NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE RADIOSERVISU
"Svíťa"
vypráví
Filmový
a televizní režisér a scenárista, ale možná především výjimečným smyslem pro
humor a precizní pointu obdařený vypravěč Vladimír Svitáček
(1921-2002) stál ve svém nejsilnějším kumštýřském období, tedy v průběhu 60.
let minulého století, vždy tak trochu ve stínu slavnějších kolegů. Ať už
Jána Roháče, s nímž spolurežíroval hudební film Kdyby tisíc klarinetů i
nestárnoucí televizní inscenaci Uspořená libra, Radúze Činčery, v jehož týmu
se podílel na realizaci Kinoautomatu, nebo Miroslava Horníčka, kterému
výtečně přihrával v Hovorech H. Za ideálních okolností, tedy rozhodně nikoli
v letech normalizačních a normalizovaných, by zřejmě Svitáček z onoho stínu
vystoupil a stal se tím, čemu se dnes říká celebrita.
Nestalo
se, kolegy respektovaný a oblíbený "Svíťa" dostal po srpnu 1968 dalšího ze
svých celkem čtyř padáků z Barrandova a v 70. a 80. letech z paměti lidí
zvolna mizel. Ale neodmlčel se docela: vedle občasných epizodních rolí ve
filmech spřátelených tvůrců (třeba v oscarovém Amadeovi Miloše Formana)
vystupoval v představeních Jonáš-klubu. Úsměvné epizody ze svého života
vyprávěl i 12. prosince 1980 v rámci programu Večer s Vladimírem Svitáčkem v
Malostranské Besedě. Péčí Jindřicha Kučery se zachoval záznam tohoto
vystoupení, který nyní pod názvem Vladimír Svitáček o životě aneb "Buďte
rádi, že prší..." vydal na CD Radioservis.
Příběhy z let
jinošského okouzlení Osvobozeným divadlem, počátku éry televizních písniček
(žánr, kterému dnes říkáme klip, v Československu zavedli právě Svitáček s
Roháčem) či z časů světové proslulosti Laterny Magiky potěší i rozesmutní.
Tehdy již důchodce ("z existenčních důvodů"), přivydělávající si v redakci
časopisu Hádanka, křížovka, vypráví jako by namátkou a neuspořádaně, ale je
to jen zdání, ve skutečnosti měl své promluvy pečlivě vystavěné a
jistě i nesčetněkrát vyzkoušené. Každá odmlka, každé zahuhlání tu mají své
pevné místo a rafinovaně vedou posluchače k cíli - tedy k výbuchu smíchu.
Není jistě třeba zdůrazňovat, že Svitáček - jakožto opravdová osobnost -
nepotřeboval k úspěchu byť jen náznak vtíravosti, natožpak sprostá slova.
Trpce tak působí srovnání s dnešními televizními tajtrlíky alias baviči, pro
něž je inteligentní humorná historka - Svitáčkovými slovy - "syfilisova
práce".
MILAN
ŠEFL
NOVÉ ZVUKOVÉ
NOSIČE
Recitál "černošky z Dejvic"
Hlas
zpěvačky Evy Olmerové, drsný, "černý" a nepřetechnizovaný,
definitivně umlkl už před dvanácti lety, ale její neobyčejný talent i
životní příběh, poznamenaný nepřízní vrchnosti, alkoholem a tabletami
fenmetrazinu či opakovanými rozpady manželství, přitahují posluchače dodnes.
Vedle reedic často již velmi letitých vinylových desek si mohou příznivci
dosud zřejmě nepřekonané první dámy českého jazzu pořídit také raritní
koncertní CD Recitál ´66 (vyd. Producentské centrum Františka
Rychtaříka), obsahující téměř osmdesátiminutový záznam zpěvaččina
samostatného programu, který měl premiéru 26. února 1966 v Divadle Semafor.
V
druhé polovině 60. let směřovala Olmerová k prvnímu ze svých uměleckých
vrcholů (na ten druhý jí zkraje 80. let pomohl vystoupat Michael Kocáb
nadčasovými alby Vítr rváč a Zahraj i pro mne). Kromě práce v
Semaforu zpívala v Redutě v souboru Karla Velebného, natočila svůj filmový
medailon, její nahrávky slavily úspěch v zahraničí. Cesta vzhůru vyvrcholila
v roce 1969, kdy jako jediná žena vystoupila na VI. mezinárodním jazzovém
festivalu a téhož roku jí po svém koncertě v Lucerně vysekla poklonu Ella
Fitzgeraldová. Dolů to šlo rychleji - po dvou autohaváriích dostala v roce
1972 deset měsíců nepodmíněně a téměř celá 70. léta bez velké nadsázky
živořila v ústraní.
CD
Recitál ´66 zachycuje Olmerovou v obdivuhodné formě i stylovém rozpětí, od
country, přes šanson a blues, až po gospely zpěvačkou obdivované americké
kolegyně Mahalie Jacksonové. Úžasné jazzové cítění i "hlasivky v aortě"
(výrok Jiřího Suchého) předvádí převážně v osvědčeném zahraničním repertoáru
(na původní skladby nikdy neměla štěstí), vesměs však výtečně otextovaném
jednou z jejích dalších spřízněných duší - Jiřím Grossmannem, autorem slov k
nejslavnější písničce Evy Olmerové Čekej tiše. Celé album rámuje
průvodní slovo Josefa Škvoreckého (v bukletu nepochopitelně překřtěn na
Jiřího), jenž se už v roce 1963 v protiměšťáckém článku Fenomén jazzové
zpěvačky postavil proti jednomu z dlouhé řady zákazů, kterými úřady
nepohodlné rebelce v průběhu celé její kariéry znepříjemňovaly život. Dlužno
dodat, že spíše úspěšně.
MILAN
ŠEFL
Pěvecký portrét Soni Červené
Většina
posluchačů zná pěvkyni Soňu Červenou spíš z hudebních legend, starší operní
publikum ji sice může pamatovat z několika operních rolí v Brně (Carmen),
ale světové slávy dosáhla až po odchodu do zahraničí počátkem šedesátých let
minulého století. Proto zde doma zůstalo jen nemnoho nahrávek, z nichž by
byl patrný její mimořádný talent. Jsou letité, pocházejí většinou z
padesátých let, některé se zachovaly pouze v rozhlase. (Pro Čs. rozhlas
pořídila například záznam Janáčkova Zápisníku zmizelého.) Přesto se
dík náročným zvukovým úpravám podařilo sestavit zajímavý pěvecký portrét
Soni Červené (Supraphon), výběr reprezentativní především proto, že
mezzosopranistku představuje jako interpretku tvorby skladatelů 20. století,
což byla vždycky její láska. Na profilové, byť časem vzniku ohraničené desce
se tak sešla balada Otakara Ostrčila Osiřelo dítě, sonáta Ladislava
Vycpálka Chvála houslí (kde je pěvecký part sice rozsahem nevelký,
ale i z něj je nevšedně zabarvený mezzosoprán a oduševnělý přednes pěvkyně
velmi zřetelný), už zmíněný Zápisník zmizelého (part cikánky Zefky) a
cyklus Šestero písní milostných Petra Ebena. Dokládají velký
talent a slibný start pěvkyně, až si posluchač říká - když takhle zpívala v
počátcích kariéry, jaké musely být její výkony na operních scénách světa?
Zejména v Ebenových milostných písních na původní středověké texty, které
zpívá v několika světových jazycích, vyniká její hlas a kultivovaný přednes
v plné kráse.
(ap) |