číslo 41

vyšlo 3. 10. 2005

Titulní rozhovor

Laskavý vypravěč v kostýmu Lotranda

Přál jste si natočit zrovna pohádku?

A víte, že nejdřív ani moc ne? Po Lotrandovi se mne sice hodně lidí ptalo - když jsem tedy režisér - jestli natočím právě pohádku. Že by to bylo vlastně jakési logické pokračování ve stejném žánru. Ale já si vždycky myslel, že pohádku musí vyprávět někdo zkušenější, kdo už má vlastní děti, možná i vnoučata. Protože už ví, jak s dětmi komunikovat. Domníval jsem se, že pokud budu dělat pohádku, tak až mi bude šedesát. Vůbec jsem ji nevyhledával, vlastně ke mně jaksi přišla sama. A teď jsem moc rád, protože se mi na tom filmu krásně pracovalo.

Přitom nejeden filmař tvrdí, že by pohádku rád natočil, že po tom dlouho touží. Málokomu se to ale dnes povede, protože náklady bývají vysoké a tržní efekt malý. Jak se to podařilo vám?

Ještě před půl rokem jsem nevěděl, že film v kinech vůbec bude. Původně to měla být pohádka pro štědrovečerní obrazovku České televize, která do toho - jako do svého hlavního večerního programu - investovala trochu víc peněz. Mohli jsme taky točit na šestnáctkový filmový materiál. Měl jsem z toho trochu trému, od školy jsem vyjma reklam na film netočil. Tajně jsem doufal, že když se to případně povede, mohl by se film dostat i na plátno. Od počátku se mi totiž moc líbil scénář Lucky Konášové, se kterou dlouhodobě spolupracuji. Když jsme pak měli v březnu zkušební promítání, lidé z České televize i někteří tvůrci, které jsem si tam pozval, říkali, že by to byl možná dobrý film. Vedení televize souhlasilo: tak fajn, my vám to, pane režisére, do kina povolíme, ale další peníze už nemáme, sežeňte si je sám. A musel jsem je sehnat brzy, protože televize tu pohádku chtěla mít buď na podzim v kinech, nebo na Vánoce v televizi. Nakonec se to povedlo, hlavně díky Magdě Sedlákové z České televize a produkční společnosti Hoo-Doo.

Myslíte si, že klasická filmová pohádka má pořád divácké zázemí? Budou se na ni současné děti vůbec dívat?

Jsem o tom přesvědčen. Vždyť o tom svědčí i čísla sledovanosti notoricky známých a mockrát opakovaných Tří oříšků pro Popelku a dalších filmových pohádek. Klasické pohádky se dodnes líbí i mně, a myslím, že většině lidí této země. Od Pyšné princezny, až po ty "Oříšky". A taky není pravda, že se na ně dívají jen dědečkové, a babičky, jak se někdy tvrdí. Dívají se všichni, hlavně děti. Navíc - už pár let tu česká pohádka nebyla, takže věřím, že si své diváky určitě najde.

Jaká bude ta vaše?

Vychází z klasiky, scénář je napsán na motivy pohádek Boženy Němcové. Ale nemám tam žádné trdlování a kašpárkování, jako že - pozor, teď hrajeme pro děti, měli bychom se kvůli nim tedy "dětsky" pitvořit. To už nejde, dneska nemůžeme hrát pro děti jinak než pro dospělé. Pro současné děti, které vyrůstají na internetu, počítačových hrách a MTV a jejichž kultovní pohádkou je Pán prstenů, je úplná hloupost točit "jinak". Já pracoval jako pro dospělé, snažil jsem se vyjadřovat pravdivý příběh, skutečné emoce. Nepatlal jsem do toho ani žádné jinotaje, jako vypravěč jsem se snažil být krystalicky čistý.

Anděl Páně hodně staví na humoru, že?

Určitě, humor mám rád, dokonce jsem musel na přání dramaturgie některé fóry ze scénáře škrtat, protože už se jim to zdálo moc. Možná se trochu zalekli, že by někdo - třeba ortodoxní katolíci nebo arcibiskupství - mohl protestovat. Ale sám jsem katolík, takže myslím, že jsem si uhlídal míru. Nesklouzlo to do parodie, snažil jsem se spíš o laskavý humor.

Jak jste si poradil s "nadpřirozenem"?

