číslo 45

vyšlo 31. 10. 2005

Jak to slyší

Ivan Němec, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Obět a hrdinství na obtíž

Z dochované korespondence je patrné, že nápadem literárně zpracovat život Johanky z Arku se Ferdinand Peroutka obíral již v letech svého věznění v nacistických koncentrácích. Svůj román Pozdější život panny však napsal až někdy na počátku 60. let a jeho vydání se nedožil (vyšel poprvé až 1980 v Torontu a pak až 1991 v Praze). Nebudu asi daleko od pravdy, řeknu-li, že jde o dílo, které v běžném čtenářském povědomí zřejmě nepatří mezi nejznámější. O to větší je zásluha Antonína Přidala, který se rozhodl Peroutkův rozsáhlý román, jenž myšlenkově ani formálně není nikterak jednoduchý, zdramatizovat a upravit jako stejnojmennou rozhlasovou hru. Pozdější život panny nastudoval Antonín Přidal v brněnském studiu a hra měla svou premiéru 15. října na stanici ČRo 3 - Vltava.

Překladatel, básník a dramatik Antonín Přidal se s dílem Ferdinanda Peroutky setkal již několikrát, takže mohl využít také důvěrnou znalost širší autorovy tvorby. Nemalá tvůrčí zkušenost dramatika zároveň pomáhá Antonínu Přidalovi k tomu, že dokáže zpracovat román do dramatické podoby takovým způsobem, že se z mnohých situací a výpovědí stanou krutě aktuální obrazy současnosti. Přitom však nedopustí, aby se devadesátiminutová rozhlasová hra zúžila pouze na lineárně ubíhající sled explicitně vyložených scén, ale naopak ctí a vynalézavě dotváří původní výstavbu předlohy.

Románová Johanka Ferdinanda Peroutky neskončí na hranici, ale romanopisec ji v poslední chvíli zachrání a vrátí ji zpět mezi vojáky, nechá ji žít, aby mohla znovu, s niterným přesvědčením o své pravdě, vstupovat do bojů s nepřítelem okupujícím Francii, aby se mohla prát s lhostejností, nízkostí, nezodpovědností a nezájmem svého panovníka i mocipánů, kteří ho obklopují. Její velký boj je o to zoufalejší, oč je osamělejší. Jana totiž přestala slyšet Hlasy, které jí napovídaly a vedly, které vzbuzovaly respekt jejího okolí. Již není svatou Janou, ale pouhou statečnou obyčejnou ženou, v níž však dál zůstává dychtivá touha po spravedlnosti. Svou aktivní snahou po konkrétním boji, svým opravdovým zaujetím pro věc komplikuje Johanka život panovníkovi a jeho spoluvládcům, ale bez Hlasů zůstává opuštěná, vydána všemi a všemu všanc. Kompoziční zajímavostí Peroutkova románu je postava spisovatele, jenž vstupuje do vypravěčského toku děje, zcizovacím způsobem ho přerušuje, někdy ho sebeironicky komentuje a nechávaje nahlédnout do romanopiseckého řemesla, dává najevo svou autorskou všemohoucnost, která mu dovoluje manipulovat s osudy románových postav. Před závěrem románu se postava spisovatele pouští s Johankou do dialogu, z něhož již zcela nezakrytě vystupuje do popředí autorův subjekt. Z jejich moudré, leč smutné rozpravy je patrné, jak se víra v ideály okolního světa postupně rozplývá.

Postavu spisovatele, jemuž Peroutka dal v románě jméno AB, Antonín Přidal dovedně a vynalézavě zužitkoval. V jeho dramatizaci zastává tato postava zvaná Autor ještě další funkce. Do jisté míry supluje řeč autorskou, pomáhá v dramatu přenášet děj z místa na místo, je jakýmsi "komentátorem" i ironickým glosátorem, a připomíná tak některé vypravěčské postupy epického dramatu, kdy se určitá figura stává hybatelem děje, jenž dokáže nahlédnout i do nitra postav a vydat o tom svědectví. Někdy se zdá, že svou dramatizaci připravoval autor s vědomím, že bude také jejím režisérem. Jeho rozhlasová inscenace se nese ve značném tempu, které je zdrojem stálého napětí. Jednotlivé scény se k sobě těsně váží, někdy se vzájemně prolnou a jejich základním tónem zůstává vzrušená zaujatost veškerého jednání, kterou podporuje také výborná hudba Miloše Štědroně. Režijní práce Antonína Přidala se však opírá především o promyšlené obsazení a práci s jednotlivými herci.

Kateřina Holánová, pro niž byla Johanka z Arku rozhlasovým debutem, prokázala, že její bohatě tvarované postavy, které vytvořila na scéně brněnské činohry ND, nejsou jen dílem talentu, ale také cílevědomé práce. Její Jana je ve své naléhavosti a dychtivosti po boji velmi věrohodná, dokáže být rozhodná a nenávistná, aniž by se z ní vytratila dívčí citovost, je upřímně zoufalá, když se dozví, že francouzský král přijímá honosné dary od anglického panovníka v době, kdy se na půlce Francie roztahují angličtí okupanti. Přesné interpretační odstíny našel pro postavu Autora František Derfler, v jehož promluvách slyšíme polohy, jejichž výraz je vždy dobře čitelný a sahá od jemné ironie přes elegantně laděný rozumový odstup až k plně vážným tónům pochopení. V dalších postavách jsme slyšeli řadu zkušených herců, z nichž připomínám např. Ladislava Lakomého, Jaroslava Kuneše, Viktora Skálu, Zuzanu Slavíkovou, Ivanu Valešovou a další.

V jedné nevelké sekvenci si režisér trpce pohrál s černým humorem. Johanka se vrátila z kruté bitvy, která přinesla stovky mrtvých. Nejvyšší vládci tuto skutečnost "mediálně" komentují. Plytkým publicistickým a nic neříkajícím jazykem sdělí veřejnosti, že se vlastně nic nestalo a že to ani nestojí za řeč. Člověk se při tom neubrání pomyšlení, že od neradostných úvah Ferdinanda Peroutky o světě a společnosti, v němž ani oběť, ani lidská velikost nejsou módní, uplynuly již desítky let. A jaká je jejich hodnota dnes, uvažujeme.

Rozhlasovou hrou Pozdější život panny se s námi Antonín Přidal rozdělil o dárek, který si připravil ke svým sedmdesátým narozeninám. Díky za něj.