číslo 32
vychází 1. 8. 2005

Titulní rozhovor

Jaroslav Tůma: Pánu Bohu jen to nejlepší!

Uvědomujete si i po mnoha letech, že se pohybujete v posvátném prostoru?
To dobře vím a dodnes to vždy znovu prožívám. Někdy mne ale samotní páni faráři či dokonce biskupové v tomto pocitu srážejí. Mnozí z nich totiž považují varhany jen za něco, co má doprovázet lidový zpěv. Cokoli navíc je prý pro věřící škodlivé.

Kdy jste si výlučnost varhan jako hudebního nástroje poprvé uvědomil?
Už jako chlapec, tatínek byl farářem Církve československé husitské v Čáslavi. Klávesy, píšťaly, možnost improvizovat - to mě provází od dětských let.

Nevybral jste si nic snadného. Každé varhany jsou vlastně originál...
Každé ne. Zejména ve dvacátém století se dělaly varhany dokonce sériově. Vzpomeňme na továrnu v Krnově. Dnes nám varhany od Riegrů-Klossů z padesátých či šedesátých let připomínají nejspíše ohavnou panelovou zástavbu oné doby. Kultura varhanní hry tím ale trpí. Když si dejme tomu konzervatorista na takový nástroj zvykne a pak se ocitne u varhan z doby baroka nebo romantismu, připadá si nesvůj. Zpravidla na pořádné varhany málo svede a vlastně se jich dokonce bojí.

To jste promluvil jako pedagog a jen potvrdil obtížnost hry na historické varhany. O ty právě jde. - Na kterém nástroji jste vy sám absolvoval? A na kterých sbíral ceny? Vzpomínáte si ještě?
Jak bych mohl zapomenout! Na AMU jsou dodnes sériové varhany z Krnova, na kterých jsem absolvoval, ostatně dodnes na podobných nástrojích koncertuji, zejména po vlastech českých, moravských i slezských. Nepovažuji je sice za dobré, ale kvůli svým posluchačům se jim snažím zcela schizofrenně sloužit tím, že zastírám jejich slabší stránky, často dokonce závady, jak to jen dokážu. Je to často souboj vůle s neohebnou hmotou. A soutěže? Nejkrásnějším ze soutěžních nástrojů, který jsem kdy kde zažil, byly varhany v holandském Haarlemu. Za vítězství v improvizační soutěži v roce 1986 jsem si odtud přivezl jako cenu hudební nástroj - klavichord.

Varhany nelze vzít do futrálu a nosit s sebou, za nimi se cestuje. Předpokládám, že ty nejlepší nástroje vytvářejí jakýsi váš soukromý místopis. Když před vámi řeknu Jižní Čechy, vybaví se vám určitě varhany ve Zlaté Koruně.
Uhodla jste. Abraham Starck je postavil v roce 1699. Mimochodem, jeho o devět let ranější varhany v klášteře v Plasích právě restauruje varhanář Vladimír Šlajch v Borovanech, v příštím roce s tím má být hotov. Český rozhlas bude jistě při tom.

Máte mezi historickými nástroji u nás ještě hodně "miláčků?
Z toho jsem se mnohokrát vyzpovídal nejen v rozhlase, ale i v jedenáctidílném seriálu, který o našich historických varhanách natočila Česká televize. Z pražských "klenotů" bych na prvním místě jmenoval varhany v kostele Panny Marie před Týnem, které v roce 1673 postavil Hans Heinrich Mundt - před několika roky je restaurovala německá firma Klais. Ve Smetanově síni Obecního domu máme zase vzácné koncertní varhany z roku 1913 od firmy Voit. Jako první v Rakousku-Uhersku byly vybaveny elektropneumatickou hrací trakturou. V červenci a srpnu je zde již po osmé pořádán mezinárodní festival Varhanní léto v Obecním domě, letos uslyšíme například Bernharda Gfrerera ze Salcburku a řadu dalších evropských varhaníků. Ale vynikající varhany nejsou jen v Praze, najdeme je třeba ve Sněžném u Nového Města na Moravě, v Polné, Chebu, Rychnově nad Kněžnou, a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat.

A v zahraničí?
Téměř všude, kam mě dovedly koncertní cesty, jsem poznal nějaké pozoruhodné nástroje. Třeba nádherné historické varhany varhanáře Arpa Schnitgera ve sv. Jakubu v Hamburku - to je tam, kde při konkurzu na místo varhaníka nebyl pro místní komisi sám Bach dost dobrý, což tamní patrioti dodnes neradi slyší, nebo Stellwagenův "zázrak" v hanzovním městě Lübecku a samozřejmě mnoho dalších. Garnierovy varhany v Tokiu jsou otáčivé, z jedné strany vypadají jako barokní, z druhé mají hypermoderní tvář. Ale pro mne je hlavní hudba a nástroje jsou jen prostředníkem.