To víte, měl jsem spoustu otázek k řešení a pořád se v duchu ptám, zda se mi to povedlo. Třeba - jak vypadá nebe? Jak je pojmout scénicky - vypadá víc jako rajská zahrada? Je to ráj? Představa každého z nás je jiná, nezbylo, než ji nějakým způsobem unifikovat. A tak jsem se rozhodl spojit humor s odpovědí na otázku Kde je nám nejpěkněji? Snažil jsem se všechno umístit do prostoru laskavosti a rodinnosti - to je pro mne nebe. Je velmi vzdušné a otevřené a nebeská brána připomíná vrata českého statku, kam jsme jezdili k babičce, povalovali se za pecí a jedli koláče. Kde bylo útulno a pruhované peřiny.

Pokud to není důvěrné: jaký je rozpočet filmu?

Česká televize poskytla celkem 18 milionů, dalších asi 6 až 7 se muselo ještě sehnat. Což se povedlo. Film není drahý, scénář nepočítal s extrémně velkými náklady. Možná i proto, že řada scén staví na opuštěnosti: Mám tam záběry zasněženého lesa, jímž jde anděl sám a hledá hříšníka, kterého by měl napravit. Je to výpravné, ale moc to nepotřebuje - ani dekorace, ani lidi. Funguje to v té šumavské opuštěnosti, zapadlosti, trošku mimo veliký svět. A za to, co jsem ušetřil, jsem si pak mohl dovolit velkou scénu tržiště, točenou na Křivoklátě, kde to opravdu žije ve své pestré výpravnosti, jak jsme u pohádek zvyklí.

Autorem hudby je Miloš Bok, který, tuším, ještě pro film nepracoval.

Jeho hudba je mimořádná. Já si dokonce myslím, že je to nový Zdeněk Liška českého filmu. Překvapilo mne, že ho ještě nikdo pro český film neobjevil, vždyť je mu už čtyřicet. Žije někde u Plzně a málokdo o něm ví. Možná bych byl radši, kdyby místo rozhovoru se mnou byl zviditelněn spíš on.

Jak jste ho objevil?

Znal jsem jeho hudbu, především Missu Solemnis, kterou miluju a poslouchám dodneška, už dvanáct let je to moje top skladba ve vážné hudbě. A znám i jeho Skřítky. A právě u nich jsem si řekl - vždyť to je filmový komponista! Nemohl jsem ho vzít do televizní inscenace, protože by tam neměl dostatečný prostor, takže jsem pořád čekal na příležitost - a najednou přišla. V naší pohádce je duchovní rozměr, minimálně už motivy obětování se pro někoho a odpuštění. To jsou ryze duchovní témata, a když ne duchovní, tak určitě hluboce lidská a pro Miloše Boka myslím velmi vhodná.

Začínal jste jako dětský herec. Jak to bylo - to vás rodiče vzali na nějaký casting?

Kdepak, byla to náhoda. Režisérka Drahuška Králová mě našla ve škole v Braníku, seděl jsem ve čtvrté lavici, pamatuju si to jako dnes, ukázala na mě a řekla, tamhleten ušatej, pihatej se mi líbí.

A od té doby jste celkem "jel".

U filmu to tak chodí, pomocní režiséři si předávají tipy, řeknou si mezi sebou, když je někdo šikovnější. A tak jsem se dostával k větším a větším rolím, až jsem najednou v roce 1986 zjistil, že jsem v březnu nastoupil na plac ke Karlu Kachyňovi ve Smrti krásných srnců, a za necelý rok, kdy jsem prakticky neodešel ze studia, jsem natočil velké role ve čtyřech celovečerních filmech.

Šel byste studovat filmovou režii, kdyby si vás tenkrát v branické škole nevybrali?

Asi by mě to vůbec nenapadlo, ale tím svým filmovým dětstvím jsem k tomu nakonec dospěl. Bylo to pro mě už natolik známé prostředí, že jsem ani nechtěl poznávat nic jiného. Ale ano, vlastně byla i jiná letmá přání, kdybych nepoznal film, skončil bych možná jako brácha na medicíně, to by mě bavilo.

Po dětské herecké kariéře jste se nakonec rozhodl pro režii, proč?

Zlomilo se to u mě v patnácti letech; dětské herectví je založeno na přirozenosti a spontánnosti, a v pubertě se to láme - začal jsem najednou "hrát mozkem", a zjistil, že mi to nefunguje, že hraju špatně. A kolem mě byli taky talentovaní vrstevníci, já studoval gympl a oni konzervatoř, a já viděl, že mají pro herectví lepší předpoklady a profesionální přípravu. Tak jsem si řekl, že to nemůžu dál dělat. V té době jsem zrovna jsem točil se Zdenkem Sirovým Cestu na Jihozápad. To byla velká osobnost, když někam přišel, všichni ztichli, takové měl charisma. A to možná byl začátek touhy po režii: chtěl jsem být jako on. Větší část střední školy jsem se pak už soustřeďoval na humanitní vědy a kašlal na matematiku, fyziku i chemii.

