číslo 33
vychází 8. 8. 2005

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Vládnou party lhostejných?

Asi máloco v poslední době pohnulo národem tolik jako nemoc a smrt nejoblíbenějšího českého politika Pavla Dostála. Minulý týden se s ním veřejnost rozloučila, a, jak hned psaly zahraniční agentury, rázem vzrostla popularita i osobnostem, které vystoupily na jeho pohřbu - třeba Jiřině Jiráskové či Tomáši Töpferovi. Kdo by snad chtěl podlehnout dojmu, že žije v zemi cituplných lidumilů, dostal o pár dnů později - v neděli večer na ČT2 - pořádně ledovou sprchu.

V nedělním komponovaném pořadu, sestaveném z nejrůznějších dokumentů (některé z nich byly z vynikajícího a příznačně nazvaného cyklu Ta naše povaha česká), jsme se totiž dověděli, že stojíme-li tváří v tvář cizímu neštěstí, většina z nás si s ním neumí nebo ani nechce poradit. Tematický večer o lhostejnosti patřil k nejvýraznějším, které Česká televize kdy odvysílala. Dramaturgie si přitom s jednou (a podotkněme, že dosti zbytečnou) zahraniční výjimkou vystačila s vlastní produkcí. A podívaná to byla jen pro silné nátury. Tohle že jsme my, kteří drží palce oblíbeným osobnostem a myslí na ně v jejich nemoci? Ano, zněla odpověď, jsme to my, jejichž odvaha a síla je omezena prahem vlastního příbytku, jsme to my, komu nestojí za to pomoci nemocnému spolucestujícímu jenom proto, že se přece kvůli tomu nevzdáme třeba atraktivního výletu do Benátek...

Samotný závěr týdne přinesl ještě jeden šok a s ním spoustu otázek. Zásah policie proti účastníkům technoparty na Trutnovsku rozdělil veřejné mínění na dva tábory. Svobodu! volají jedni. Pořádek! volají druzí. Zdá se mi ale, že obě protistrany příliš snadno inklinují k agresivitě. V tomhle sporu nejde o znečištěné pozemky. A myslím, že nejde ani o toleranci jiných podob kultury. Jde spíš o generační animozitu a taky o strach z drog.

My měli své taneční věnečky a poklidné táboráky, nadávají "staří", a k zábavě nám stačilo pár piv, dodávají. Jenže koneckonců i alkohol je droga a kdoví, jak historicky dopadne techno v porovnání s nedvědovskými odrhovačkami. Droga je pro mě všechno, co se bere smrtelně vážně. Třeba letáky v metru, ukazující stažená zvířata jako oběti kožichuchtivých dam. Proč se na něco takového mají dívat i vyděšené děti, které už odmalička raději než autem do hypermarketu cestují vlakem někam do lesa?

JANA CIMBUROVÁ