesátá léta ve zlém.

Opět na pódiích zpíváte s Petrem Rezkem. Jak došlo k obnovení někdejší úspěšné spolupráce?
Dělala jsem koncert v Lucerně a sháněla jsem všechny své bývalé spolupracovníky, proto jsem si samozřejmě vzpomněla i na Petra. Někdo mi ale řekl, že už nezpívá. To mi připadalo velmi smutné: člověk s takovým repertoárem že by nechal zpívání? Takže jsem Petra pozvala do Lucerny. Jestli mu ten koncert dodá nějakou novou vnitřní sílu, budu moc ráda.

Jak vám bylo, když si vás před léty vzal do úst Milouš Jakeš při svém památném projevu?
Teď už je to velká legrace, tehdy jsem se tomu ale zas tak nesmála.

Vaše písničky byly v neobvyklé souvislosti zařazeny do nového filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Líbí se vám tento snímek?
Ano. Jednak se mi líbí filmy režiséra Vladimíra Morávka, jednak obdivuji herectví pánů Budaře a Krajča. Myslím si, že o nich jako o hercích ještě uslyšíme. Také mě zaujalo, že Richard Krajčo si vzal jako předlohu role mého skutečného fanouška. Musím říct, že naše spolupráce filmem nekončí a oba pány jsem pozvala na svůj předvánoční koncert do Lucerny.

JIŘÍ KASAL