Ale přece jste pořád ve filmu i v televizi hrál.

Spíš by se dalo říct, že jsem se k tomu pak vrátil. "Exhumoval" mě Karel Smyczek, hrál jsem u něj v seriálu Bylo nás pět. Potom přišel Lotrando, to už mi bylo třiadvacet a věděl jsem jistě, že herectví není a nebude moje hlavní profese. Mohl jsem se cítit svobodný, vrátil se mi ten rozměr uvolnění, který jsem zažíval jako dítě. A už to zase šlo. Takže já teď můžu hrát roličky a čurdy a vůbec nemusím být herec! To mi dává v hraní obrovskou svobodu. Najednou je to takové "menzelovské" herectví. Nechci tím samozřejmě srovnávat naše kvality, ale pocit, přístup je snad podobný. Dělám to pro radost a zábavu, protože mám chuť.

V televizi jste už jako začínající režisér získal velmi brzy slušný prostor. Jak se to podařilo?

Na počátku to byla hlavně zásluha Ondry Kepky, mého spolužáka na FAMU. Točili jsme na škole reálovku a díky němu jsme ji mohli dělat v koprodukci s Českou televizí. Jako školní film měla mít desetiminutový rozměr, ale že to FAMU dělala v televizní koprodukci, dali nám půl hodiny. A mně se podařil docela hezký filmeček Klekání zvoníme a někdo si ho všiml. Ne že by mi pak hned dali oscarový scénář. Moje první profesionální práce pro Českou televizi začala tak, že mi zavolali z televize a řekli: Onemocněla nám paní režisérka Procházková a za tři neděle bychom měli točit bakalářské povídky. Vše bylo připraveno, štáb, obsazení, lokace, chyběl jen režisér. Možná by to každý odmítl - ani já bych už dnes na něco takového nepřistoupil - ale tehdy to byla ohromná příležitost. Říkal jsem si, že když teď pomůžu televizi, ona mi pak taky někdy pomůže. Vyplatilo se mi to, brzy nato jsem dostal scénář Genij vlasti o Hynaisovi, a to už byla studiová inscenace. Takže mi začali postupně "přidávat": inscenace Na zámku se točila už i v exteriéru, Vůně vanilky byl televizní film. Ten mám mimochodem pořád hodně rád, stejně jako loňskou Povodeň. Práce s oběma Jiřinkami byla nádherná!

Pracovat s hvězdami, jako jsou Jiřina Bohdalová a Jiřina Jirásková, muselo být náročné - zvláště při vašem mládí a také proto, že k nim jistě máte přirozenou úctu.

Tu má člověk ke každému, s nímž pracuje. Ale když máte na place hvězdu, nemůžete se kvůli tomu rozklepat, to by bylo špatně. Má-li film jít odněkud někam, má-li držet pohromadě, musím umět říct - paní Bohdalová, tohle je fajn, ale já bych to potřeboval trošku jinak. Zkrátka jednat jako režisér. Ale naše komunikace byla dobrá. Jistě i proto, že obě je to strašně bavilo. Co si budeme povídat, takové role se skvělým textem nedostávají každý měsíc, navíc byly rády, že tam jsou spolu a můžou se jako kámošky užít. Bylo to příjemné a krásné natáčení.

Vůni vanilky a Povodeň tedy řadíte na svém žebříčku nejvýš?

Ke každému filmu mám nějaký vztah, každý mě baví. Třeba v případě inscenace Na zámku jsem měl radost ze spolupráce se scenáristy Václavem Šaškem a Věrou Šaškovou, nesu si jako nádhernou vzpomínku, jak mě spoustu věcí naučili, protože to byla teprve moje druhá velká televizní práce. Vůně vanilky zas měla nejblíž k filmu; vzpomínám si, že na jedné projekci zaznělo: to je škoda, že nejde do kin. Což jsem bral jako velkou pochvalu.

Netrápí vás, že televizní tvorba dost podléhá módním trendům? Teď je třeba období seriálů - poté co si televize ověřily, že to lidi baví. Nepřipadá mi to moc šťastné, mimo jiné proto, že ubývá prostoru pro solitérní televizní díla, pro inscenace či filmy - jako byly In nomine Patris, PF 77, vaše Povodeň. Nebo neubývá?