Hrajete hlavně starou hudbu, ale nevyhýbáte se ani hudbě dvacátého století, ostatně sám prý komponujete.
Rád hraji Petra Ebena a jiné soudobé skladatele. Sám komponuji nyní bohužel zřídka, ale o to víc se vyžívám v improvizacích, často na témata daná z publika - třeba nedávno v Hořicích jsem dostal od pana faráře téma - sbor Židů z Verdiho Nabucca. To pak s potěšením stavím do protikladu téma a svoji vlastní hudební řeč .Někoho možná šokuji, jiného pobavím. Po koncertě většinou přijdou za mnou lidé, kroutí hlavou a tvrdí, že takové barvy z těch varhan ještě nikdy předtím neslyšeli. Před několika týdny jsem zase improvizoval na téma "Mnoga ljeta" v olomouckém chrámu Svatého Mořice. Bylo to k osmdesátinám tamního regenschoriho pana Antonína Schindlera.

Vy varhaníci spolu asi držíte.
Mnohých kolegů si upřímně vážím. Jinak jsme a fungujeme jako jiní lidé, ale do Orlické přehrady v sudech se zaplať Pámbu nevhazujeme. Na druhé straně, rivalita samozřejmě existuje, vypráví se i krásný vousatý vtip: Potkali se dva varhaníci a nepomlouvali toho třetího!

Náš rozhovor vznikal po chvilkách ukradených před koncertem nebo po návratu z nějaké cesty...
Nestěžuji si. Dostal jsem se do Mongolska, Singapuru, na Island, loni v říjnu jsem měl přednášku na univerzitě v Jihoafrické republice. Díky těm cestám poznávám dokonalé varhany a mohu je porovnávat s tím, co máme u nás doma. Musím říci, že mezi historickými nástroji máme mnohé, které patří k absolutní světové špičce. Můžeme za to poděkovat hlavně klášterním řádům. Třeba cisterciáci si na varhany potrpěli, vybírali si nejlepší varhanáře a nešetřili penězi.

Umí dnešní varhanář ty cenné nástroje opravit nebo zrekonstruovat, aniž by jim "ublížil"?
Dvakrát ano, poobakrát je to ale výjimka a malý zázrak. Mnohá restaurování dopadla velmi špatně. Dodnes se zlobím na kolegu Roberta Huga - mimochodem, v jeho oficiální biografii se dočítám, že u mne absolvoval varhany na AMU a přitom tenkrát neudělal ročníkové zkoušky! Právě Hugo před časem doporučil, aby vzácné varhany v Plasech restauroval Doubek, varhanář v krizi, a také to špatně dopadlo. Varhanář utratil zálohu ve výši přes milion korun a neudělal nic. Nakonec se prý nechal raději prohlásit za nesvéprávného. Robert Hugo se ovšem tváří jakoby nic - on muzikant! Naštěstí se našel další sponzor, konal se řádný konkurs a varhany teď restauruje Vladimír Šlajch.

Jako špičkový varhaník nemůžete takové ostudě zabránit?
Rád bych, ale nemám na to žádné zvláštní páky. Důležití jsou organologové, zejména církevní. Mívají však své vlastní zájmy a ambice a ne vždy znají problematiku tak dobře jako špičkový varhanář. Financí je obecně nedostatek a dotace přicházejí s mnohaměsíčním zpožděním, což restaurátora tlačí k úsporám na úkor kvality práce. Mezi varhanáři je také příliš mnoho diletantů a dokonce i řada podvodníků. Porevoluční heslo, že věřící varhanář je dobrý varhanář, se ukázalo přímo cestou do pekel.

Co tomu říká ministerstvo kultury?
Ministerstvo sice uděluje varhanářům licence, které je opravňují pracovat s historickými nástroji, ale je bezzubé, když majitel varhan svěří zakázku firmě, která tu licenci nemá. Majitel se často neobrátí ani na soud, když dojde ke zpronevěrám nebo poškození nástrojů. Známe případy, kdy dokonce podněty a nařízení památkové inspekce končí v koši. Pikantní je, že sami památkáři nesmějí dle interních předpisů zveřejnit informaci, že třeba historicky cenné varhany někde tajně restauruje varhanář bez licence. Ovšem - brzy bude hůř. Chránit varhany je prý zbytečné. Neviditelná ruka trhu - však to znáte. Existují bohužel velké tlaky na další liberalizaci varhanářského byznysu. Víte, že je u nás více než sto firem? Já znám jednu vynikající, několik velmi dobrých, a zbytek? Snad ani nemusím dále pokračovat.