Já to vnímám tak, že je to módní vlna, která časem zas opadne. Vzpomeňte si, že po celá devadesátá léta byly na programu Novy samé estrády a americké akční filmy plus nějaká levná jihoamerická telenovela. Po deseti letech najednou vznikla touha vidět víc českých tváří - což dříve zohledňovala jen Česká televize -, a nastala poptávka po českém seriálu. Možná ho začne válcovat zas nějaký jiný žánr, třeba to bude reality show, nevím. Ale věřím, že určitě zas nastane renesance kvalitních, dobrých solitérů. Že si je publikum vyžádá. Možná, že i Nova časem - a já jí v tom budu fandit - začne vyrábět takové televizní filmy, jaké občas vídáme ze zahraničí. Třeba BBC občas natočí výbornou detektivku - a pak je to opravdu Paní detektivka - zkrátka paráda. Mám na mysli nikoli distribuční, ale televizní film, i když je natočen na 35 milimetrů a má všechny filmové parametry. Zkrátka skutečné televizní dílo. Když se i tady u nás udělá v podobné kvalitě, jak to vídáme ze zahraničí, může se dál "zobchodovat" - prodat do různých zemí, dokonce snadněji, vždyť televize mají větší "spotřebu" než kina. Myslím, že to nejspíš budou žánrové filmy, například detektivky, horory, psychologické filmy. Žánrově krystalicky čisté, skvěle hrané a režírované. Do takového snímku se už musí vložit nějaká investice, ale vyplatí se to, protože televizím může prospět i ekonomicky. Na tuhle dobu se moc těším

V řadě seriálů jsme sám hrál, natočil byste nějaký jako režisér?

Zásadně to neodmítám, ale pokud se chci stoprocentně soustředit a dotáhnout Anděla Páně, aby vlítnul do kin co možná nejlíp, tak zatím nemám na výběr. Nemohu svůj čas dávat napůl do nějakého seriálu. Mám pocit, že se zatím ještě musím snažit jinde, seriál by mě příliš válcoval. Je nebezpečný v tom, že na rok a půl totálně zabere veškerý čas. A já chci zatím zůstávat otevřený lepším nabídkám, třeba takovým, jako Anděl. Pravda, rád bych jednou nějaký seriál natočil, ale to už by muselo být něco jako Akta X, nebo Království od Triera či výborný anglický seriál Bedna. To jsou u mne seriály! Ale šít horkou jehlou, dělat něco v jedněch kulisách, nemít jako režisér čas ani prostor něco vymyslet, pouze v daných podmínkách naaranžovat, to ne. Řeknu to ještě jinak: radši budu nějaký čas chudej. Ještě si totiž potřebuju udělat pár vizitek, abych se měl o co opřít. Aby se lidi neptali - pane režisére, vy jste kdo a co jste natočil? Ale abych měl za sebou pár Povodní.

Když mluvíte o chudobě, natočil jste pár reklam, některé dokonce získaly ceny. Ty jsou přece docela dobře honorované.

V tom jsou reklamy dobré, to je pravda, ale to bych se jim musel soustavně věnovat. A já zas nejsem žádný Ivan Zachariáš, udělám si občas jednu dvě jako příjemné zpestření a přivýdělek, slušně zaplacenou brigádu.

Když jste byl malý kluk a začal natáčet, co vás na filmu nejvíc zaujalo? Ta práce sama, nebo setkání s některým režisérem, s herci?

U filmu jsem strávil hodně času, a přiznám se, že když se tam pohybujete denně a vedle vás pracují pan Bartoška nebo paní Hlaváčová a pan Hrušínský, trochu přestanete vnímat, že jsou to hvězdy, spíš se pro vás stanou lidmi, se kterými sedíte u oběda. Ale na některé momenty přesto zpětně moc rád vzpomínám. Třeba v televizi nedávno reprízovali Židovské anekdoty, kde jsem měl malou roličku číšníka v kavárně Daubner. A najednou se tam vidím v jednom záběru s pány Brodským, Růžkem a Kopeckým! To jsem si řekl, jaké štěstí, že jsem se s nimi vůbec mohl potkat! Setkání s opravdu velkými osobnostmi vás ovlivní, aniž si to v té chvíli uvědomujete.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se pro publikum dostal z "lotrandovského" kostýmu? Je to bezesporu nejpopulárnější film, ve kterém jste hrál, a spousta lidí vás pořád tak vidí.

Ano, pořád mě mnozí berou jako Lotranda, s tím se nedá nic dělat. Já se s tím sžil. Když se mi občas stane, že na mě děti na ulici pokřikují Lotrando!, nevadí mi to. Počítám i s tím, že mě to bude pronásledovat dlouho, pohádky se v televizi pořád opakují. Ledaže bych si nechal narůst knír. Ale víte, být spojován s takovou rolí a s takovým filmem je docela příjemné.