Vidíte, a já myslela, jaký je váš život na kůru harmonický a vyrovnaný... Nemrzí vás nakonec, že jste si vybral právě tenhle nástroj?
Nemrzí. Varhany za to přece nemohou, ty na dnešní poměry sice leckdy "dojíždějí", ale tím spíše je nutno se o ně brát. Čas od času se podaří některé navzdory všemu dokonce i zachránit...

...a jejich život zase o sto let prodloužit. - Nepřipadá vám, že jsou to živé bytosti?
Někdy ano. Sednu třeba ke zrestaurovanému nástroji, zjistím, že je naprosto funkční, začnu hrát, ale najednou mě to přestane bavit. Nudím se. A jiný nástroj mě nadchne vždycky, kdykoliv k němu přijdu.

Možná tomu prvnímu nástroji někdo ukradl duši... Ale obraťme list. Na letošním Pražském jaru jste hrál Třetí díl klavírních cvičení J. S. Bacha a střídal jste se přitom s profesorkou Zuzanou Růžičkovou, u níž jste kdysi také studoval. Cembalo máte doma, ale sedáte k němu méně. Varhany zřejmě potřebují silnou mužskou ruku, a na cembalo je lepší, když hraje žena. Nebo se mýlím?
V zásadě nejde o to, zda by muž měl využít svoji větší sílu a žena naopak jemnost. Dnes a denně svým studentům i studentkám připomínám, že tlak na klávesu volíme přesně takový, jaký klávesa potřebuje: ani menší, ani větší! Když eventuálně chybí "síla" prstů, musí hráči přispěchat na pomoc váha paže. Takže i křehká dívka může ovládat těžkou mechanickou trakturu varhan, stejně jako muž může jemně ovládat cembalo, když správně vede ruku. Víte, s paní profesorkou Růžičkovou a se mnou to třeba mohlo být v Rudolfinu úplně naopak. Přiznala se mi totiž, že kdysi toužila hrát i na varhany. Bylo věcí osudu, životních příležitostí a volbou nás obou, že ve Dvořákově síni hrála ona na cembalo a já usedal k varhanám. U mne varhany zvítězily mimo jiné proto, že jsem měl možnost víc na nich nahrávat.

Dal jste si někdy práci spočítat všechny své nahrávky?'
Spočítané je nemám. U Supraphonu jsem vydal řadu CD s historickými varhanami. Další tituly jsem natočil do šuplíku, protože Supraphon v poslední době vydává novinky jen když má zaručený rychlý komerční úspěch. Dělám projekty náročnější, tudíž se musím obracet jinam. Klavírního Haydna - Sedm slov Vykupitelových na kříži - jsem vydal u Harmonia mundi v edici Praga, nejnovější varhanní snímky má ode mne rozhlas. Jde o Bachovy chorály na nádherných varhanách Vladimíra Šlajcha, které postavil v Bruchsalu v SRN.

A které nahrávky si nejvíc ceníte?
Asi loni natočené dvojí verze Bachových Goldbergových variací. První jsem pořídil na cembalo, zato druhá verze je unikátní, totiž na dvou klavichordech. Postavil jsem je na sebe, abych měl dva manuály, ostatně je doloženo, že varhaníci takto doma cvičívali. Zatím nikoho nenapadlo tímto způsobem Goldbergovky nahrát. Tohle dvojité CD vyjde koncem léta u vydavatelství Arta records. Pro Artu jsem do zásoby natočil také sbírku 36 fug pro kladívkový klavír od Antonína Rejchy, kterou jsem před dvěma lety zahrál na Pražském jaru.

Kdyby to šlo a vy jste si mohl zahrát s nějakým hudebním skladatelem minulosti, jehož dílo oživujete, kdo by to byl?
To je krásná otázka! Za ni děkuji. Okamžitě mě napadá jediné jméno: Johann Sebastian Bach. Ale nevyslovil bych to před ním příliš nahlas a vážně. Seděl bych někde v koutku a styděl se za svoji nedokonalost. Tím, co Bach uměl zahrát a jak to zapsal do not, přesáhl nejen své okolí, ale i běžné dimenze celé hudební kultury, to lze sotva pochopit a už vůbec nejde s ním kohokoli porovnat.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ

Foto RUDOLF PROCHÁZKA